10.3.2017
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Podvod jménem stát: Vyrovnaný (improvizovaný) rozpočet dá dohromady 12 leté dítě. V čem je fígl?

Sdílejte článek:

MICHAL HÁJEK

Všichni jsme od dětství a školních let postupně vychováni a vmanipulováni do víry, že stát je neuvěřitelně složitý, sofistikovaný systém, kterému obyčejný člověk jako vy a já nemůžeme rozumět, pročež si musíme najímat politiky, aby nám tu “nesnesitelnou lehkost bytí” pomohli nést. Tak jsem si zkusil se 3 cca 12ti letými dětmi cvičně a samozřejmě improvizovaně zahrál na rozdělování malého rozpočtu – a hádejte, co jsem zjistil. Ano, správně, jak asi tušíte, jednoduchý rozpočet menšího vesnice či města by sestavili i oni. Říkáte si v čem je ten trik? Upřímně: je to tak jednoduché, že mě to samotného málem skoplo ze židle…

[ad#clanek-respo]

Nebudu popisovat celou genezi, půjdu rovnou k hlavním bodům. Zásadní sdělení je, že se mi přesně potvrdilo, co jsem si už řadu let uvědomoval: stát je velmi vychytralý obchodní model inkvizičního typu, kde, cituji Russella Crowea z fantastického filmu “Labyrint lží”, “… cílem nepřítele je nastolit celosvětový chalífát, v němž nevěřící budou buď konvertovat nebo budou zničeni.” A ano, pointu chápete správně: ta věta původně hodnotí úmysly dnešního islámského terorismu. Když ale dosadíte místo slova chalífát slovo globální demokracie nebo demokratický stát, objevíte skrytou doktrínu a způsob vlády takzvané globální demokracie, do které patříme (ať chceme či nikoli) bez práva na reklamaci, odvolání nebo vlastní cestu…

První premisa je, že neexistuje deficit. Ani jedno ze 3 dětí, když mu nakreslíte velmi základní črtu „ministátu“ (tedy základní instituty a pár vzorových lidí a jejich příběhů s výdělky a jejich příběhem, třeba že tohle je manager, tohle je řidič autobusu a tohle úředník), nenapadne rozdělovat peníze, které se nevytvoří. Nenapadne je totiž (pře)rozdělovat vůbec! Uvažují jednoduše: kdo víc pracuje, víc si vydělá, v práci vidí zdroj příjmu. Jistě, netuší jak funguje přerozdělování, ale ruku na srdce – to netuší ani 99% dospělých občanů tohoto státu volících levicově populistické strany. Tací lidé nechtějí vědět kde a od koho se jejich peníze na nezasloužené sociální dávky, valorizace důchodů nebo drahou zdravotní péči které mohli předejít péčí o své zdraví, berou. Nechtějí vědět, že jsou to peníze všech ostatních, kteří víc pracují, učí se a dbají o své zdraví! Na otázku: “a co když lidé chtějí tady v té policejní stanici o jednoho policajta navíc?” zní odpověď dětí: “To nejde, na to už nemáme peníze,” nebo: “ne, leda by si lidé teda připlatili”, nebo: “ne, policajta ne.” Buďme féroví a přiznejme, že nechuť k financování dalšího policajta může být v našem národě téměř až genetická, to ponechávám na hodnocení laskavému čtenáři. Stejný logický model jako u policajtů ale aplikují i při dotazu na doktora nebo zdravotní sestru, s poměrně objevným přídavkem “a to jsou lidi tolik nemocní, že by chtěli ještě jednoho doktora a paní sestřičku?”. Paní učitelku by chtěly pouze v případě, že “by byla hodná“, ale kdyby kvůli tomu měly mít horší mobil nebo nechodit do KFC, další učitelku určitě nepotřebují. Při dotazu na sociální péči, tedy: “a když má nějaká babička malý důchod a stěžuje si, jak byste to řešili?”, zaznělo toto: “A ona dost nepracovala když byla mladá?”. Následně pak: “A ona nemá rodinu, která by jí pomohla, když nemá penízky? My bychom teda babičce pomohli.” Pro děti je nouze blízkého výzvou k akci – automaticky, bez přemýšlení, bez „vychcanosti“, a snad až kouzelně přirozeně. Kde a proč jsme my – dospělí – tu přirozenost většinou ztratili, to je otázka na svědomí každého z nás.

