Průzkum bojem

Demokracie nám rozkvétá, jak kdysi zpíval jeden poeta a tak je třeba čas od času prověřit kam až jsme se posunuli.

To se mi jednou doma cosi pokazilo a bylo třeba zajet do stavebnin pro pár bazmeků. Problém byl v tom, že jedno auto zrovna kleklo. Do druhého by se to nevešlo a třetí, které by na to bylo ideální, nemělo technickou. Ne, že by se rozpadalo. Dokonce mělo nové gumy. Ale bylo zrovna covidové období a tak jsem se na to vykašlal. V televizi také říkali, že orgány budou tolerantní a chápavé, tak co bych řešil, bylo rozhodnuto.

Protože byla sobota, vyrazil jsem do hoby márketu jednoho nejmenovaného města.

Co čert nechtěl, na posledních semaforech před cílem za mnou zastavilo auto s nějakou podivnou posádkou. Po očku jsem ve zpětném zrcátku sledoval pohyby v kabině onoho vozidla a to, jak si posádka nasazuje takové placaté čepice. Když blikla zelená, zkontroloval jsem zda odbočí za mnou a taky že jo.

Před márketem je takový malý kruháček a kdy myslíte že spustili majáčky? No samozřejmě když jsem na něj vjížděl. Říkal jsem si zda mám být debil a zašlajfovat to rovnou, nebo mám být ohleduplný k ostatním řidičům a sjet o kus dál k parkovišti. No, nakonec ve mně zvítězila ta slušnost.

Trochu jsem se obával, zda ve služebním autě není nějaký cowboy nebo motivovaný střelec a tak jsem jel krokem, aby neměl dojem že mu chci prchnout. U parkoviště zastavím, stáhnu okénko a čekám.

„Dobrý den pane řidiči“, řidičský průkaz, bla, bla, bla.

„Něco jsem provedl?“ Povídám. A že prej jo, že nemám technickou.

„Tak to je pech“. Pravím a co s tím jako budeme dělat.

Že prej by to spravil litránek za bloček. Trochu jsem se zakroutil a zkoušel vyjednávat, ale byl jsem usazen informací, že už je prošlá skoro rok. Kontroval jsem, že covid je tu už rok a půl, ale policista byl neoblomný. No a protože jsem motorista alespoň z části odpovědný, vozím i peníze na pokutu a zaplatím to tedy hotově.

Policista s mými doklady vyrazil ke svému vozidlu vypsat bloček, ale v půlce cesty se otočil a vrátil se s tím, zda mu tu pokutu dám hned. Vytáhl jsem litránek, podal ho okýnkem policistovi, který s ním odchází a čekám až to sepíše.

Po chvíli vylezli oba dva. Jak se časem ukázalo jeden celkem normální a druhý arogantní trpaslík. Zavolali mě k autu, předložili mi blok ať si to prý přečtu a podepíšu. S tím jsem měl trochu problém, protože jsem neměl brýle na čtení a tak mi to jeden přečetl.

Řekl jsem „nuže dobrá, prachy máte a stvrzenku nepotřebuju, dejte mi doklady a já razím na nákup“.

Ale to že jaksi né, že tu účtenku musí mít podepsanou a že je to moje povinnost.

Na svoje povinnosti jsem poněkud citlivější, obzvlášť pokud mi o nich začne vyprávět represivní orgán. Chvíli jsme se o tom dohadovali a okořenil jsem to úvahou, že pokud musím v liberální demokracii podepisovat účtenku za pokutu, což nebylo potřeba za bolševika a zřejmě ani za Hitlera, tak že by mi mohli sdělit, který zákon mi tuto povinnost nařizuje. Uniformovaný trpaslík na mé námitky ale neměl trpělivost a opáčil, cituji přesně, „to Vás nemusí zajímat“.

Přesně tihle namachrovaní frajírci co si myslí, že jim uniforma dává právo mít plnou prdel arogance a hovno v hlavě, mě vždy spolehlivě nasměrují k reakcím, na které nejsou příliš připraveni.

Tak mu povídám, že na rozdíl od něj mu mohu jmenovat zákon který říká, že občan nemusí podepisovat jakoukoli úřední listinu a když mi přinese správní řád, který má jistě v autě, tak mu to tam klidně najdu.

