Politické panoptikum

 “Místy se mne zmocňuje pocit, že umřu smíchy. Pak se mi pro změnu chce plakat. Posléze nastoupí pocit rezignace, kdy se zdá vše být marné.” Toto vše se dá vyčíst mezi řádky, a to jak v článcích “článkovců” – rozuměj blogerů a blogerek, tak diskutérů, kde ovšem stále převládá řekl bych spíše chuť, dokázat autoru, že je ještě větší “tydýt” než oni politici o kterých autor píše. Dlužno říci, že za časté je to bohužel také pravda. Tito všichni, se dají jistě shrnout pod jednotné označení “občan – volič”. Čemu se kdo, proboha dnes diví?

 S odstupem času a pohledem rezignovaného pozorovatele, který už nad “českým voličstvem” dávno zlomil onu pomyslnou hůl, je to strašidelná podívaná, dokládající postupný rozklad české společnosti, neschopné se vyrovnat jednak s minulostí a podruhé tedy i s celkem “logickou” současností. Nevím vlastně ani, proč o tom zase píši, když jsem zlomil onu “hůl”, jak jsem zmínil. Asi to bude pouze proto, že prostě potřebuju napsat článek, aby mi nebyl zrušen blog. Kdo ví? Velmi dlouho jsem totiž nic nenapsal, a to z různých důvodů; například i dlouhodobé nepřítomnosti v zemi. Ovšem rozčarování člověka, navrátivšího se po delší době do vlasti a nemajícího možnost sledovat události a to už od doby před volbami, je vskutku nebývalé a nikomu bych ho nepřál. Snad vyjma oněch protagonistů. 

Kladete si pak celkem logicky otázku, co se to vlastně u nás stalo? Pak vám ale dojde, že vše má svůj důvod. Je mi opravdu líto občanů této země, kteří si nejdříve neuvědomují co činí, a posléze se tomu ještě diví. Není k tomu co říci a není nic, co se s tím dá dělat. Můžete jenom psát a opakovat svůj “hloupý” názor; ale jaký to má smysl, když jste se několikrát přesvědčil, že je to naprosto k ničemu? Lidé jsou nepoučitelní a jsou pro kus slíbeného žvance ochotni ztratit dokonale paměť a také zkušenost, a opět uvěřit lžím a planým slibům. Jo, já vím, opakuji se. Zatím jsem však na nic lepšího nekápl. Až se tak jednou stane, dám včas vědět.

 Když sledujete aktuální události, a snažíte se pochopit, co se za čtyři měsíce co jste byl mimo událo, když si postupně skládáte a doplňujete obraz událostí, kterých jste nebyl účastníkem ani pozorovatelem, a když pak vidíte výsledky, které jste dávno před tím tušil a předvídal, nemáte z toho ani radost, ani pocit zadostiučinění, jak by se snad mohlo zdát. Je vám jen smutno a napadá vás v takové chvíli pouze jediné – vše je marnost; a tak si nejspíš říkáte: “do prdele práce, s tím se už nedá hnout”! Nebo jo?

[ad#velkadolni]