Pomperipossa v Zemi peněz
OD: JOZEF LEDNICKÝ 10|02|2014
Řeknu vám pohádku. Bude o dámě, kterou budeme nazývat Pomperipossa. Zní to jako dobré jméno pro pohádkovou bytost, viďte? Žila v kraji, který budeme nazývat Monismánií.
[ad#hornisiroka]
Paní Pomperipossa milovala svůj kraj plný kopců, lesů, jezer a zelených luk. Milovala i lidi, kteří v něm žili. Dokonce i moudré muže, kteří vládli tomu kraji. Tedy alespoň si myslela, že jsou moudří a proto je volila vždy, když se v zemi konaly volby. Věřila, že právě díky jejich rozhodnutím kvetla v jejich zemi již čtyřicet let tak dobrá společnost. Nikdo v kraji nemusel být chudý, každému se upekl kousek ze společného koláče solidarity a Pomperipossa se radovala, že na jeho pečení může svou částí přispívat. Ach, jak slaďoučce ten společně upečený koláč voněl!
V Monismánií existovalo něco, co se nazývalo krajní daňové sazby. Zajišťovaly, že čím více někdo vydělal, tím více peněz odevzdal správci daně, takže společný koláč solidarity se dal upéct větší. Správce si nebral od nikoho více než 80-83%, měl přece srdce na správném místě. Řekl Pomperiposse, že si může nechat 17-20% ze svých peněz a použít je, jak jen bude chtít. Pomperipossa byla plná radosti a vesele si poskakovala po cestě svého života. Mnoho nespokojených lidí bilo na poplach a naříkalo, že daně jsou příliš vysoké. Pomperipossa si však nikdy nestěžovala a nikdo v Monismánii neslyšel vzdechy nad příliš vysokými příspěvky na koláč solidarity. Právě naopak, i naše hrdinka si myslela, že vše je v pořádku. I nadále proto volila moudré muže pokaždé, když byly v zemi volby. Mudrci se pak mohli přetrhnout ve své mravenčí práci pro blaho jejích drahé Monismánie.
Naše hrdinka Pomperipossa psala knížky pro děti. Dělala to pro radost a zpříjemňovala si tím svůj pozemský život.
“Kdoví”, říkávala si, “pokud jsou děti alespoň trochu takové dětinské jako já, budou také rady číst o takových úžasných dobrodružstvích”. A děti skutečně chtěly. Ne jen děti z Monismánie, ale dokonce i děti ze zemí vzdálených na míle a míle daleko. Děti na východ i na západ od jejího malebného kraje. Zní to snad neuvěřitelně, ale dětičky s čistým srdcem ze všech koutů světa seděly a ve velkém četly knížky paní Pomperipossy. Jejich hlad po nových příbězích byl nekonečný. To však přivedlo naši ubohou paní Pomperipossu do velkého neštěstí.
Ale proč by byla naše hrdinka ubohá, když se jí tak dařilo? Nuže, poví vám to pěkně popořadě.
Jednoho krásného dne Rada moudrých, která vládla v kraji Monismánia, zasedla na hradě, který se nazýval Haga. Byl to vlastně spíše takový zámeček, zámek, ve kterém Král kdysi trávil léto. Jak jen miloval procházky v nádherných zahradách! Opájel se hudbou, která mu během dlouhých letních večerů hrávala a všude kolem si prozpěvovali ptáci a rostly kytičky.
