13.4.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Rahnova křivka

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Socialisté nejrůznějších odstínů vynikají třemi základními chybami. Tou nejméně viditelnou je princip, že dluhy se neplatí. V malém to vidíme například u dosud nesplaceného dluhu doktoru Altnerovi, v širším rozměru pak u setrvale deficitního hospodaření státního.

[ad#clanek-respo]

Druhé dva principy, které socialisté tvrdošíjně odmítají, jsou existence a funkce Lafferovy křivky a méně známé, avšak podobné křivky Rahnovy.

O Lafferově křivce jsem psal i s matematickým odvozením již nejméně před pěti lety, takže jen ve stručnosti zopakuji, že popisuje závislost daňového výnosu na daňové sazbě.

lafferova-krivka

Lafferova křivka

Na grafu vidíme, že se zvyšováním daňové sazby nejprve daňový výnos roste, ale od určitého bodu, který nazýváme Lafferův bod, začnou klesat. Je vcelku nepochybné, že při nulové dani bude daňový výnos zcela nulový a obdobně, jestliže daň bude stoprocentní, pak motivace k práci bude zcela nulová, a tudíž nebude co zdaňovat. Někde mezi těmito dvěma extrémy se vyskytuje bod, v němž ekonomika není ještě daněmi dušena, ale stát vybírá určitou optimální částku pro svoji obsluhu.

Jak jsem zmínil, socialisté buď vůbec existenci této funkce popírají, anebo pokud nepopírají, pak posouvají Lafferův bod daleko doprava, někam k absurdním 70 %.

Funkci křivky bychom mohli připodobnit k tržnímu mechanismu hledání optimální ceny. Producent nebo prodejce také může použít dvě taktiky: buď cenu významně nadsadit a prodávat pouze malé objemy výrobku, ovšem s velkým kusovým ziskem, anebo naopak prodávat s relativně nízkým ziskem vysoké objemy produkce. Výrobce však má kontrolní mechanismus ve své konkurenci a ten jej donutí nakonec nalézt takový poměr, který mu zaručí nejvyšší možné výnosy. Že to úzce souvisí s tzv. elasticitou poptávky, je vcelku jasné.

S daněmi to funguje obdobně, avšak problém je v tom, že zatímco chleba můžete začít kupovat u konkurenčního pekaře a tím tomu prvnímu signalizovat, že jeho cena je neoptimální, s výměnou státu je to nepoměrně složitější, i když ne nemožné. Stát ze své povahy je monopolistou a tudíž nemůže využívat konkurenci. Jedním instrumentů jsou samozřejmě nejrůznější optimalizace daní, které umožní zmenšovat zdanitelné základy. Pro kapitálově silný koncern je možným řešením i přesun do výhodnějšího daňového domicilu. Hůře je však na tom malý lokální výrobce nebo prodejce, který si může jen těžko dovolit přesun sídla podnikání do nějakého daňového ráje. Pro něj zůstává jediným řešením neoptimální daně přesun do šedé anebo do zcela černé ekonomiky.

Pokud se podíváme do světových statistik, pak uvidíme, že zatímco daně z příjmu firem a koncernů celosvětově klesají, pak naopak daně z příjmu fyzických osob malých ekonomických jednotek naopak rostou. Dokonce i socialisté opatrně firemní daně snižují. Svého času se dokonce používalo vtipné rčení, že fiskální konzervativec je ve skutečnosti socialista zaskočený realitou.

rahnova-krivka.jpg (32,288 kiB)

Rahnova křivka

Obdobou Lafferovy křivky je křivka Rahnova, která popisuje obdobným způsobem závislost ekonomické výkonnosti na velikosti (moci) vlády, resp. vládních výdajů. Mohli bychom snad konstatovat, že zatímco Lafferova křivka pracuje s krátkodobými dopady, Rahnova křivka má charakter spíše dlouhodobější, protože konstrukce a budování státní a byrokratické moci je přece jenom během na delší trať.