O to však nebyl žádný zájem a bylo mi řečeno, že pokud nepodepíšu, budou muset předat věc do správního řízení

„Když musíte, tak musíte, já nic podepisovat nehodlám.“ Ještě jsem chtěl vyvolat rozpravu jak je v demokratické a svobodné společnosti možné při odmítnutí podpisu čelit komplikovanějšímu řízení a vyšší finanční zátěži, ale nebylo s kým. On totiž zákon také praví, že odmítnutí podpisu nesmí být odmítajícímu k tíži, což zcela nedůvodné předání správnímu orgánu jistě je. Především pak v případě, kdy si policie peníze vyměřené za pokutu už přebrala.

Soudruzi se odebrali sepisovat do vozidla a já se šel schovat do stínu kousek opodál.

Když to sesmolili tak byli nuceni mi to zase přečíst. K tomu mě informovali, že tuto listinu už podepisovat nemusím, což vyvolalo drobnou diskusi o smyslu jednu úřední listinu podepisovat a druhou ne. Ale vzhledem k tomu, že to byla úvaha logická, byla marná.

Navíc jsem si měl vzít zpět onu tisícovku, kterou na mě vydundali. Jenže já mám za to, že když už si policie tu pokutu v hotovosti převezme, tak ta pokuta je zaplacená, neboť dohoda byla zcela regulérně a v souladu s právem uzavřena.

Nejdřív se mi ji snažili strčit do kapsy a naháněli mě okolo auta, pak ji dali na jeho střechu, odkud ji hned odnesl vítr a tak ji polda pronásledoval po parkovišti. Prostě komedie.

Když zanechali marné snahy, rozhodl jsem se jako obviněný využít jedno ze svých práv a do oznámení se vyjádřit. Řekl jsem si, že by bylo vhodné poznamenat třeba jen to, že při omezení práv, třeba u práva svobodného pohybu, jsem nebyl před úkonem o mých právech poučen.

Požádal jsem onoho drzého policajta, zda by mi umožnil opsat jeho služební číslo a sundal si tu vysílačku, kterou měl přes číslo pověšenou na kapse. Policajt se ušklíbl a pravil, že si myslí že to není nutné. Ale protože stál dost blízko naklonil jsem se a poslední dvě číslice jsem přeci jen přečetl. Sklonil jsem se zpět ke kapotě policejního auta na které ležely desky s dokumentem abych to dopsal, ale periferně jsem viděl policistova gesta směrem ke kolegovi, která by se dala přeložit jako „ať si tam blbeček píše co chce, serem na něj“.

To už jsem ale pomalu dosahoval bodu varu a tak jsem se napřímil, otočil k němu a povídám, jestli si ze mě hodlá dělat blázny. Odpověď se dala očekávat, žádný blázny si nedělá.

„Myslíte si, že jsem slepej a ty Vaše gesta nevidím?“

„Já žádný gesta nedělám,“ zněla odpověď.

Vteřinku jsem ještě přemýšlel jestli mám z té připravené kontroverze vycouvat nebo přijmout hozenou rukavici a nakonec povídám.

„Tak Vy myslíte, že to do toho oznámení píšu na hovno? Tak víte co, vyserem se na to rovnou.“

Policajt netušil, co že to má znamenat, ale záhy jsem ho uvedl do reálu. Z desek na kapotě jsem vyškubnul ono lejstro, udělal pár neurčitých trhavých pohybů a v poněkud pozměněné hmotné struktuře ho vrátil zpět na kapotu. (Zde bych pro jedince, kteří mají za to že policajt je taky člověk, měl drobnou poznámku. Ze zákona, je každá úřední osoba sepisující jakékoli úřední lejstro povinna, vyhotovit kopii pro každého účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že jsem roztrhal jen jedno lejstro, předpokládal jsem, že trhám to svoje a že policisté mají k dispozici ještě kopii. Aha, nemají. Tak to by jim měl někdo říct co se v těch zákonech vlastně píše a na co se v papírnictví prodává ten černý papír. Protože já si se svou částí mohu dělat co chci. Jestli si ji dám zarámovat, nebo si s ní vytřu prdel, je jen moje věc.)