Časy se však změnily. Král už si svůj letní palác nemohl dovolit a musel ho odevzdat do péče Radě moudrých. Ti se v zámečku necítili o nic hůř než kdysi pan Král, a tak se tam setkávali často a rádi. Přišla zima a naši mudrci se schovali dovnitř. Pak se to stalo – určitě během přestávky na kávu. V zemi bylo totiž posvátnou tradicí, o které si nikdo nemohl nic špatného ani jen pomyslet, že se k silné černé kávě podávali skořicové buchtičky a malé dortíky. Nuž a pro tuto milou malou přestávku si mudrci jistojistě zapomněli po sobě přečíst nové zákony, které právě vytvořili. Shodli se na nových pravidlech, která Pomperiposse, ale i ostatním Monismanianům, vnesla do života – no, jemně řečeno, nemalé komplikace. Naše hrdinka však o tom nejprve vůbec nic netušila. Až jednou se jí z ničeho nic dobrý kamarád zeptal:
“Ty, a víš o tom, že tvá daňová sazba je za loňský rok 102%?”
“Mluvíš nesmysly”, odvětila Pomperipossa, “tolik procent přece neexistuje!”
No, musíme uznat, že složitější počty jí nikdy moc nešly.
Dozvěděla se však, že v Monismánií procenta konec neměla. Když spočítala daň z příjmu a sociální odvody, které musela jako drobný podnikatel platit, dávalo to dohromady opravdu rovných 102%. Mohla dělat, co chtěla, nebylo pomoci. Ubohá, nešťastná Pomperipossa! Jen sedávala v koutě a od brzkého rána často psala a ani nevěděla, že je vlastně drobnou podnikatelkou. Vlastně by měla být na sebe hrdá; “tadyhle jsem drobná podnikatelka, kdo by to byl řekl?” Ale pak si vše spočítala a pomalu, ale jistě zjistila, že být drobným podnikatelem v Monismanií bylo na smrt vyčerpávající.
Pustila se do počítání:
“Ty nepovedené malé děti mi svým čtením vydělávají peníze. Kolik peněz mi ta jejich hrozná touha číst přinese tento rok? V nejlepším případě jen milion. V nejhorším dva. “Protože se penízky kutálely ze všech stran světa, nikdy dopředu nevěděla, kolik jí přesně přijde. Velké tučné výplaty na ni nemilosrdně útočily, když to nejméně čekala. Inu, třeba počítat s nejhorším – dva miliony!
Pak vycházely daně takto:
Za prvních 150 000 rošťáků, co Tvé příběhy čtou, si prý můžeš nechat 42 000 korun. Ostatních 108 000 korun půjde na společný koláč. Z toho, co ti zůstane, čili 1 850 000 korun, musíš odevzdat 100%, tedy vše. Jenže ještě musíš přidat 2%, s nimiž si ve své nevědomosti nepočítala. To bude – 37 000 korun.
Společný koláč solidarity tedy dostane 1 995 000 korun. Pomperiposse zůstane 5 000.
Když to všechno spočítala, řekla si: “Nuže, milá stařenko, v počtech si věru nikdy nevynikala. Existují přece desetinné čárky a kdoví jaké ještě další věci. Kdesi ses musela přepočítat, určitě to muselo být 50 000, co ti zbylo! “Zkusila to přepočítat ještě jednou, ale výsledek se nezměnil – pokud vyděláš dva miliony, můžeš si na živobytí nechat pět tisíc.
Pomperipossa znervózněla. Ne, že by byla nějaká nenasytná, ale přece – měla 5 000 korun a ještě i ten slaný zavináč, který ještě minulý rok byl jídlem chudých, je tak nekřesťansky drahý. A to nemluvíme o dalších potřebných věcech. Teď už se seriózně bála a s křikem vyběhla seznámit přátele se svým trápením. Nikdo jí však nevěřil.
“5 000 korun? S tím na mě nechoď! “
Když se jí nakonec podařilo celou věc vysvětlit, bezradně jí připomněli: “Musíš mít přece nějaké odečitatelné položky!” Pomperipossa nerozuměla. To jsou přece peníze, které již někomu zaplatila. Nedají se jíst jako zavináče.
