Profesoři aneb jak je to s titulem “profesor” na vysoké škole?

Nedávno mě kamarád upozornil na skutečnost, že jsme jedna z asi čtyř posledních zemí, která má profesory na VŠ jmenované hlavou státu, tedy procesem, reflektujícím jakousi vzpomínku na situaci, kdy profesory jmenoval panovník, “hlava pomazaná”. A jinde, že to už tak není.

Jinde

V jiných zemích je v nějaké organizaci, nejčastěji univerzitě nebo vysoké škole, vygenerováno profesorské místo. Na to místo se shání konkursem obsazení, asi jako když obchodní řetězec hledá obsazení pozice pokladní nebo doplňovače zboží do regálů. Kdo konkurs vyhraje, je profesor, ovšem jen na dobu, po niž zastává onu pozici. Jakmile na tom místě (může být od začátku časově omezené) skončí, tak už profesorem není, jako není pokladní paní, která z obchodního řetězce odešla a nebo v něm byla přeřazena na jinou pozici. Alespoň tak mi to bylo popsáno a nemám důvod nevěřit, že s nějakými zjednodušeními tomu tak i je.

Dokážu si také představit, že hlavním kritériem pro úspěch v konkursu bude scientometrie (k níž mám, z mnoha důvodů, velmi rezervovaný postoj), případně dojem, jaký uchazeč na komisi udělá.
Obávám se, že bezúhonnost a morální kvality a další osobnostní rysy budou bedlivěji sledovat obchodní řetězce u uchazeče/čky na post pokladní/ho (aby si nenasadili do podniku např. defraudanta) než na té vysoké škole nebo v jiné instituci, která profesorské místo uděluje.

U nás

U nás prochází profesor habilitačním řízením, které je velice komplexní a postihuje nejen odbornou, ale i pedagogickou způsobilost a v neposlední řadě je sledována i morální bezúhonnost.
Připomeňme situace, kdy byl president (který profesory finálně jmenuje) ve sporu s příslušnou VŠ, protože se mu nelíbilo např. chování uchazeče za minulého režimu (případně to, že uchazeč o některých svých aktivitách z té doby pomlčel).

Profesor takto jmenovaný je profesor i po odchodu ze zaměstnání dokonce i po vyhazovu (profesorské tituly nezabavovali ani komunisté).

Rozdíl

Jinými slovy, rozdíl mezi “profesorem A” a “profesorem B” je docela výrazný a v onom dnes již zanikajícím případě udělování profesur by měl mít daleko vyšší záruky morální integrity a jiných morálně volních vlastností než v tom případě moderním. Schválně píši “by měl” protože je jasné, že žádný lidmi prováděný proces není a nemůže být bez chyby, a že i v tom náročnějším systému mohou dostat profesuru lidé, kteří by ji dostat fakticky neměli.

Nicméně důležité je, že na většinu “západních” profesorů bychom neměli čumět s dolní čelistí u kolen, jako to neděláme u pokladní/ho v obchodním řetězci. Což se v našich luzích a hájích docela děje, protože skutečnosti, že není profesor jako profesor, si je u nás málokdo vědom.
Patrně z tohoto důvodu je také omezovaná nostrifikace profesorského titulu, uděleného “novým způsobem” v některé ze západních zemí, u nás.

Problém

Obávám se, že ona alternativní, jednodušší a “svižnější” cesta k profesuře může daleko spíše dostat na profesorskou pozici (respektive pozici takto pojmenovanou) lidi morálně nepevné. A může tento fakt poté být spojen s nejrůznějšími skandály, které se v západní vědě děly a ději, včetně nejrůznějších podvodů, zfalšovaných prací atd. Jistěže se takové věci občas staly i u nás, ale v podstatně menší míře. A většinou z toho byl těžký průšvih, končící uvězněním “na tvrdo”. Něco jiného jsou politicky motivované a podepřené podvody za dob totality, nicméně např. T. D. Lysenko měl řadu čestných doktorátů a byl akademikem, ale profesuru neměl (nebo se mi alespoň nepodařilo na Wikipedii a podobných zdrojích najít, že by tento titul obdržel).

Budu ošklivý, ale za docela zajímavou věc považuji skutečnost, že pochybné teorie, podpořené často pochybnými výsledky (a mnohdy po “vydolování” surových dat z výzkumníka a jejich nezávislé analýze odhalenými jako problematické až podvodné) ohledně antropogenního oteplování a jeho “šílené nebezpečnosti” pocházejí právě od oněch “konkursních” profesorů, neprošlých habilitačním řízením srovnatelným s tímto procesem u nás. A není bez zajímavosti, že u nás (a v dalších státech, kde habilitační řízení běží “po staru”) jsou osoby s těmito tituly na tomto poli daleko zdrženlivější a oteplovací ideologii hlásají lidé, kteří něčím podobným neprošli.

A i kdyby teorie o antropogenním oteplování byly pravdivé z vyššího procenta než lze důvodně předpokládat, můžeme u lidí, kteří je prosazují, a zejména prosazujících různá “protiopatření”, pozorovat absenci schopnosti (či spíše vůle a snahy) posoudit jejich negativní dopad na společnost, potažmo na jednotlivé občany. A zase tato určitá bezohlednost a morální otrlost může souviset s oněmi morálně volními vlastnostmi, požadovanými při profesorském řízení prováděném “postaru” (respektive s jejich absencí u profesorů, jmenovaných “ponovu”).

Profesura u nás je zkrátka něco zcela jiného než ve většině západních zemí a tento fakt do jisté míry zpochybňuje to, co je pod praporem profesorství v řadě zemí hlásáno, zejména tehdy, když s oním hlásáním je spojen nemalý finanční a sociální benefit. A takto je, obávám se, třeba hledět i na “vědce”, o které se opírají autoři Grýn Dýlu.