Proč nespoléhat na pomoc držitelů zbraně?

Říká se, že ozbrojená společnost je slušná společnost. S tím se nedá nesouhlasit. Otázkou je však jiný pohled na otázku, zda se může „neozbrojená společnost“ spolehnout na pomoc držitele střelné zbraně v případě, že se neozbrojený člověk dostane do situace ohrožující jeho život.

Vlastně mě toto téma napadlo, když jsem sledoval, jak skupina cizinců napadla číšníka na Staroměstském náměstí. Kladl jsem si otázku. Kdybych byl v danou chvíli na místě, pomohl bych tomu člověku nebo bych se raději uklidil stranou a maximálně zavolal policii? Nebo bych se pokusil i hrozbou použití nebo dokonce použitím střelné zbraně napadenému pomoci?

Nakonec jsem došel k závěru, že bych se do takové situace nemotal a raději se držel stranou. Maximálně bych napadenému poskytl první pomoc do doby než by dorazila lékařská pomoc.

„A na co tedy ten zbroják máš?!?!“ Bude určitě jedna z prvních reakcí, která může člověka napadnout. No a tady to začne být právě složitější. A nebo vlastně úplně jednoduché. Záleží na úhlu pohledu, který máme.

Ten můj pohled  je, jak už je pravidlem, je ten složitější.

Všude kolem sebe slýchávám, že je naprosto nepochopitelné, proč v naší zemi chodím ozbrojený. V naprosto bezpečné zemi, kde navíc máme fungující policii, která nás ochrání. To ostatně povídejte tomu číšníkovi nebo třeba těm dvanácti tisícům žen, které bývají ročně znásilněny. Asi se shodneme, že není možné mít nepřetržitě policistu za zadkem, aby mi ho chránil (a upřímně, asi by se mi v takové společnosti ani nelíbilo). Prostě jsou okamžiky, kdy se může stát něco špatného a pomoc bude v nedohlednu. A proto jsem rozhodl, že se chci umět postarat sám o sebe a to včetně možnosti se bránit.

Není to pak ale sobecké, odmítat pomoc někomu v nebezpečí? Asi ano, ale podívejme se na tento konkrétní případ. Jdete po „Staromáku“ a vidíte bandu evidentně „pod parou“, chlapů, jak kope do ležícího člověka. V případě, že se rozhodnete do takového konfliktu vstoupit, je evidentní, že dobrým slovem toho moc nezmůžete a spíše naopak útok pravděpodobně obrátíte i proti sobě. Když se pak budete bránit svou, legálně drženou zbraní, pravděpodobně někoho připravíte o život nebo jej těžce zraníte. A to předpokládejme zázrak, že jsme na přelidněném náměstí nikoho nezúčastněného střelbou nezranili, protože jak je obecně známo, střelec je odpovědný za střelu po celou dobu (tedy i odraženou nebo takovou, která někoho zraní po průchodu překážkou).

Co pak bude následovat? Poděkuje vám někdo za zachráněný život? Spíš naopak. Budete vyšetřováni a každý váš krok onoho osudného večera bude podrobován zkoumání znalců. Každá vteřina události bude týdny zkoumána, zda-li jste v onom řetězci událostí neudělali sebemenší chybu. A pokud ano, usmaží vás na ni.

Náš právní systém je totiž nastaven tak, že policisté jsou hodnoceni podle počtu „sdělovaček“, úspěšný státní zástupce se pozná podle toho, že žalobu dotáhl k odsuzujícímu rozsudku. Žalobci pak nestačí rozsudek prvního stupně, takže o pořádnou zábavu je postaráno. A občas to dopadne tak, že vás z kriminálu vytáhne (a to doslova) až rozsudek ústavního soudu.

Takže se, vážení spoluobčané, na mě nezlobte. Do senátu jste zvolili zelené, komunisty a další „nezavislé“ kandidáty v čele s Jiřím Dienstbierem ml., kteří úspěšně podporují  odzbrojovací politiku, kterou razí představitelé Evropské Unie.

Když jsem po vás chtěl podepsat petici za nezpříšňování zbraňové legislativy, řekli jste mi, že se vám zbraně nelíbí, a že proto ji nepodepíšete. Protože záliba ve střelných zbraních „je prostě divná“ a „pouze pro militantní hovada“.

Fajn, respektuji váš názor. Ale pak si nestěžujte, že vám nikdo nepomohl.

Pokud si myslíte, že zbraně v rukou bezúhonných občanů nejsou špatný nápad, zvažte případný podpis petice na podporu slušné společnosti.

A nebo ještě lépe: postarejte se o sami o sebe.