Pomperipossa bezútěšně přišla domů a dumala, sedíc v tmavém koutě. “Odkud jen vezmu svůj každodenní chléb? Jsou snad nějaké chudobince, možná vyžebrám něco pod zub tam. Možná bych měla vyhledat Radu moudrých a zaklepat jim na dveře. Mohli by mít slitování a dát mi občas misku polévky. Kdyby vzali něco z těch 1 995 000 korun, což jsem jim zaplatila, mohla by ta polévka být i docela sytá, dokonce možná i s kouskem safaládky. “
Myšlenka na klobásku však příliš nepomohla. Mysl naší hrdinky zalilo temno. Najednou si pomyslela, že je snad něco špatného a hanebného na psaní knih, když to tak krutě trestají.
“Jak to jen chodí jinde?”
Něco o tom věděla, kdysi potkala milého malého Rusa, který byl také spisovatelem. Jeho knížky se prodávaly jako voňavé teplé rohlíky (ach, zase to jídlo) a platil daň 13%. Když mu oznámila, že ona platí 102%, spadl zděšením ze židle. Jakmile zase vstal, nasedl do letadla a řekl o tom všem v jeho kraji. Pomperipossa dokonce slyšela, že někde v Irsku si spisovatelů tak vážili, že od nich nechtěli žádné daně z peněz, které si svými knížkami vydělali. Ale to bude určitě nějaký výmysl, problesklo jí hlavou.
Něco se napřemýšlela, sedíc ve své chaloupce. Mnozí lidé v Monismánií přece pracovali sami pro sebe, ne jen ona. Byli to zejména lékaři, zubaři a dokonce i právníci, a ti snad už přišli na to, že čím více pracují, tím méně peněz jim zbývá. Že by proto přestali léčit akutní záněty žlučníku a trhat stoličky? A co rozvody a obchody s nemovitostmi všech Monismančanů za poslední týdny?
Určitě kvůli tomuto vznikly všechny ty patálie s žlučovými kameny a zuby moudrosti nebo když potřebovali právní pomoc s koupí domu na hypotéku. Slyšela, že to poslední byla nejlepší možnost, jaksi snížit daňovou sazbu ze 102% téměř na nulu. Ještě i ředitel daňového úřadu to udělal a byl na to patřičně hrdý.
Když to všechno Pomperipossa promyslela, zmohla se jen na tichý vzdech. Proč, proč si jen v životě na nic nepůjčila a jen seděla ve vlastním bytě?! Proč ji jen ti milí, drazí rodiče učili, že dluh je něco opovrženíhodného? Kdyby tak viděli, k čemu ji to vše dovedlo. Sedí tu sice zcela bez dluhu, ale vše co má, jsou ty prokleté příjmy, které ji neúprosně vedou pod most.
Pomperipossa dumala v koutě stále více a více. Vzpomněla si na Josefa, jak se v Egyptě během sedmi let hojnosti připravoval na sedm let nedostatku. I ona byla taková chytrá. Platila si důchodové pojištění, bylo docela drahé. Myslela si, že je správné odkládat si na důchod. Když už nebude zvládat udržet v ruce pero a dále psát, nechtěla být společnosti na obtíž.
“Takto si věru zajistím svůj každodenní chléb,” pomyslela si.
Samozřejmě, bude muset platit i daně z důchodu, který jí přijde, ale to bude potom a ne teď! Důchodové spoření se mělo odpočítávat z daňového základu. Kdysi dávno o tom rozhodla Rada moudrých. Daně se platily z částky, která jí zůstala po zaplacení důchodového spoření. Mnoho lidí to tak dělalo. Například mnoho umělců ze showbyznysu, kteří předpokládali, že jejich kariéra se může raz dva skončit. Dneska budou slavní a zítra po nich nemusí štěknout ani pes. Proto byly rozvážní a šetřili si, dokud se jim dařilo. V opačném případě jim přece hrozila žebrácká hůl.
Dlouho pokládala takové smýšlení i Rada moudrých za rozumné a obezřetné. Ale postupem času se jejich názor začal měnit. Nejvyšší mudrc se náhle posadil a stěžoval, že mu vlasy hrůzou vstávají, když vidí všechny ty odpočitatelné položky, kterými si lidé přilepšit důchodovému spoření.