Na obrázku vidíme vymezen v levém dolním rohu prostor, kdy vláda vůbec neexistuje a vinou neexistence pravidel nemá ekonomika tendenci růst. Je to dáno tím, že neexistuje právo a ani jeho vymahatelnost. Jakmile je dáno bezpečí, právo a ochrana majetku, pak prostředí pro podnikání a investice úspěšně roste. Lidé mají daleko vyšší motivaci produkovat. Ovšem jak víme, s jídlem vždy roste chuť a každá vláda má tendenci rozšiřovat svoje pravomoci nad výše uvedené kompetence.

Jakmile však jakákoliv vláda překročí vrchol na grafu, začne být její působení na ekonomiku negativní. Devastující dopad je obdobný, jako na Lafferově křivce v okamžiku, kdy se dostane do prostoru vpravo od vrcholu. Příliš mnoho vlády a vládního utrácení dusí prosperitu v dlouhodobém horizontu. Zkoumáním historických příkladů došli ekonomové k závěru, že Rahnův bod leží někde mezi 15 až 25 procenty HDP. Samozřejmě nejde jen o přímé prostředky, které vláda z ekonomiky odčerpá prostřednictvím daní, ale také o míru restrikcí, regulací, byrokratizace, obchodní politiku i o politiku monetární.

Podle údajů Statistického úřadu prý naše vláda přerozděluje nějakých 42 procent HDP, pokud si dobře pamatuji. Na straně druhé víme, že složená daňová kvóta se pohybuje vysoko nad 60 %, podle individuálního spotřebního koše. Samozřejmě každý má svůj koš složen poněkud jinak, ale pokud obsahuje položky se spotřební daní, může také přesáhnout i 70 procent. (Může mi nějaký ekonom tuto diskrepanci vysvětlit?)

Ovšem v každém případě se nejen naše vláda pohybuje daleko za naznačeným optimem a svoji moc v žádném případě nehodlá omezovat. Jinými slovy: vládní rozpočet je daleko za bodem umožňujícím ekonomický růst. (Mimochodem řada států je na tom ještě daleko tragičtěji: například Francie a Švédsko přerozdělují 58 procent HDP, Spojené státy něco přes 50 % a Německo je jen těsně pod padesáti procenty. A pokud bychom chtěli dát příklad z opačné strany škály, pak kupříkladu ekonomický tygr Hongkong má vládní výdaje pouhých 18 % HDP a zřejmě i to je nad možným optimem 15 %!)

vladni-vydaje

Vládní výdaje kolem roku 1900

Z přiloženého grafu je patrné že vlády v historii disponovaly jen velmi omezenou části HDP a pohybovaly se v oblasti kolem 10 %. Po roce 1913 vidíme dramatické nárůsty vládních výdajů nejen z důvodu velké války, ale velmi patrně i z důvodu ovládnutí měny státem, tedy ze založení centrálních bank a vynucení fiat money. Obdobně narostly vládní výdaje za II. WW.

Je v zásadě lhostejné, jestli utrácí příliš mnoho peněz vláda ČSSD, anebo vláda ODS, či jiné strany. Zcela nepochybné je, že pravomoci státu narostly nade všechny meze, zároveň s jeho nezdolnou touhou utrácet cizí peníze.

A abych se vrátil k věci, kterou jsem lehce naťuknul výše: Evropská unie velmi silně tlačí na unifikaci daňových sazeb a na kriminalizaci daňových rájů, čímž ovšem jinými slovy říká: chci omezit možnost daňové konkurence, a jak víme, čím méně konkurence, tím hůře pro občana.

Domnívám se, že řešením by měla být decentralizace daňových norem i v rámci jednoho státu (podobně třeba jako ve Švýcarsku), tedy ponechání jen velmi malé centralizované daně na základní státní agendu a zbytek ponechat v pravomoci lokálních daní, které si mohou vzájemně konkurovat. Pozitivní dopad by byl nejen v tom, že by byl oslaben pragocentrismus, ale byla by zároveň vhodným způsobem omezena i velmi nebezpečná ústřední vládní moc.

[ad#pp-clanek-ctverec]

Zdroje

ZDROJ: PeTaX

bloger_963

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,83 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Chvála sobců

    MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ V roce 2019 jsem napsala slova, která si nyní dovolím vypůjčit, protože na ně často vzpomínám. Neměnila