Policajt nebo radar?

Logicky se tak vnucuje otázka, jestli politickému vedení našeho státu a našich obcí jde o bezpečnost občanů, nebo jen o to, vytahat z našich kapes co nejvíce peněz? Podobně jako francouzskému prezidentu Emmanuelu Macronovi, který nechal snížit rychlost na silnicích a zároveň instalovat tisíce nových radarů. Ve Francii byla tato změna jedním z faktorů, který podnítil vznik hnutí Žlutých vest, které dlouhé týdny ve statisícových počtech proti této politice demonstrují. A také ničí nové i staré stacionární radary.

Celá Policie ČR, včetně policejního prezidenta a houfu úředníků na Policejním prezidiu, sestává z 40.152 policistů. Podle systemizace policejních míst, což je nařízení vlády, bychom měli mít v celé republice 3.476 dopravních policistů. Ve skutečnosti nejsou všechna místa obsazena. Policistů „s bílou čepicí“ je pouze 3.384. Část z nich se ve službě zabývá „papírovou válkou“. V terénu – policejní hantýrkou „ve výkonu“ –  jich je na českých silnicích 3.116. Což není nijak přehnané číslo, když zvážíme, že mají na starost 55.738 km silnic a dálnic.

Zajímalo mě, kolik máme v ČR měřících radarů. Žádný oficiální údaj neexistuje. Nemá jej ani  Ministerstvo dopravy ani Ministerstvo vnitra. O umístění radaru nebo průjezdového kamerového systému, který měří rychlost, rozhodují dopravní odbory obcí s rozšířenou působností. Takzvaných obcí III. typu. Těch je v ČR 206 z celkového počtu 6.253 obcí. Jsou to ty obecní úřady, na něž si chodíme vyzvednout nový občanský nebo řidičský průkaz. Návrh na vybudování měřícího místa může podat kterákoli obec. Tím se podle zákona myslí obecní úřad. Obec podle zákona o obcích není totéž, co obec ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle pravidel silničního provozu je obcí zastavěné území, které je na začátku označeno dopravní značkou „obec“ s jejím názvem a na konci značkou „konec obce“  s červeně přeškrtnutým názvem. Takto jsou značeny nejen obce s vlastní radnicí, ale i osady a místní části, které jsou podle zákona o obcích součástí většího celku. Hlavní město Praha a velká statutární města jako Brno či Ostrava jsou brána jako jedna obec. I když jsou rozdělena do městských částí, které mají vlastní radnice, tak pro celé město mají ještě jeden společný magistrát. I vesnice jsou často složeny z hlavní obce, v níž je umístěn obecní úřad, a několika připojených osad. Těch je celkem 22.427. A všechny jsou podle pravidel silničního provozu obcemi. V kterékoli z nich může být radar nebo jiné měřící zařízení.

Návrh na jeho umístění může podat kterákoli radnice. K návrhu se vyjadřuje Policie ČR. Skutečné správní rozhodnutí však provádí dopravní odbor pověřené obce III. typu. Ten o umístění měřidla nejen rozhoduje, ale v součinnosti se svou radnicí jej i zajišťuje. Ale hlavně pak vybírá pokuty za naměřené přestupky. Podle neoficiálních informací ze Služby dopravní policie je v ČR více než 36 tisíc míst, u nichž bylo rozhodováno o umístění stabilního měřícího zařízení. Ani dopravní policisté však nemají úplný přehled o tom, kam byl radar skutečně nainstalován. A který z nich je pouze informativní – zobrazuje na svítícím panelu rychlost auta – a který slouží k postihování řidičů. Veřejným tajemstvím je, že část radarů byla i u nás zničena, nebo přestala fungovat. Opět není k dispozici žádné oficiální číslo za celou republiku. Údaje o průjezdových kontrolách si shromažďují pouze příslušné obce III. typu a výhradně za svůj správní obvod. Neoficiálně se mezi dopraváky hovoří asi o třetině nefunkčních měřidel.

I z dostupných údajů je patrné, že automatických systémů  měřících rychlost je minimálně o řád více než policistů. I když obce tvrdí, že je instalují v zájmu zvýšení bezpečnosti, realita je taková, že jejich jediným skutečným účelem je výběr pokut. K ničemu jinému se velká část z nich nehodí. V českých obcích je na silnicích mnoho nebezpečných míst. Jde často o přechody u škol, nebo o nepřehledné úseky či složité křižovatky. Na většině z nich žádný radar není. Měřící zařízení naopak často najdeme na rovných přehledných úsecích. Tam, kde se dobře měří. A kde by situace klidně umožňovala pomocí dopravních značek povolit v zájmu plynulosti dopravy vyšší rychlost. Tak jako to dělají v Rakousku či Německu. U nás jsou tyto úseky, které svým charakterem svádí k rychlejší jízdě, využívány jako pokutové pasti na řidiče. Mezi nejznámější patří ulice 5. května v Praze. Jde o šestipruhovou silnici rozdělenou středovým pásem, která z jedné strany ústí na dálnici a z druhé na magistrálu. Je na ní maximální povolená rychlost 50 km/h. A uprostřed dlouhé přehledné roviny jsou průjezdové kamery k měření rychlosti. Jejich jediným účelem je výběr pokut. Dnes už v  každém městě můžeme najít podobnou kasičku na peníze. A také na mnoha vesnicích.

S bezpečností prakticky nemají nic společného. Na rozdíl od policisty. Ten už svojí přítomností u většiny řidičů automaticky vyvolá snížení rychlosti. U těch méně všímavých má zastavení policistou a případná pokuta mnohem vyšší výchovný efekt, než pokuta, která řidiči přijde poštou třeba půl roku po spáchání přestupku. Většina řidičů si po silniční kontrole policistou ještě dlouho pamatuje místo, kde byli nachytáni při překročení rychlosti nebo při jiném přestupku. Na tomto místě si pak dávají automaticky větší pozor. Bez ohledu na to, jestli s nimi policista přestupek vyřešil malou či velkou pokutou, nebo jen domluvou. Právě to je nejvyšší preventivní účinek policistů ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu.

U automatického radaru to tak nefunguje. Často trvá mnoho měsíců, než se řidič z obsílky dozví, že nějaký přestupek spáchal. Z přiloženého popisu, který neobsahuje žádný plánek, navíc ani nemusí poznat, kde přesně se to stalo. Zvlášť pokud  jde o místo, kterým jen náhodně projížděl a detailněji jej nezná i s pomístními názvy. Pokud místem jezdí častěji, tak za toho půl roku, než je mu doručena obsílka, klidně může při spáchání dalšího přestupku někoho i zabít nebo zmrzačit.

Autor: Jana Kunšteková