“Ó, hanba, hanba, jaké hanebné je důchodové spoření!”
Pomperipossa nerozuměla, co tak podněcovalo mudrců hněv. Vždyť sami mudrci to ještě donedávna považovali za správné a najednou to přirovnávají k daňovým únikům? Tak to popisovali i v novinách. Doložili to dlouhým výpočtem, kolik peněz lidé vydělali a jaké nehorázné položky si z toho brali pro sebe. V deníku však už nebylo dost místa na zveřejnění množství daní, které lidé platili a věci jako 102% daňová sazba se už nezmínily vůbec. Zato odečitatelné položky se probíraly ze všech možných stran. “Aha”, ukazovali si rozčilení čtenáři, “ti zazobaní paraziti si zvětšují nezdanitelné položky, aby si z nich kupovali šampaňské a kaviár pro svůj zhýralý život!”
Nakonec bylo takzvané veřejné mínění připraveno, aby mudrci představili zákon ve sněmovně, kde si nikdo nedovolil obhajovat nezdanitelné položky na důchodovém pojištění. Veřejné mínění to chtělo a další volby byly na spadnutí. Zákon byl přijat se zpětnou platností, poprvé v historii Monismánie.
Jinými slovy, pojistné smlouvy, které Pomperipossa celkem ve shodě se zákonem před více než deseti lety podepsala, byly nyní roztrhané na kusy. Musela navíc přijít do své důchodové pojišťovny a říci: “Je mi líto, ale nemohu dodržet svou smlouvu, protože už nemám z čeho platit.”
Pracovníci pojišťovny byli právě v šoku, zoufalí a mírně řečeno naštvaní na Radu moudrých. Ta totiž rozhodla, aniž se poradila s někým, kdo se ve věci vyzná a něco ví o následcích, které nový zákon přinesl. Pojišťováci zírali na Pomperipossu krví podlitýma očima a žádali ji, aby vypadla, než jim celá budova padne na hlavu.
Pomperipossa se opět usadila ve svém koutě a přemýšlela dál. Ve starých dobrých časech, kdy krajní sazby daně byly nanejvýš 83%, existovalo něco, co se nazývalo “pravidelná podpora”. To znamenalo, že pokud jste – jako Pomperipossa ve starých dobrých časech – měli o něco více peněz, než jste potřebovali na přežití a také nějaké méně šťastné příbuzné nebo lidi, na kterých vám prostě záleželo, mohli jste je pravidelně finančně podporovat. Tato podpora, kterou jste platili, se vám odpočítávala z daňového základu – jinak by vám na ni přece nemusely zůstat prostředky. Společný koláč solidarity byl přesto stále financován únosným množstvím peněz, protože člověk, který podporu dostával, ji musel samozřejmě zdanit. Jednoho krásného dne však Radě moudrých opět začaly vstávat vlasy hrůzou. Zřejmě se doslechli o Monismánčanovi, který měl dostatečný příjem, aby mohl své mamince ročně posílat podporu 25 000 korun, aby nemusela třít bídu.
“Ó, kolikátá hanba, tohle přece není správné”, bědovali opět mudrci.
“Podpora není starostí jejího syna, na to je tam obec! Takto lze zajistit, že každý bude stejně chudý – nebo i bohatší, jen musíme získat více peněz do státní pokladny. Musíme to celé zarazit! “A tak také udělali.
“Co je to jen napadlo?” Dumala Pomperipossa ve svém tmavém koutku.
