Probíhá radikální změna systému

A to se právě děje. Jaksi za samozřejmé považujeme, že žijeme v tržní ekonomice. Není to sice úplně pravda, jde o jakýsi smíšený hybrid, ale přesto hraje (hrál?) trh hlavní roli. Primární je nabídka a poptávka. Úroky z úvěrů (a dluhopisů) odrážejí riziko.

To se mění. Nijak skrytě, mluví se o tom otevřeně. Jen asi, zaměřeni na (v porovnání s tímto) banality (typově Čapák, Vrbětice, nejnovější mutace), to nevnímáme. Když si čtete o Zelené dohodě pro Evropu, tak čtete o „transformaci,“ „oběhovém hospodářství“ či „zelené ekonomice.“ O tržní ekonomice nečtete nic. Nepočítá se s ní.

„Musíme využít soukromé investice tím, že zelené a udržitelné financování učiníme ústředním bodem našeho investičního řetězce a finančního systému.“ Ursula von der Leyen, On-line zde. „…aby v investicích hrála hlavní roli udržitelnost, je třeba změnit způsob myšlení.“ Valdis Dombrovskis (on-line tamtéž). Všímáte si? Žádná poptávka, žádná nabídka ani konkurence. Jenže právě ty jsou ústředními body tržní ekonomiky. Přestávají-li být tím hlavním, bavíme se o jiném ekonomickém systému (co je míněno změnou myšlení si snad raději nechci představovat). Systému, kde zdroje nejsou alokovány efektivně z hlediska dosažení zisku, ale z hlediska tzv. „udržitelnosti.“

Počítá se s dopady na ekonomiku. Toky kapitálu má ovlivňovat nejen vztah „výnos X riziko,“ ale jak (zatím jen podnikatelský) subjekt plní tzv. ESG kritéria. V těch najdete všechno možné, vedle docela rozumných parametrů též uhlíkovou stopu, diverzitu či inkluzi.

To, že se nepočítá se spalovacími motory či „neobnovitelnou“ elektrickou energií jste již jistě četli. Vypadá to, že není ekonomický segment, který by tím nebyl zasažen.

Ideologie jako taková jde dále. Jak nedávno upozornil týdeník Echo, Evropská investiční banka zkoumala ochotu lidí přinášet oběti ve jménu boje proti změnám klimatu. Inspirací jsou pandemická opatření, zmíněny dokonce i roušky. Netuším, jakou mají roušky spojitost s klimatem, ale jsou dobrým symbolem. Kdybych byl totalitní vládce, tak zakrytí obličeje vnímám jako úžasný nástroj, jak lid proměnit v uniformní, dehumanizovanou a vzájemně se hlídající masu. Co třeba nějaký filtr na vydechované CO2? Ale to už fantazíruji.

Marian Kechlibar si zase všiml, že v Německu se začíná diskutovat o čínském sociálním kreditu jako o něčem, co je minimálně představitelné. Reálně jsme dále, zmíněná ESG kritéria se mu v něčem podobají. A všechny ty Tečky, čTečky či covidpas mají také blíže k sociálnímu kreditu (byť na zjednodušené, až primitivní úrovni) než k nástroji boje s pandemií.

Ale to odbočuji. Co je podstatné. Bavíme se tady o tom, že dochází k fundamentální, radikální změně, transformaci systému, snesoucí srovnání s roky 1948 či 1989 (asi nepřekvapí, že se přikláním spíše k tomu prvnímu příkladu). Nejen ekonomického. Ekonomiku nelze oddělit od běžného života, naopak, jde o totéž. Dát si steak je osobní svoboda, koupit si ho (či prodat) ekonomická. Jedno bez druhého nedává moc smysl.

Událo se to bez výstřelu z Aurory. Bez toho, že by proběhla občanská válka. Patrně došlo i ke změně politického režimu. Protože, jak jsem psal na začátku, takováto fundamentální změna by nemohla v demokracii proběhnout bez toho, že by daná myšlenka zvítězila v souboji idejí. Nic takového se ale nestalo. Děje se to ne sice vskrytu, ale spíše tak nějak mimochodem, jako by nešlo o nic podstatného.

Jak nás informoval Petr Fiala, jde o realitu. Nejde s tím prý nic dělat. Souboj proběhl v Bruselu, tam byl vybojován, opozice (jíž byla ODS členem, což ji ctí) prohrála. Občan do toho už nemá co mluvit (a zde lze této opozici oprávněně zazlívat, že ho nezburcovala a nepovolala alespoň k nějakým demonstracím).

Starý řád byl zbořen, již se buduje nový. Nic nenaznačuje, že bude lepší. Hrozí naopak, že půjde o dystopii čínského (ano, cítím zde čínskou inspiraci) střihu.