15.4.2026
Kategorie: Ze světa304 přečtení

Proč Trump ještě znovu nezaútočil?

Sdílejte článek:

PAVEL ŠIK

Íránský ministr zahraničí Araghčí mluvil o příměří jako o „pauze, nikoli o trvalém řešení“. Po jednání v Islámábádu na síti X napsal: „Byli jsme centimetry od islamábádského memoranda. Narazili jsme na maximalismus, přesouvání tyček a blokádu.“

Tohle není popis reality, ale vyjednávací „framing“ pro fanoušky. Zároveň ale ukazuje podstatnou věc, že i íránská strana chce dohodu. A to se dá odvodit i ze zprávy, podle které íránská delegace naznačila na konci jednání ochotu zůstat a pokračovat i další den. To je v kontextu předchozí rétoriky zásadní posun.

Ty údajné Araghčího centimetry se počítaly na roky. Vedle 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu, který USA požadují fyzicky vyvézt z Íránu se americká strana dle zdrojů v rámci jednání posunula u obohacování uranu z pojmu „navždy“ na konkrétních 20 let, ale íránská strana mluvila o čase do 10 let.

Není to technická drobnost, je to spor o filozofii dohody. Dvacet let by svazovalo každý budoucí íránský režim ať reformní či revoluční dohodou podepsanou dnešním vedením. Z íránského pohledu je to vzdání se strategického výhledu na celou generaci, ale především z hlediska „image“ by se jednalo o kapitulaci, zatímco časové okno do deseti let by se dalo doma prodat jako gesto „dobré vůle“. Naopak pro Trumpovu administrativu je horizont dvaceti let politicky prodejný jako „definitivní řešení“, i když ve skutečnosti by se dalo kriticky říct, že je to jen odložený problém.

Osobně jsem skeptický u teorie, že jednání ze strany Íránu nařídil Modžtabá Chámeneí. Jeho role zůstává netransparentní a absence veřejných výstupů spíše ukazuje na mocenskou nejistotu uvnitř režimu než na pevné řízení shora. Tomu odpovídá i fakt, že Írán vůbec vstoupil do reálné debaty o jaderném programu navzdory jeho předchozím tvrdým prohlášením i deklarovanému odporu části tvrdé linie v rámci gard.

Přikládáno je to vlivu předsedy íránského parlamentu Ghalíbáfovi, který byl v Islámábádu klíčovou íránskou figurou. Ignatius z Washington Post ho charakterizoval jako „sofistikovaného a profesionálního vyjednavače a potenciálního lídra nového Íránu“, což je pozoruhodné ocenění pro tvrdého konzervativce a bývalého velitele IRGC. Trochu nám to odpovídá i na otázku toho záhadného „Trumpova muže“ na druhé straně, která se probírala v médiích v prvních týdnech války.

Ghalíbáf se stal mocnou a velmi bohatou osobou na pomezí na pomezí politiky, bezpečnostních struktur a ekonomiky.

Právě takový profil je pro Washington zajímavý – ne ideolog, ale aktér, který rozumí moci, penězům a stabilitě a dle všeho by dokázal zabránit chaotickému rozpadu režimu. Izraelský expert Zimmt to formuloval takto: „Ghalíbáf je velmi zkorumpovaný, ale v kontextu Blízkého východu to někdy znamená, že jde o člověka, se kterým lze obchodovat. Rozumí jazyku moci a zájmů, nikoliv jen čistému dogmatu.“

A tady se dostáváme k jádru. Íránský režim není jen ideologie. Je to především síť elit napojených na finanční toky jak oficiální tak i paralelní. Válka i blokáda Hormůzu drtí íránskou ekonomiku neselektivně, tedy ničí i aktiva lidí jako Ghalíbáf, naopak mír s odstraněním sankcí by otevřel prostor pro zhodnocení jeho vlivu i majetku, které budoval dekády.

National Iranian Oil Company je sice formálně státní entita, ale významná část exportních toků ropy zejména směrem do Číny prochází přes neformální struktury spojené s IRGC a jejich zprostředkovatele. Zajímavým případem v tomto ohledu je íránský miliardář Babak Zanjani, který pro gardy údajně budoval finanční kryptoměnovou síť a nyní v době války byl údajně nápomocný i při systému vybírání poplatků za proplutí Hormuzem.