Mohu vám říct, že za ten pohled to stálo, protože tak vykuleného policajta jsem ještě neviděl a ani Rakušan v nejlepší formě by na něj neměl.

„Vy, Vy, Vy jste zničil úřední dokument“, zabědoval policajt a začal něžně skládat kousky oznámení dohromady. Bylo vidět jak ho to ranilo a jakou má k dokumentu citovou vazbu. Ale to mě právě ještě víc nasralo a tak když už to měl skoro srovnané, využil jsem okamžiku, shrnul to do hrsti, rychle zmačkl, provokativně vsunul do huby a začal žvýkat.

To už bylo ale na soudruha přes všechny čáry a začal řvát že jsem zajištěn a budu převezen na služebnu.

Optal jsem se jestli to bude s celou parádou, předpažil jsem a ruce dal k sobě.

No a bylo. Policajt mi zacvakl železa, dal si záležet aby je pořádně utáhl a šup se mnou do auta.

Po příjezdu ke stanici jsem si všiml poblíž stojících popelnic a tak jsem požádal policisty zda bych mohl dokument odložit, jelikož už poněkud ztratil chuť. Bylo mi vyhověno a pak jsme vstoupili do služebny. Byl jsem prohledán, odebrány mi veškeré věci a šoupnut na celu.

Na cele byla dřevěná lavice a v koutě hozená smotaná deka a tak jsem po zhodnocení situace došel k závěru, že v nejhorším případě to tam těch čtyřiadvacet hodin vydržím. Však stravu i pití mi musí zajistit, to vo co de.

Jelikož jsem člověk z ándrgraundu a mám už ledasco za sebou očekával jsem, že budu přesměrován do výslechové místnosti, kde bude zlý policajt, pak se dostaví hodný policajt a v rohu bude odbarvená blondýna datlovat do stroje co bylo u výslechu řečeno. Jak se ukázalo, mé představy jsou poněkud zastaralé, nová doba má nové postupy a poslouchat názory nějakého sprostého obviněného už dneska nemá nikdo náladu.

Asi za půl hodiny se dostavil ten normálnější policajt a ptá se mě jestli teda budu volat toho právníka, se kterým jsem jim mezi řečí vyhrožoval. Odpověděl jsem že nevím, neboť zatím si tam jen tak sedím a k tomu právníka rozhodně nepotřebuju, na to zatím stačím sám. To ho moc neuspokojilo a trval na odpovědi, protože to musí zapsat a systém ho bez jasné odpovědi nechce pustit. Přitakal jsem a poznamenal, že v tom případě máme se systémem stejný problém, ale rozhodnutí zda, popřípadě kdy budu vyžadovat právníka záleží zcela na mě, nikoli na jejich pochybném počítačovém systému. Jak to vyřešil nevím.

Zase jsem se spokojeně uvelebil na lavici a přibližně hodinka uplynula než se dali věci do pohybu. Vyvedli mě z cely na chodbu a posadili u malého stolečku. Kromě oněch původních policistů se tam vyrojili ještě další, včetně místního šéfíka. Na stoleček hodili pár papírů, že prý to mám podepsat.

Poněkud kysele jsem se zatvářil a prohodil opět něco o brýlích a jeden z policajtů se jal dosti neochotně předčítat. Chvíli jsem to poslouchal až už jsem toho měl dost s poznámkou, že tyhle bláboly jim podepisovat nehodlám a že chci sepsat protokol o průběhu ztotožnění osoby, o průběhu zaplacení pokuty, i veškerá pochybení, kterých se policisté v průběhu úkonu dopustili.

To se ale nesetkalo s příliš kladnou odezvou. Jeden z nich se zeptal jestli to teda budu podepisovat a když jsem odpověděl, že něco co bylo sesmolené bez mé přítomnosti určitě ne, dopsal na každý papír „podpis odmítnut“.

Prohlédl jsem si to a poučil jsem onoho policistu, že to napsal hezky, ale ne celé. A že podle zákona je jeho povinností, jakožto úřední osoby, do zápisu napsat také důvod odmítnutí podpisu. A kdyby chtěl vědět kde se o tom píše, tak ve správním řádu. To se ale nesetkalo s velkým pochopením.

