3.12.2014
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Rozklad české politické scény

Sdílejte článek:

ZDENĚK VAVERKA 03|12|2014

Letošní listopad se nesl ve znamení společenského neklidu. Důvodem bylo připomenutí 25. výročí získání svobody a návratu demokracie. Příležitost to byla mimořádná a jistě právem vedla ke srovnání dnešního stavu společnosti s tehdejšími ideály i dnešními představami o podobě funkčního politického uspořádání v naší zemi. Zatímco se každodenně nebylo možné nesetkat se s názorem a komentářem, který vyhodnotil jednání prezidenta Zemana jako záměrnou polarizaci společnosti, která se jeví být nebezpečnou a trapně připomínající neschopnost komunistické vládnoucí garnitury vést s občany věcný dialog, další rozměry společenského neklidu a způsoby jeho reflexe jsou dosud opomíjeny. V případě Zemanovy osobnosti a politiky má čeření ve společnosti intuitivně zakrýt absenci pozitivního programu, který by společnost sjednocoval, protože se do mocenských pozic navracejí ti, již svou podporu čerpají ve společenských vrstvách, které nereprezentují žádný nosný program, a sjednocuje je pouze nostalgie po normalizačních poměrech.

 

[ad#hornisiroka]

 

Jako téměř neuvěřitelný se z uvedeného hlediska jeví provoz v Poslanecké sněmovně a jednání politických stran.  Právě na těchto klíčových institucích demokratické politiky lze nejlépe sledovat rozklad českého politického systému. V listopadu 2014 potvrdilo dění v české politice, že politický střet a politická diskuse, která aktuálně hýbe českou společností, se ani neodehrává a ani neodráží při jednání našeho parlamentu. Politické štěpení probíhá jinde a jinak, než jak jej reprezentují tradiční politické strany, vztahy mezi vládou a opozicí. Parlament se v rukou české politiky stává nefunkčním nástrojem, nezpůsobilým k řešení politických problémů a kontroly legitimně ustavené vládní moci. Zatímco ve společnosti narůstá neklid, který se v reakci na jednání prezidenta Zemana doma i v zahraničí přelil do ulic Prahy i řady další měst, poslanci parlamentu několik týdnů v poklidu řeší, o kolik procent jim od Nového roku porostou platy a politickou situací ve vlastní zemi se nezabývají.

 

Na vině je nepochybně hluboká krize politických stran, které nejsou reprezentanty reálných společenských zájmů konkrétních sociálních vrstev a skupin. Jinak si nelze vysvětlit, že dokonce ani demokratická a “pravicová” opozice dnešní vlády není schopna vůbec nijak zareagovat na zásadní změny charakteru ústavního pořádku vyvolané děním v zahraniční politice, které slouží jako nástroj změny vnitřních poměrů v republice. Je zdrcující, jak TOP 09 a ODS nevidí a neslyší občany, kteří stále více zneklidněni směřováním naší země jdou do ulic hájit svoji svobodu a polistopadový režim, a ani jedna z těchto stran není schopna, resp. ochotna hájit jejich zájmy a přijít s konkrétními politickými nástroji a metodami, jak toho dosáhnout. Nikoho nemůže nechat na pochybách, že právě tato neschopnost je příčinou jevu, že ve volbách občané hledají naději a reprezentanty svých postojů a zájmů u nově vznikajících hnutí, která věrněji než tradiční politické strany zrcadlí aktuální politické štěpení ve společnosti. Narůstající nespokojenost na straně jedné a jí vstříc vycházející populismus na straně druhé vedou k tomu, že poté, co je zklamalo v jedněch volbách jedno ideově nevyprofilované hnutí, odevzdají voliči v příštích volbách ještě více hlasů hnutí druhému, které vykazuje o mnoho sofistikovanější rysy vůdcovství, populismu a zároveň o kategorii obecnější, nerealističtější, a proto nesplnitelné sliby oproti předchozímu.

 

Prezident Zeman působí jako katalyzátor, který odhalil příčiny nefunkčnosti politických institucí. TOP 09 měla poslední příležitost po prezidentských volbách využít mohutné vlny podpory svého předsedy a proměnit se v normální, důvěryhodnou a na lokální a regionální úrovní působící nelevicovou stranu. Neudělala však nic a teď se podpora více než 2 mil. voličů před necelými 2 roky rozpustila na nějakých 6% v komunálních volbách, což odpovídá rozdílu v důvěryhodnosti reprezentantů této strany na úrovni, kde jsou nejlépe známi, a sympatiím, kterým se celostátně těšil „punkový“ kníže Schwarzenberg. Fůze se Starosty a nezávislými se také nezdařila a budoucnost strany Miroslava Kalouska je po ztrátě Prahy, kde ji vnitřně za tři dny politicky dorazil Andrej Babiš, více než nejistá.

