Putin: Geniální stratég, anebo vede Rusko ke kolapsu?

Na první pohled to nemusí být patrné, stejně jako se Putin, chlapácký bývalý agent s černým páskem z juda, nepodobá zchátralému aparátčíkovi Brežněvovi. Pod povrchem naleštěných televizních show, v nichž prezident exceluje v hlavní roli, ale Rusko směřuje k podobně neslavnému osudu, jaký potkal Brežněvovu říši.

Kdyby se ruští voliči rozhodovali podle momentální ekonomické situace, měl by Vladimir Putin ve volbách velké problémy. Země se jen pomalu vzpamatovává ze zhroucení cen ropy v roce 2014. Jejím výsledkem byl prudký hospodářský propad a strádání velké části populace. Pod hranicí chudoby nyní přežívá téměř 20 milionů Rusů.

Nic z toho ale Vladimira Putina neohrozí. Rozhodovala národní hrdost. Ne náhodou si Putin za zlatý hřeb své kampaně zvolil prezentaci zbraní, zejména těch, které by dokázaly USA změnit na prach a popel.

A vítězství přinese Putinovi i naděje. Prezident v kampani sliboval konec utahování opasků. Slíbil investice ve výši tří miliard rublů, které mají nastartovat ekonomiku a zlepšit Rusům jejich každodenní úděl, aniž naznačil, kde chce tuto gigantickou částku vzít. A konečně, slíbil z Ruska udělat zemi „přitažlivou svou životní úrovní“ a méně závislou na ropě a plynu. Tyto sliby mají jednu chybu. Z úst Vladimirta Putina a jeho věrných už jsme je slyšeli mnohokrát.

Blouznění o tom, že sankce Západu a jejich ruská odpověď budou konečně ten pravý stimul, který Rusko změní z „benzínové pumpy s jadernými raketami“ v moderní ekonomiku, zůstalo jen blouzněním. Struktura ruské ekonomiky zůstala podivuhodně stabilní. Zhruba stále více než třetinu svého rozpočtu země sytí z ropy a zemního plynu. Tyto dvě suroviny navíc odpovídají za celých 70 % jeho exportu.

To je ovšem jen část této narkomanie. Kam zařadit daně, které platí zaměstnanci energetického sektoru? Kam přidruženou výrobu a služby? Není divu, že příjmy ruského rozpočtu kopírují výkyvy na trhu s ropou a plynem s přesností ohromujících 98 %. Téměř veškerý zbytek ruského exportu navíc vyplňují další suroviny a zemědělské produkty. Putin dokázal usměrnit oligarchy a nasměrovat penězovod tím správným směrem. Jinak je ale jeho ekonomický úspěch z prvních let jeho prezidentství dílem šťastných okolností, extrémně vysokých cen ropy, dalších surovin a potravin.

„Jako vždycky“ zřejmě bude postupovat i Vladimir Putin. I v ekonomické oblasti se má čím pochlubit – poměrně nízkou nezaměstnaností, poměrně nízkým veřejným dluhem. Ukazatele, které spíš než o rozvoji vypovídají o stabilitě. Té bude ruský vládce dávat přednost než před překotným a pro něj nebezpečným vývojem.

Praktickým průvodcem po blízké budoucnosti Ruska je čerstvá zpráva Carnegieho centra v Moskvě. Rusku nepředpovídá rychlý kolaps, ale:

• Stagnaci či pomalý růst

• Zaostávání za Západem i některými rozvíjejícími se ekonomikami

• Rozšiřování státního na úkor soukromého sektoru

• Přetrvávající epidemickou korupci a nevýkonnost ve státní správě, stejně jako dysfunkční právní stát

Analytici Carnegieho centra předvídají v důsledku stagnace Rusku zhroucení, ne ale v příštích letech. Poukazují na to, s jakým stoickým klidem Rusové překonali hospodářský otřes minulých let. Do hry vstupují kulturní faktory, zejména zvláštní forma inteligentního života, známá jako „homo sovieticus“, tedy lidský druh, schopný přežít i za extrémně nepříznivých podmínek. I to může fungování současného hospodářského režimu prodloužit možná o desítky let. Anebo také ne.

Velkou část svých dějin se Rusko jevilo přesně tak, jak se jeví dnes: jako zdánlivě stabilní masa, kompenzující ekonomickou slabost neobyčejnou vojenskou silou, s imperiálními cíli a obyvatelstvem, které trpělivě snáší státní šikanu i ekonomické propady.

Jeví se tak vždy až do okamžiku, kdy zkolabuje. Rusko se bezmála zhroutilo v roce 1905. Jeho moc se rozpadla v roce 1917. Sovětský svaz, následovník carské říše, se zcela nečekaně rozpadl v roce 1991. Příští kolaps může být plíživý a trvat desítky let. Stejně tak ale může být stejně náhlý jako rozklad Sovětského svazu. 

Rusko v příštích letech bude dál předstírat sílu. Ukrajina, Blízký východ, Balkán, to budou místa konfliktů nutných k tomu, aby Rusko jevilo dojem, že expanduje.

Putinova cesta střetu se Západem je zřejmě jednosměrná. Je také velmi drahá za situace, kdy na obrovské ruské teritorium budou dotírat rozkladné vlivy. Chudoba, beznaděj, bezpříkladná demografická krize a alkoholismus, nacionalismus a separatismus v ruských regionech. Skořápka, která tento chumel problémů svírá, je sice díky vojenské síle neprorazitelná zvenčí, může ale už poněkolikáté prasknout zevnitř.

Carnegieho centrum v Moskvě považuje v takovém případě návrat prozápadního liberalismus Jelcinových dob za téměř vyloučený. Spíše je třeba obávat se extrémně levicového a zároveň extrémně nacionalistického, agresivního následníka, prorostlého s armádou a silovými složkami. V takovém případě bude Západ ještě s nostalgií vzpomínat na Putinova léta. A zároveň mu po právu vyčítat, že budoucnost své země podřídil vlastní moci.