Proč nechceme válku s Íránem?

Každá diskuse o současném konfliktu na Blízkém východě začíná povinnou mantrou “Nechceme válku s Íránem.” Proč ji nechceme? Tuto otázku si klademe jen velmi zřídka.

Írán vyhlásil Spojeným státům americkým válku vojensky, právně, diplomaticky, morálně i politicky. Od doby, co íránští mulláhové napadli 4. listopadu 1979 velvyslanectví USA v Teheránu a drželi v zajetí 66 Američanů, poskytl Írán USA k válce mnoho dalších důvodů. Od té doby útočí Írán na americké cíle prostřednictvím svých proxy spojenců. Na útoky jsme oprávněni reagovat vojensky, což také děláme. Máme však také právo zajít mnohem dále a zacházet s Íránem jako s agresorem, který nám fakticky vyhlásil válku. Máme právo zničit jejich schopnost pokračovat ve válce proti nám a našim spojencům. Otázka nespočívá v tom, zda máme právo vést válku proti Íránu, ale jestli je to v našem zájmu.

Nejlepší by bylo, kdybychom všech nebo většiny cílů, o které legitimně usilujeme, mohli dosáhnout bez použití nákladných a nebezpečných prostředků plnohodnotné války. Proto se Bidenova administrativa snaží zaútočit na některé íránské proxy spojence, aniž by zasáhla vojenské cíle v samotném Íránu. Může ale tato omezená strategie skutečně fungovat?

Strategie Íránu dlouho spočívala v tom, že ke špinavé práci využíval především arabské vojáky, aniž by ohrožoval své vlastní nearabské vojáky a civilisty – jde vlastně o určitý druh etno-náboženského kolonialismu. To je důvod, proč kritici vtipkují, že Írán je ochoten bojovat až do posledního Araba!

Bidenova strategie tedy ve skutečnosti Íránu nahrává. Zaměřujeme se na syrské, irácké a jemenské Araby ve snaze odradit nearabské íránské mulláhy. Zatím to nefungovalo. Je možné, že nedávná eskalace útoků na íránské proxy spojence Írán odstraší. Mnoho odborníků si ale myslí, že pokud nezaútočíme přímo na hlavu chobotnice, tak jí jednoduše narostou další chapadla a bude ve svých útocích pokračovat prostřednictvím svých ochotných proxy spojenců.

Mezi plnohodnotnou válkou s Íránem a útoky na jeho proxy spojence existuje samozřejmě i střední cesta. Spočívá v bombardování vojenských cílů uvnitř Íránu. Patří mezi ně místa používaná pro íránský jaderný program, námořní základny a lodě, továrny na výrobu útočných dronů, ropná a plynárenská zařízení a velitelská centra. To vše by bylo možné provést ze vzduchu a z moře bez pozemní invaze, která by se neobešla bez ztráty amerických životů.

Taková eskalace by mohla přinést mnoho výhod, včetně odložení – možná dokonce ukončení íránského jaderného programu – to je získání jaderného arzenálu. Oslabilo by to rostoucí íránský export sofistikovaných útočných dronů. A poškodilo by to i íránskou ekonomiku, která je využívána k exportu terorismu.

Není možné s jistotou předpovědět, zda by takový mnohostranný vojenský útok na cíle uvnitř Íránu oslabil nebo posílil nedemokratickou kontrolu mulláhů nad převážně sekulárním íránským obyvatelstvem. Mnozí Íránci i někteří arabští sousedé by změnu režimu v Íránu jistě uvítali. Jeden závěr je ale jasný: v krátkodobém horizontu by americký útok přímo na Írán přispěl k destabilizaci regionu. Z dlouhodobého hlediska by však takový útok mohl přispět ke stabilitě oslabením nejvíce destabilizující entity na Blízkém východě – Íránu.

Ve válce s Íránem je také Izrael. Íránští agenti útočí na izraelské civilisty a Židy po celém světě již dlouhá léta. Bývalý íránský prezident Akbar Hášemí Rafsandžání Izrael již v roce 2001 fakticky nazval “státem jedné bomby” a pohrozil, že jej Írán zničí jadernými zbraněmi. Také Izrael má svaté právo na tyto válečné činy reagovat. Pokud bude chtít Izrael zabránit Íránu ve splnění jeho hrozeb použití jaderných zbraní, tak mu možná nakonec ani nic jiného nezbude.

Blízký východ i celý svět by bez současného íránského režimu byly bezpečnějším místem. S Íránem vyzbrojeným jadernými zbraněmi, který tak bude moci své proxy spojence skrýt pod jaderným deštníkem, bude svět mnohem nebezpečnějším místem.

Nejlepší by bylo Írán účinně odstrašit a odradit jej tak od prosazování jeho agresivní politiky bez toho, že by na něj USA musely přímo zaútočit. Bidenova strategie by tedy měla dostat šanci. Ale pro případ, že by selhala – a historie naznačuje, že selhat může – musí zůstat na stole všechny možnosti. Patří mezi ně i útoky přímo na Írán, přestože by to znamenalo válku. To může být nakonec ta nejlepší ze špatných možností.