28.1.2020
Kategorie: Ekonomika

Sociální stát – slepá kolej politiky?

Sdílejte článek:

LUDĚK FRÝBORT

Chodím hlavní ulicí naší čtvrti a nemohu si nevšimnout množství slepých výloh, ztemnělých místností s prázdnými regály za zaprášenými skly…

Nu ano. Kdosi tady s velkým nákladem založil živnost, začal prodávat knížky, starožitnosti, nábytek, obchod mu ale nešel, za dva za tři měsíce vyčerpal své finanční rezervy a nechal toho. Ze všeho mu zůstaly dluhy, jichž se do konce života nezbaví; a třebaže to nejsou mé dluhy a má zhroucená naděje, jímá mě lítost.

 

Něco tady nehraje. Nedosahuji svým důchodem oněch šedesáti procent příjmového průměru své země, určených — nevím kým — za hranici chudoby, přesto jsem poněkud alergický na všechnu tu starost o chudé, nezaměstnané a jinak znevýhodněné. Kdekdo o ně pečuje, politika, charitativní spolky, církve, sociální úřad, pracovní úřad, celé jedno zvlášť k tomu účelu zřízené ministerstvo; ztroskotá-li drobný podnikatel a ocitne se v nouzi hlubší, než v jakou může upadnout kterýkoliv nezaměstnaný (protože ten je aspoň na nule), dočká se péče leda od berňáku. Zato péče důsledné, halíř neodpouštějící. Neděláme něco naopak? Měli bychom už jednou odvyknout představě, že nic neprodukující chudák je základ společnosti, kolem nějž točí všechna starost; jím má být občanská vrstva tvůrčí a produktivní. Dopomůže-li se jí k nabytí majetku, budou z toho těžit i méně osudem obdaření. Obráceně to nefunguje. Ale vykládej to těm, kdo jsou potíráním chudoby živi, a dobře živi.

Pomoc nuzným, stejně jako vzájemná pomoc v rámci rodiny přestala být samozřejmou nutností, když ten závazek na sebe vzal stát se svou byrokracií. Sociální péče, původně koncipovaná jako utišující prostředek pro nemajetné vrstvy, aby se nedaly tak snadno pobláznit revolučními hesly, se stala uznávaným zdrojem obživy, jemuž je nezřídka dávána přednost před námezdnou prací. Tím také dostává partajní politik do ruky nástroj korupce: volte nás, lidičky, a my se postaráme o vaše blaho líp než ti druzí, ti sociálně bezcitní! Naše slavné a přenezbytné, za holou svátost pokládané sociální systémy se tak staly účinnou školou nezodpovědnosti, myšlení od snídaně k večeři. Neuškodilo by trochu přibrzdit. Aby se práce znovu začala vyplácet; aby mezi příjmem z práce, jakkoli nízkým, a sociální podporou zela mezera, již stojí za to překročit. Aby se pomoci dostávalo osobám skutečně potřebným, bez vlastní viny v nouzi upadnuvším, ne lajdákům z přesvědčení a z povolání; aby se péče a ochrana státu týkala ve vyšší míře občanských vrstev hodnoty vytvářejících než je konsumujících.

U počátků sociálního státu byla dobrá vůle a příkaz mezilidské solidarity. Vyklubal se z něj žravý Otesánek, schopný pohltit nejen vše čeho nabyl občan pilný, nýbrž i čeho vůbec nenabyl a ani jeho vnukové nenabudou. Deficitní rozpočty a jiné neřešitelnosti jdou nejméně z poloviny na jeho konto, což ale představuje menší část maléru. Horší je demoralisace společnosti. Občánek sice ví, že milostivý erár může vynaložit k uspokojení jeho potřeb jen část toho, co mu vytahal kapes; zbytek pohltí sociální byrokracie, o jiných příživnících pomlčivše. Ale nevadí mu to příliš, hlavně že má iluzi jistoty. Ví také, že co z něj stát nevyždíme na příspěvcích do sociálních pokladen, musí si vydlužit na účet budoucnosti. Ale ať se starají potomečkové jak z té bryndy ven, my žijeme teď.

Tak se jedna po druhé rozpouštějí v kyselině sociálního státu ctnosti, z nichž vyrostla a na nichž svůj úspěch postavila západní civilisace: předvídavá starost o zítřek, spolehnutí na vlastní síly a schopnosti, odvaha pouštět se do podniků s ne zcela zaručeným výsledkem, a nakonec i ta solidarita, co je kolem ní tolik řečí. Proč hodit žebrákovi korunku do čepice, když pobírá sociální podporu. Proč se starat o dědečka, když ho můžeme odšoupnout do domova důchodců.

Nakynul během posledního sta let bumbrlíček Stát, až z toho jde hlava kolem; to proto, že si umínil zasahovat do čím dál širších oblastí občanova života, že opředl byrokratickými složitostmi, s čím si naši pradědové dokázali poradit buď v kruhu své rodiny sami, nebo obecní rada v hospodě u piva. Nač za císaře pána Františka Josefa I. stačilo jedno lejstro s podpisem zodpovědného úředníka, žádá si dnešek lejster stohy, sloužících největším dílem tomu, aby se z ouřednictva sňal jakýkoliv stín zodpovědnosti. Aby se v každé situaci dalo povědět — to já nic, prosím, já jsem jen konal v rámci platných předpisů.

  • Luděk Frýbort

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (28 votes, average: 4,71 out of 5)
Loading...