Rozzlobený občan píše vládě: Je to tu ještě horší než se dá napsat!

Jednou jsem takový soubor dostal, nebyl veselý. Vlastně byl velmi smutný. Snažil jsem se mezi řádky najít nějakou naději, četl jsem ho tak, abych ji v sobě mohl živit a dělal bych to ještě dlouho, nebýt moudrosti druhých. Ber to tak, že ten, kdo to napsal, ti nechce ublížit. Podává ti zjemněnou verzi, ve skutečnosti je to ještě horší, řekli mi tehdy. Měli pravdu: když jsem si ho přečetl opět s tím, že skutečnost je mnohem horší, všechno jsem to tam našel. Najednou jsem chápal, že v těch řádcích žádná naděje není.

[ad#hornisiroka]

A tak nyní žádám i vás – tyto řádky čtěte tak, jakoby v nich ve skutečnosti bylo cosi mnohem horší, přesně tak jejich totiž myslím.Nenapíšu to, neboť by to ani Word nesnesl, ale tvařme se, že to tady napsané je. Možná alespoň do pátého odstavce mě hněv přejde, ale momentálně je ze mě velmi nekonstruktivní občan. Toto není žádné j’accuse ani je suis, normálně česky toho mám plné zuby. Proč?

Protože jste udělali toto: oklamali a obtáhli jste své voliče. Nedejte se splést, my víme, že jste jedno. Odrbali jste lidí. Toto není nějaká běžná hra, ve které ministr přihraje miliónek sem a druhý tam a je to celé ze státního, takže je to tak nějak jedno. Toto nejsou soukromé firmy, my už dobře víme koho tak obyčejně přisajete na stát. Na to všechno jsme si zvykli, vy jste však dokázali více.

Ošidili jste tisíce běžných lidí, kteří od vás nic nechtějí. Naopak, dělají vše proto, aby stáli na vlastních nohou a ani nepotřebovali ten stát, který jejich zdírá z kůže a pod nohy jim klade všechny možné překážky. Aby s ním, proboha, jen neměli nic do činění. Toto jsou lidé, kteří makají ve dne v noci, nemají pracovní dobu, marodky ani dovolené, jen aby si nějak vybudovali to své malé štěstí. Celá léta dřou a snaží se. Čeho se za to od vás dočkali? Úplně jste se jim vysmáli. Ukázali jste jim, co jsou zač, jak si jich vážíte a co si o nich myslíte.

Je to o to bezohlednější, že neudělali nic špatného – provinili se jen vírou, že pokud budou pracovat, mohou se spolehnout, že za to dostanou nějak zaplaceno a za to budou moci žít. Více se mýlit ani nemohli, jenže upřímně, že dokážete až toto, že až sem zajdete, to by napadlo opravdu málokoho. Sprostě, otevřeně, veřejně, před očima celé republiky je okrádáte. Uvědomujete si, že jste jim zničili životy?

Už je tu i sedmý odstavec a hněv stále nepřechází, vy jste se totiž nezastavili a udělali jste i toto: nejenže jste je okradli, ale ještě jste to i všechno vymysleli tak, abyste je odrbali podruhé, neboť jeden svět nestačí. Kam se jen dalo, ponastrkovali jste trojské koně, vaše stáj je bílými koňmi přecpaná. Kam se člověk podívá, jsou všude vaši lidé. Pokud by to nebylo na zvracení, byl by to fascinující příklad toho, jak “soukromé” státofirmy, vláda, soudy a policie spolupracují na tom, aby vlastnímu občanovi zlomili krk. Jak říkám, my víme, že jste jedno.

Čili jste člověka okradli a vytřeli s ním podlahu, ale ani tam jste neskončili. Máte tolik drzosti, že otevřeně dáváte najevo, jak strašně jedno vám to je. Toto vám sice může být trochu cizí, ale já vám to řeknu: ve slušné zemi se nekrade. V méně slušné se krade a když se na to přijde, tak se za to přebírá odpovědnost, no a u nás jsme si jaksi zvykli na to, že se sice krade a netrestá, ale aspoň se někdo tváří provinile. Že se to nestalo, že se za to nemůže, že to bylo jinak. Zkrátka, smířili jsme se s tím, že co není přivařené, o ukradnete a co přivařené je, to alespoň zničíte, ale naivně jsme si mysleli, že jsme se dohodli, že to alespoň politicky zahrajete.