“Skutečně jsou toto ti moudří muži, kterých jsem si vysoce vážila a uznávala? Co se to tu pokoušejí dokázat? Nasadit společnosti klapky na oči a udělat nemožné možným? Och, ta moje čistá, kvetoucí sociální demokracie z dob mého mládí, co ti to jen udělali? Jak dlouho ještě budeš krýt svým jménem tento byrokratický, nespravedlivý, mocí opojený stát? “
Pomperipossa byla vedena k víře v demokratickou společnost, která hájila práva každého jednotlice. Lidé neměli být trestáni jen za to, že čestně – ať už bezděčně nebo cílevědomě – vydělávali peníze. To se však právě, alespoň podle Pomperippossy, dělo. Nedokázala se na to dívat jinak a na tváři se jí zjevil zubožený výraz. Zvláštní kyselý oblak závisti se plazil její milovanou Monismánií. “A proč se nikdo nepostaví a nepromluví? Takhle to přece dál nejde, díky takovým činům přece musí skončit celý průmysl v kraji a brzy zde již nebudou ani malí živnostníci, kteří by mohli být zdaněni. “
Najednou Pomperipossa pocítila, že se také potřebuje nechat přeléčit. Bylo pro ni příliš těžké a velmi bolestivé pochybovat o společnosti, kterou dosud považovala za nejlepší na světě. Stíny kolem ní se začaly prodlužovat a ona stále dumala nad pěti tisíci, které by jí musely vystačit na živobytí, když vydělala dva miliony.
“Běda mi, ubohé,” přemýšlela, “proč jen nejsem na podpoře bez jediné koruny vydělané poctivou prací, jak bohatá bych mohla teď být!” Pak jí to najednou napadlo – musí být přece možnost, jak dostat na podporu! Jaká to požehnaná myšlenka! S novou nadějí napsala svému správci daně, kolik by tak mohla na podpoře dostávat.
“Věděla jsem, že najdu řešení, když se budu snažit!” Pochvalovala si svůj nový nápad. No není toto nakonec nejlepší společnost na světě? Nebo že by nebyla? Raději nechala otázku nezodpovězenou.
Nuž a tak žila Pomperipossa na podpoře šťastně, dokud neumřela. A už nikdy žádné knížky nepsala.
PS: Ještě před zveřejněním pohádky dostala Pomperipossa z daňového úřadu upřesnění ke svému daňovému přiznání. Dozvěděla se, že žádných 5 000 korun na hýření její nezůstane. Napsali jí, že pokud vydělá dva miliony, jejich podíl je, tramtadadá, dva miliony a dvě tisíc korun. Pomperipossa nečekala a odešla do ulic a uliček žebrat, aby si mohla koupit takové menší páčidlo. Třeste se, mudrci, a zvyšte ostrahu u svých pokladen. Svých 5 000 korun budu mít, po dobrém či po zlém! Pokud mi můžete krást moje peníze vy, můžu i já!
Původní text: Astrid Lindgrenová, březen 1976. Přeloženo z anglické verze Lennarta Bilenne z r.. 2009
Doslov: Povídka byla napsána za sociálnědemokratické vlády Olofa Palmeho, když Lindgrenové podle daňového přiznání skutečně vyšla daň a odvody ve výši 102% z příjmu. Dílo vyšlo ve Večerník Express a rozproudilo živou diskusi. Vláda byla nakonec donucena daně mírně upravit.
[ad#velkadolni]
ZDROJ: Jozef Lednický
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym.
Příspěvky za měsíc květen 2022:
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Silvia Ambrogini 250,- Kč, Vladimír Kudrna 1000,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Anonym 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 500,- Kč, Miroslav Andreska 500,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Hana Válková 200,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Pavel Fila 50,- Kč
Celkem za měsíc: 4 750,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
(16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Putinovatění
VIDLÁK Na dnešek jsem slíbil prokydání staronového polského prezidenta Dudy. Který posbíral 51% hlasů oproti 49% svého konkurenta Rafíka
EU – projekt jen pro dobré počasí?
JAN BARTOŇ Po neustálých přestřelkách kolem Brexitu a „tvrdé linii“ Bruselu vůči Londýnu se stále jasněji ukazuje, že projekt