Platby mají probíhat v kryptoměnách a šly kdysi třeba i přes dvě londýnské burzy nebo doposud přes makléře v Hongkongu, Istanbulu nebo v Dubaji. A jdou například až do Číny, kde je kryptoměna měněna na Juan a za ten se nakupuje zboží, které se poté opět přes firmy v Turecku, SAE a Hongkongu přepraví do íránských přístavů (v této souvislosti je dobré si připomenout razii emirátských úřadů proti těmto firmám a směnárníkům, o které jsem psal).

Stejnými kanály údajně podle amerických sankčních orgánů proudí i finance Hizballáhu, Húsíům v Jemenu nebo i Hamásu, OFAC například sankcionoval húsijského finančníka Sa’ida al-Džamála přímo za praní peněz íránským gardám a zprostředkování nákupu ruských zbraní přes krypto.

Aktuální tlak Spojených států v oblasti Hormuzského průlivu proto není klasickou blokádou, ale cílenou kontrolou a narušováním konkrétních toků, především těch, které směřují do nebo z íránských přístavů. Vedle Teheránu je adresátem asi určitě i Peking. Čína dlouhodobě nakupuje íránskou ropu prostřednictvím „shadow fleet“ a nepřímých obchodních struktur. Selektivní blokáda je tedy pákou bez veřejné konfrontace. Washington říká Pekingu tlačte na Teherán nebo přijdete o přístup k té ropě úplně, a to bez možnosti si stěžovat mezinárodně. A zřejmě trefil do živého.

Otevřený protest proti blokádě ropných toků by sice znamenal přiznat roli hlavního odběratele sankcionované ropy, což je politicky nekomfortní pozice pro zemi, která se současně stylizuje do role mediátora. Ale Čína už ústy mluvčího čínského ministerstva zahraničí označila americkou blokádu íránských přístavů za „nebezpečnou a nezodpovědnou“ samozřejmě pouze „protože ohrožuje křehkou dohodu o příměří“.

Dnes se konají také rozhovory izraelských a libanonských velvyslanců ve Washingtonu. Jedná se o historicky výjimečnou situaci, zřejmě první přímé kontakty od roku 1983. Jako vždy se strany rozcházejí, Izrael chce nejdříve odzbrojení Hizballáhu a poté mírovou smlouvu, Libanon chce nejdříve příměří a teprve potom zahájení jednání.

Hizballáh se v tomto ohledu chová zcela očekávatelně. Vůdce Hizballáhu označil celé washingtonské setkání za „plán k odzbrojení Hizballáhu“ a vyzval libanonskou vládu k bojkotu, což se očividně minulo účinkem a tak „výsledky tohoto jednání Hizballáh nezajímají a nezavazují ho.“

Příměří vyprší přibližně 22. dubna. Existují signály, že diplomatický proces není mrtvý. Pákistán už nepoužívá název „Islamábádské rozhovory“ a začíná mluvit o „Islamábádském procesu“, čímž dává najevo, že se zřejmě nebude jednat o jednorázové setkání. Podle zdrojů blízkých jednáním probíhají aktivní diskuse o druhém kole osobních rozhovorů, přičemž pákistánský premiér Šarif a náčelník armády Munir koordinují iniciativu na přímý pokyn. Egyptský a turecký ministr zahraničí mezitím vedli separátní telefonáty s Araghčím i s Witkofffem ve snaze překlenuté zbývající mezery, emirátský ministr zahraničí byl v neděli v Pekingu a navštívil i Indii, saúdskoarabský ministr zahraničí princ Faisal mluvil s Araghčím a emirátským ministrem zahraničí, katarský premiér mluvil s Araghčím, ománský ministr zahraničí mluvil s Araghčím a dnes je v Pekingu za Si Ťin-pchingem dokonce emirátský princ šejk bin Zajéd atd atd, prostě diplomacie běží na nejvyšší obrátky.

Podle pakistánského Dawnu by se opětovné jednání mohly konat už koncem tohoto týdne.

Jeden ze zdrojů blízkých jednáním situaci charakterizoval lapidárně: „Obě strany smlouvají. Je to bazar.“ A to je asi i důvod, proč Trump ještě opět nezaútočil. Je mu jasné, že režim nesmlouvá jen s Washingtonem, ale i sám se sebou.

 

FB

Redakce

Sdílejte článek:
304 přečtení
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
4 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)