Jenže už i na to jste se vykašlali. Dáváte to nadrzo, už se ani netváříte, že se alespoň tváříte. Řekli jste si, že to prostě třeba dát. Žádá si to tu oběť, chlapi. Třeba zatnout zuby, pár dní být za idioty, ale musíte to vydržet … vždyť co, teď zase chvíli bude hokej. Je vám jedno, co si o vás kdo pomyslí, úplně vám to je jedno. Porušili jste ještě i to nepsané pravidlo, že když už kradete a my to dobře víme, budete se alespoň tvářit, že vás to jakože mrzí a my na oplátku nebudeme příliš často vzpomínat viselce na kandelábru. Toto se vážně nedělá, vy nás nejen okrádáte a vytíráte s námi podlahu, ale ještě do nás na té podlaze i kopete. Jedete jako válec, nic vás nezastaví, ztratili jste kontakt s realitou, jste jak napikovaný hiphoper v posledním tažení.

Řeknu vám, jak se cítím. Je mi jasné, že jen během psaní této věty ukradnete více peněz než já za rok vydělám. Nelíbí se mi to, ale zvykl jsem si. Já vím, je to hrozné, ale práh bolesti jste mi posunuli tak vysoko, že takový Bubka se ještě nenarodil. Překvapit mě chce fakt koule, vám se však i tuto laťku podařilo přeskočit, protože mi už není jen tak běžně špatně, vy jste se mě hluboce dotkli, drze a hnusně, a mě je opravdu skoro na umření.

Mám pocit – a to ještě nejsem z těch, které jste úplně položili na kolena – že jste do mě vešli zadním vchodem, nacpali jste se tam a ono to neklouže, zoufale to nejde, ale vy to nakonec dokážete. Neboť můžete. Dáte to do konce a pak nás jen tak necháte ponížené a s potrhanými vnitřnostmi, ať se o sebe postaráme, a ještě nám i budete tvrdit, že jste dělali, co se dalo. Toto je vyloženě sprosté.

Myslím na ty, kteří mi říkali, že jsem blázen, pokud platím daně. Věděl jsem, že mají pravdu a srdce mi praskalo, když jsem ty peníze posílal na vaše účty, ale proč ? Myslím na to, co mi občas napadne – zda náhodou nejjistější cestou k úspěchu v této zemi není bohapustě a bezohledně krást. Vy to přece děláte a úspěšní jste.

Řeknu vám i co si myslím: tohle vás doběhne. Můžete si na míru vypisovat tendry a dělat tunely, ale když okrádáte bezbranného člověka, jemu podobní vám to neodpustí. To, co děláte je čitelné i pro vaše voliče, překročili jste čáru. Nemůžete to uhrát.Budou volby a pokud ne tyto, budou další. Bude se vám to sbírat, to není domněnka ale konstatování, neboť přesně takto fungujete. Budete jen potichu rádi, že vás nepoženou svinským krokem.

[ad#velkadolni]

To vy jste na vině. Kvůli takovým jako jste vy zde lidé mají pocit, že ta revoluce vlastně žádnou změnou k lepšímu nebyla, to díky vám si děcka chtějí brát zpět svou zemi. Samozřejmě, že mají pocit, že ji kdosi unesl, rozkradl a přichází na stále nové způsoby, jak ukrást ještě něco. Každý den jim přece dáváte najevo, že vy můžete vše (vyhraj volby a … ) a oni nic (volič je hovno …) . Já vím, vám je to jedno, vy byste se měli dobře za každého zřízení, ale jak jim to máme vysvětlit my, kterým záleží na tom, zda žijí v komunismu nebo demokracii? Uvědomujete si, do jaké situace nás dostáváte? Vždyť my tu nějak musíme žít a ještě se máme za vás starat i o to, aby zde příliš mnoho lidem definitivně nepřeskočilo z toho, co děláte? 

Takže tak. Nenapsal jsem všechno, co jsem chtěl a není mi lépe. Když si tento dopis budete číst, pamatujte na úvod: tyto řádky čtěte tak, jakoby v nich ve skutečnosti bylo cosi mnohem horšího, přesně tak jejich totiž myslím.