Proč inkluze ničí národ Komenského?

Naše školství mělo špičkově vybudovanou a celým světem obdivovanou síť speciálního školství. Systém, který dokázal každému dítěti poskytnout přesně takovou péči, jakou jeho individuální intelektuální potenciál vyžadoval. V těchto školách vyučovali pedagogové, které splňovali kvalifikační předpoklady pro výuku děti se speciálními potřebami. Bohužel polistopadové experimenty a politický diletantismus tento pedagogický skvost, jakým naše školství bezesporu bylo, rozbily.

Posledním a nejtragičtějším zásekem do živého organismu našeho vzdělávacího systému se stala plošná, ideologicky prosazovaná inkluze.

Zkusme uvažovat s chladným racionálním nadhledem. Může nám pomoci toto srovnání. Ve sportu nikdo nezpochybňuje existenci zdravé soutěživosti. Máme prestižní Olympiádu, na kterou jezdí ti nejlepší, stoprocentně zdraví sportovci podávat vrcholové výkony. Vedle toho máme s obrovskou úctou budovanou Paralympiádu pro handicapované sportovce. Ti mají svou vlastní, specifickou a chráněnou cestu, jak se vyrovnat se svým handicapem, a mohou jej kompenzovat svou nezlomnou vůlí tím, že se účastní se Paralympiády. Bere snad někdo tuto formu sportu jako diskriminaci? Samozřejmě že ne. Je to logické, funkční a spravedlivé rozdělení sil.

Proč se tedy v současném školství tváříme, že v jedné třídě lze bez problémů smíchat diametrálně odlišné intelektuální a mentální světy?

Plošná inkluze, doprovázená armádou asistentů pedagoga představuje obrovskou a naprosto neefektivní položku v našem napjatém státním rozpočtu. Peníze, které by měly směřovat na modernizaci učeben nebo podporu talentů, mizí v systému, který ve výsledku neprospívá nikomu.

V souvislostí s inkluzí, bych chtěla také upozornit na bizarní fenomén současnosti, kdy někteří ambiciózní rodiče jsou schopni oběhat desítky pedagogicko-psychologických poraden, jen aby pro svého potomka získali ten či onen doklad o tom, proč by mělo jejich dítko získat jisté zvýhodnění při klasifikaci z předmětu. Jenže realita je neúprosná. Žijeme v kapitalismu, kde nikdo na trhu práce nečeká pracovníka, jenž byl ze škol veden k alibismu a výmluvám, proč nemůže dělat to či ono. O tom dnešní doba není,

Největší obětí inkluze jsou talentované děti, to je můj názor. Učitel v inkluzivní třídě musí bohužel neustále řešit individuální plány a asistenci, jinými slovy se mu nedostává prostoru, aby rozvíjel nadané žáky, kteří by jednou měli představovat elitu národa.

Měli bychom se vrátit k rozumu, k osvědčenému systému speciálních škol a k odkazu Komenského. Protože rovnostářství před tabulí ještě nikdy v historii žádný pokrok nepřineslo. Školy by měly žáky připravovat na konkurenci, jež tu zkrátka je, a nechovat je ve skleníkovém prostředí, které jim může přinést těžké prozření, až se jednoho dne ocitnou na trhu práce. Krom skleníkového prostředí ve školách bych vše uzavřela ještě alibismem, který žáky učí jen vymlouvat se na to či ono, proč to či ono nemohou a ani nemusí dělat…