Vždy když fízlovi připomenete jeho zákonné povinnosti uvidíte, jak na stupnici nasranosti jeho výraz poposkočí o jednu příčku. Doplnění jsem se samozřejmě nedočkal a tak jsem vytáhl z papírů na stolečku lejstro „Poučení osoby umístěné do cely“. Zamával jsem s ním poldům před ksichtem a povídám, že tohle jsem měl zřejmě obdržet před tím než mě tam strčili a ne po propuštění.

Atmosféra opět o jednu příčku zhoustla. Navíc jsem dodal, že už bych se rád dopracoval k tomu sepsání protokolu, do kterého se mám právo vyjádřit a popsat situaci vlastními slovy a tak jak jsem ji já pociťoval. Odpovědi se mi dostalo zcela policejně klasické „Vy nám nebudete poroučet co máme dělat“.

Obeznámil jsem osazenstvo, že to nejsem já kdo jim poroučí co mají dělat, ale že je to zákon o policii a správní řád a tam se to jistě mohou dozvědět, pokud by chtěli. Na to se odkudsi z útrob služebny ozval jízlivý ženský hlas, že pán bude asi právník a na takové že tam čekali. Na jazyku jsem měl průpovídku, že přečíst si co říkají o sepsání zápisu dva jednoduché zákony by snad mohla i uniformovaná blbka. Ale spolkl jsem to, protože jsem nechtěl rozzuřit sto šedesát centimetrů uniformovaného ega. Rozzuřených fízlů jsem měl okolo už dost.

Učinil jsem tedy ještě malou poznámku jestli se dočkám toho zápisu, ale bylo evidentní že ne, protože i když si fízlové dělají co si zamanou, tak zapisovat se jim to zase až tak moc nechce, protože s tím už se dá operovat. A co není zapsané to jako by se nestalo, protože i v případě že by to někdo řešil, navzájem se podrží a jede se dál.

Situace začala být poněkud ustrnulá a tak ten voprskleší policajt povídá, že naše úřední jednání je už vlastně u konce a nechť opustím služebnu.

Jenže já jsem žádné opouštění služebny neměl v plánu. Dál jsem seděl u stolečku a ještě drze kontroval, že čekám na splnění jejich služebních povinností. A taky když už si mě tam jednou přivedli, tak ať si mě do sytosti užijí.

To už ale nervy toho uniformovaného oprskla nevydržely a strčilo mi do židle s tím, že mám vypadnout a hotovo. Jen tak tak jsem to useděl a tak jsem raději vstal, abych se tam po druhém šťouchanci neválel. Polda do mě začal strkat směrem k východu a protože mu to moc nešlo přispěchal mu na pomoc nějaký kolega, myslím dokonce šéf. Společnými silami mě vystrkávali ven a ulevovali si přitom výkřiky, že je po úředním jednání a že takovou drzost ještě neviděli. Po chvíli mě dostrkali až za vchodovou mříž, kterou rychle zabouchli a skrz kterou na mě ještě cosi poštěkávali.

K čemu jsem tedy touto anabází došel a co jsem vyzkoumal. Pravda, nejsou to žádné velké novinky.

Který zákon mi ukládá povinnost podepsat pokutový blok jsem se nedověděl ani od hlídky, ani na služebně.

Který zákon nařizuje policistům předat řízení do správka při odmítnutí pokutový blok podepsat, jsem se také nedověděl.

Zápisu jsem se nedočkal.

Vyhozen ze služebny jsem byl způsobem, který by měl být zapsán do policejní pamětní knihy.

Policisté, přesto že jsou povinni občana poučit proč úkon vedou a také podle jakého právního předpisu a paragrafu, který by měli vyložit alespoň obsahově když už ne doslovně, toho nejsou schopni.

Policisté při zásahu do občanských svobod mají za povinnost poučit občana o jeho právech, což taktéž nedělají. Ať už na místě, nebo když ho strkají do cely.

Policisté používají formulaci „jménem zákona“, pokud ovšem chcete vědět jménem jakého, pošlou vás klidně do prdele, že vás to nemusí zajímat. Jediné čeho jste pak svědky je arogance a povýšenost.