 

Zcela odlišná situace panuje v ODS. Tato strana sice ještě disponuje dostatečnou členskou základnou a organizační strukturou, aby mohla dělat úspěšnou politiku na parlamentní úrovni, ale chybí jí k tomu něco podstatného. Tím je motivace opírající se o shodné názorové vidění světa. Ideovou krizi ODS lze shrnout pod současný problém s nálepkou Ukrajina. ODS totiž neumí reprezentovat ty, s kterými nesouhlasí. A odpor proti aktivní občanské participaci a politice lidských práv, na kterých stála donedávna nejen naše zahraniční politika, ale vlastně hodnotově celý polistopadový režim, byl dlouhodobě v této straně pěstován a pohrdlivě nálepkován coby „havlismus“, tedy největší ideologická odchylka od doktríny zakladatele strany. Mnoho členů a příznivců ODS v prezidentské volbě podporovalo nebo dokonce dosud podporuje Miloše Zemana a obdivuje Vladimira Putina.

 

[ad#hornisiroka]

 

Zatímco na řešení problému TOP 09 a jejího vybudování jako normální politické strany hlásící se k příslušnému ideovému vidění světa a s fungující stranickou strukturou a mechanismy může být již pozdě, v případě ODS může zbývat k proměně této strany na strukturu, která bude reprezentovat celou šíři nelevicového spektra, už jen málo času. Pokud budou aktivní obhájci svobody, kteří dnes vycházejí opět do ulic, poraženi, bude poražen nejen současný režim, ale i dnešní ODS, která je v nerozlučitelném svazku s ním. Pokud aktivní svobodomyslní občané naopak zvítězí a porazí prezidenta Zemana a vládní stoupence socialistického experimentu, kteří usilují o trvalou proměnu poměrů v zemi, povstane aktuální a natolik přitažlivý, úspěšný příběh, že jeho hlavní představitelé budou reprezentovat tento úspěch i v prostředí politických institucí. A noví vítězové již nebudou ODS s její aureolou z dávné minulosti k ničemu potřebovat.

 

sobotka-babis-zeman

 

Cesta k úspěchu a vítězství zastánců svobody není vůbec jednoduchá. Nepřejí jí vnější podmínky, ztráta zájmu USA o dění v Evropě, jejich neschopnost podporovat demokratické směřování v dalších zemích světa, vnitřní hodnotová krize v západní Evropě, absence pozitivních vzorů vyjma silného příběhu vlastní polistopadové minulosti. Ale vraťme se k ukrajinskému Majdanu. Pojem Euromajdan se stal strašákem pro mnohé vyznavače konzervativního řádu, často i pro intelektuály ostentativně se hlásící k tradicionalistické představě křesťanství. Hledání Božího řádu a jeho promítnutí do současné podoby společnosti je zcela legitimním úsilím. Méně však přehlédnutí, že již dávno nemůžeme takovou autoritu nalézt v systémech, které se ještě před nějakými sto lety hlásily k Bohu. Současné režimy, které argumentují stabilitou, snahou o odmítnutí vývoje, který vede společnost do záhuby a potřebou opírat se o viditelný řád reprezentovaný novými vůdci, působí dnes na principu sekulárních náboženství.

 

Ve skutečnosti vytlačily Boha za okraj svého horizontu a stejně tak učinily s lidskou svobodou. Nástup neokonzervatismu na konci 70. let a v 80. letech minulého století měl výrazně duchovní, křesťanský rozměr. Přinesl jej II. vatikánský koncil. Dle něj již nelze nadřadit ideu řádu nad lidskou svobodu, neboli byl objeven nový rozměr společnosti, takže již není třeba opírat se o řád vnější, vynucovaný násilím, ale páteř společnosti přebírá řád vnitřní, který vychází z křesťanského pojetí svobody člověka a je vyzařovaný veřejně. Od svého zvolení toto nové vnímání svobody v katolické církvi jako princip utváření moderní společnosti uplatňoval Jan Pavel II.

 

[ad#velkadolni]

 

Dnešní krize české politiky má širší, celosvětový rozměr. Tak jako úžasné události získání svobody na konci 90. let 20. století nebyly pouze charakteru národního, ohraničeného na území pouze jednoho státu. Na počátku dní vedoucích k pádu československého totalitního režimu stálo svatořečení Anežky Přemyslovny Janem Pavlem II. v Římě. Tehdejší papež byl jednou z nejvýznamnějších osobností, která přispěla k politickým a společenským změnám, jejichž dosah snad dodnes ani nedokážeme docenit. Pokud v české pravici bude tak podstatně absentovat duchovní rozměr, který přináší současné křesťanství a jeho pojetí člověka a smyslu a hodnoty lidské svobody, budou její reprezentanti stát spolu s Milošem Zemanem, Václavem Klausem a Vladimírem Putinem na opačné straně barikády při obhajobě jejich představy společenského řádu, který je nadřazen lidské svobodě i důstojnosti, než stojí ti, kteří  v zemích na celém světě pocítili touhu po svobodě jako hlas, který nelze zkrotit. Lidské tíhnutí ke svobodě překračuje naši vůli a jeho původ ukazuje k tomu, který jediný přesahuje jak bytí jedince, tak falešnou představu společenského řádu, kterou dnešní odpůrci svobody bohužel s dílčími úspěchyprozatím prosazují.

 

ZDROJ: Zdeněk Vaverka

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (14 votes, average: 2,36 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky