Silniční fašismus, poskoci systému a zm*di, co vás obírají o svobody. To se policajtům líbit nebude

„Jsme bohužel ve válce, přesněji v asymetrickém konfliktu, který vedou média, politici, policisté a úředníci se slušnými lidmi, kteří se rozhodli svobodně se dopravovat autem,“ píše bloger Petr Jaroš pod pseudonymem D-Fens v knize Nenechte se nachytat, která vyšla teprve nedávno. O policistech, zvláště dopravních, se v ní nevyjadřuje vůbec hezky. Pro běžného řidiče je v ní ale spousta dobrých rad.

Všechno je politika

D-Fens, jak píše v úvodu, se o dopravně správní problematiku zajímá od roku 2000 a za tu dobu zasáhl zhruba do 300 správních řízení o přestupcích. Za těch pětadvacet let prý nezaplatil ani jednu pokutu a jako řidič má nula bodů v hodnocení. O problematice napsal nespočet článků a v roce 2002 založil stejnojmenný web D-Fens.

A proč napsal zmíněnou knihu? „Řidiči neznají nástrahy promyšleného represivního aparátu českého silničního fašismu a v dobré víře a v důsledku vrozené slušnosti dělají chyby, které se jim následně hrozivě vymstí ve formě drakonických trestů a sociální likvidace.“ Podle něj je zhruba polovina všech pokut udělených řidičům nezákonných.

Na konci knížky se mimo jiné i dozvíme, kdo všechno může za utahování šroubů tuzemského „silničního fašismu“. „Odeberte moc podporovatelům českého silničního fašismu. Tradičně se jedná o lidovce, politické strany se silným napojením na policii a na struktury kolem vedení měst a obcí. Tyhle všechny pošlete k čertu,“ píše Jaroš, tedy D-Fens, a dodává: „Když slyšíme nějakého starostu, lidovce nebo piráta, bez nároku na úplnost výčtu, jak navrhuje ‚zklidnění‘ dopravy tu či tamhle, zpřísnění dopravních předpisů, zvýšení pokut a podobně, můžeme si být jisti, že je to zm*d, který nás chce obrat ještě o další naše svobody a práva i mimo dopravní sféru.“

Cenné rady

Kniha Nenechte se nachytat obsahuje pro řidiče řadu cenných rad a její autor nezapře svůj nesmlouvavý postoj k policistům a systému, který stále více „utahuje šrouby“, protože dává úřadům a policii nové pravomoci a řidičům nové povinnosti. Každý řidič by si, jak se píše, měl komunikaci s policisty či strážníky nahrávat, pořídit si autokameru a přítele na telefonu. Měl by s nimi také jednat metodou D. U. B., tedy jim toho říct co nejméně. Policejní testry na alkohol značky Dräger či testy na drogy DrugWipe nejsou ani zdaleka neomylné, takže pozor! Těch rad je tam daleko, daleko více.

Subjektů oprávněných zastavovat vozidla v silničním provozu je mnoho a ještě přibývají. „Inspekce silniční dopravy známá pod zkratkou INSID, která je relativní novinkou. Prosadil si ji ministr Kupka z ODS a fungovat začala zhruba v době vzniku této knihy. Její oprávnění směrem k řidiči jsou opět velice široké, zhruba srovnatelné s Policií ČR. Ačkoli zastánci vzniku této další silové složky argumentovali nutností dohledu nad technickým stavem a emisemi vozidel, zatím se INSID zaměřuje ‚jen‘ na buzerování řidičů kamionů a vyměřování drakonických pokut a kaucí,“ píše D-Fens.

Uvádí i reálné příběhy provinění „poskoků systému“. „Je například znám případ, kdy policisté vybírali pokuty za rychlost, ale vůbec neměli radar a pouze řidičům tvrdili, že překročili nejvyšší dovolenou rychlost. Jindy policisté měřili hloubku vzorku na pneumatice ‚mozkovým myšlením‘. Takové neexistující a smyšlené důkazy je zatěžko provést,“ píše a pod čarou uvádí zdroje. První web Lidovky.cz, druhý Autorevue.cz.

Ke konci jmenuje přímo některé významné policisty. V roce 2006 podle knihy Nenechte se nachytat třeba vedoucí dopravního inspektorátu ve Frýdku-Místku Milan Čaš v noci narazil do vozidla, které jelo před ním. V jízdě nepokračoval jen proto, že mu řidič poškozeného vozidla odebral klíče. Byl nalezen na sedadle řidiče a nadýchal 3,65 promile. Kolegům prý řekl: „Řídila osoba, která je mi blízká, ale po nehodě v šoku odešla. Já spal, vzbudil mě náraz.“ A další případy „nalitých“ strážců zákona z knihy? Ředitel uherskohradišťské policie plukovník Bronislav Šabršula, někdejší ředitel okresního úřadu vyšetřování v Kolíně Miloš Tolma a další.

Podivné manýry

Z profesně novinářského hlediska je ke škodě knihy, že D-Fens neodhalí svou identitu, přičemž třeba v podcastech na YouTube to v podstatě udělal. Prostě článkům napsaným pseudonymem či anonymně se oprávněně už z principu méně věří a je to správně! Nicméně takové chování se dodnes týká i mnoha „rádobynovinářů“, kteří se hájí třeba tím, že světoznámé jméno George Orwell je pseudonym novináře Erika Arthura Blaira. Ten prý chtěl bránit svou rodinu, protože žil určitou dobu jako tulák. Dnes je nicméně anonymita či pseudonymita, kdy se to na sociálních sítích jen hemží ‚orálními hrdiny‘ tohoto druhu, z valné části ukázkou zbabělosti.

Ostatně, to se vlastně týká i nakladatelství, které knihu vydalo. Přes mail komunikuje jako Spoutané nakladatelství ze Žďáru nad Sázavou, ale neuvádí žádné jméno. V copyrightu knihy Nenechte se nachytat je však uveden nakladatel Bodyart Press. Tomu roku 2024 Nejvyšší soud potvrdil rozsudek za zpochybňování holokaustu.

Vydali v něm totiž knihu Davida L. Hoggana Mýtus šesti milionů, kde se tvrdí, že údaj o šesti milionech židovských obětí nacismu je „záměrným a bezostyšným“ paděláním historie a že jde o „legendu genocidy“. Vydavatelství za popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia dostalo peněžitý trest 45 000 korun a jeho jednatelka Hedvika Fiksová 15 000 korun. ParlamentnímListům.cz se po dotazu na jméno představil muž stejného příjmení, nejspíš manžel.

Právník Fiksové k tomu u předchozího soudu uváděl, že se jeho mandantka s obsahem knihy neztotožňuje a nechala ji přeložit a vydat pouze za účelem finančního prospěchu. Fiksová na webu vydala vyjádření, že s knihou nemá nic společného. Trochu nepochopitelné. Pakliže jde o zisk a prachy, k nim se přeci hlásí většina populace na planetě. Tak proč kolem toho dělat takové tanečky. Vždyť chechtáky, mergle a škvára jsou vždy až na prvním místě.