Povinnosti dané zákonem někteří policisté zcela ignorují, když je na pochybení upozorníte, nejsou ochotni přijmout nápravu a v protiprávním jednání pokračují. To i v přítomnosti jejich nadřízených, kteří se tak na protiprávnosti podílejí a všichni tak činí evidentně bez jakýchkoli obav z následků.

Policisté navíc považují občana trvajícího na svých právech a na plnění povinností ukládané jim zákonem, za drzého a arogantního.

Že policisté nejsou ochotni plnit zákonem uložené povinnosti je nejen porušení služební povinnosti, ale i zneužitím pravomoci úřední osoby a na to jsou paragrafy. Otázka je, co s tím občan stojící proti několika policistům může dělat. Stěžovat si? No to má cenu jen tehdy, pokud chcete komplikovat život danému uniformovanému jedinci, protože stížnost se mu zakládá do análů a může k ní být přihlédnuto když se čas od času přidělují frčky, nebo při zkoušce spolehlivosti, kterou musí policista občas projít.

Na samotný systém to však nemá vliv, protože stížnost posuzuje jako první přímý nadřízený a to je ten, co poslal policajta vykonávat právě to, na co si stěžujete.

Na druhou stranu, nikdo mě nemučil. Ze služebny jsem neodcházel zkrvaven, jak se mi to přihodilo za bolševika a tak se zdá, že i když jsme na civilizačním okraji a odpovědnost a povinnosti fízla jsou takřka nevymahatelné, dá se to přežít.

Docela by mě zajímalo, pokud bych počkal na advokáta, jestli by nás vystrkali z fízlárny oba.

Pokud by někoho zajímalo jak to dopadlo s tou tisícovkou, tak tu mi strčili tajně do šrajtofle před tím, než mi věci vrátili.

Poslali na mně dvě udání, jedno za přestupek a jedno za drzost. Něco jsem uhrál, něco zaplatil, za tu zkušenost to ale rozhodně stálo.

Zde ještě drobný závdavek.

ZÁVAZNÝ POKYN policejního prezidenta ze dne 3. dubna 2009

Čl. 5

Postup při ukládání a vybírání pokut

(3) Před předáním odděleného dílu „B“ pokutového bloku s nominální hodnotou vyzve policista přestupce k potvrzení převzetí dílu „B“ pokutového bloku s nominální hodnotou pouze na dílu „A“ prvního využitého pokutového bloku. Odmítne-li přestupce po uhrazení blokové pokuty podepsat převzetí dílu „B“ pokutového bloku, policista tuto skutečnost poznamená na přední straně dílu „A“ pokutového bloku v položce „podpis přestupce“ slovem „Odmítnuto“.

(V době spáchání přestupku jsem jiný rozkaz nenašel a v tomto celém není ani slovo o vynucování podpisu, vracení pokuty přestupci, nebo předávání do správního řízení. Pokud by snad náhodou existovala právní norma, která by mě nutila k podpisu pokutového bloku, budu se odvolávat na správní řád. V něm je jednoznačně uvedeno, že podpis na úřední listině může účastník řízení odmítnout. Vzhledem k tomu, že pokutový blok považuji za zápis na úřední listině, máme zde dvě právní normy jdoucí proti sobě. V takovém případě náš právní řád zná i právní zásady a jedna z nich praví, že občan má právo řídit se tou právní normou, která je pro něho výhodnější a orgány postupují podle té právní normy, která je vůči občanovi mírnější. No a pokud bych musel argumentovat dál, tak bych řekl, že ve svobodné společnosti nemůže být nikdo nucen k podpisu.To ani v případě, že se zapsaným souhlasí a podepsat není ochoten třeba právě pro tak triviální důvod, jako nedosažitelnost brýlí na čtení. Především pak při zaplacení hotovostí na místě. Jako příklad bych pak uvedl Příkaz k úhradě určené částky vystavený ouřadou, který je také bez podpisu obviněného platný a ouřada ho nemusí kamsi přeposílat k vyřízení. Celé to postrádá logiku, ale vymyslela to fízlácká loby a schválili to naši svobodou a demokracií posedlí poslanci a senátoři, pro naše dobro. A já místo vděčnosti, neustále kverulantsky testuji hranice systému).