Premisa číslo 2: zásluhový princip. Ať jsem se zeptal jakkoli rafinovaně, nikdo z dětí neschválil, aby se měl někdo líp než ten druhý, pokud také víc nepracuje nebo, cituji: “nevyrábí nějaký chytrý software”, “Apple”, “čokoládové donuty, ty s barevnou polevou.” Na moji informaci, že tohle stát neřeší a přelévá peníze podle úplně jiných pravidel, než co si kdo zaslouží, žasnou a udiveně se zeptají: “takže paní od nás z ulice dostává naše peníze od našeho táty a táta to nemůže ovlivnit?” Všechny 3 děti navíc prokázaly určitou hrdost na to, co dělá táta nebo máma – to přičítám výchovnému vzoru, ostatně tomu přičítám i to, proč my – dospělí – umíme poslouchat na slovo líp než ty děti (a často než náš pes, když jdeme za koblihu k volbám). Podstatné je, že když dětem složitě nevysvětlíte, že “krást prostřednictvím státu” může být výhodná životní poloha, samy na to vůbec nepřijdou a pak stejně přijdou s poměrně objevným: “ale to přece někde pak musí někomu chybět, ne?” Chtít peníze zdarma (od státu, tedy nás všech) výměnou za lhaní a podvádění našich kamarádů, příbuzných a poctivých lidí tedy není součástí naší – lidské – genetické výbavy, prostě se to naučíme jako se narkoman naučí fetovat. Pic kozu do vazu!

Premisa číslo 3: princip přerozdělování nechápou. Na moji větu: “A teď si představte, že všechno, co jsme si nakreslili, neexistuje a ve skutečnosti to funguje tak, že je pár pánů někde daleko od nás a ti rozdělují všechny ty peníze, které vyberou od Vašich rodičů”, řeknou přibližně: “a jak by ten pán mohl rozdělovat spravedlivě, když ty lidi nezná?” a po chvíli: “On je asi zná – nebo ne strejdo?”, následuje: “A to je spravedlivé?” a pro mě osobně nejkrásnější, ale nejsmutnější na závěr: “Ale to je přece podvod ne?” Čistší doktrínu zvrácenosti přerozdělování než pohled do udivených dětských očí nezažijete – nedá se to popsat.

Když jsme skončili s experimentem – a jistě nejsem psycholog na odborný výklad toho, co jsem s nimi zažil a mé vývody jsou pouze můj skromný soukromý názor – položil jsem si jednu jedinou otázku: “Proboha, jak jsme to mohli nechat dojít tak daleko?” Když se dívám na Babiše a pár dalších „expertů na tuning prostředků z veřejných rozpočtů“, je mi jasné, k čemu právě jemu slouží uměle vytvořená složitost státu (dotace, granty) a takzvaná zastupitelská demokracie, která to celé „kryje“. Když se podívám na politiky, je mi to také víceméně jasné (komplexy, lenost, zkorumpovanost nebo vše dohromady). Co neumím pochopit jsou lidé (rodiče dětí), kteří jsou součástí tohoto od kořene zvráceného státu či spíše parodie na stát a ještě ho hájí na úkor svých vlastních dětí. Nejsem rodič, ale říkám si: kdy už má projevit dospělý a soudný člověk odpovědnost, když ne vůči vlastním dětem? Podporovat a volit deficitní socialistický stát znamená mít ten stát rád víc než vlastní děti, protože ony (a jejich děti) dluhy (nesmyslného tzv. Sociálního státu) budou platit (aspoň do doby, než celý systém prostě zkolabuje nebo přijde dluhová válka, což ale není polehčující okolnost). Ty 12 leté děti vidí mnohem čistší, spravedlivější svět, který navíc z podstaty vylučuje rozkrádání, umělou zaměstnanost a zadlužení příštích generací. Nikdy jsem si nevážil zbabělců, hájících masové přerozdělování, ale po této zkušenosti už je – obávám se – nebudu mít vůbec za lidi.

A přeju jim, aby se dnes ty 12 leté děti vykašlaly na jakoukoli solidaritu, když oni vůči nim žádnou odpovědnost a solidaritu neprojevili. Kdo je dospělý a nezasáhne proti zlu a bezpráví, solidaritu si nezaslouží. A dnes jsem o tom přesvědčen ještě víc, než když jsem zakládal projekt Česko 2050.

Vlastně každý den jsem o tom přesvědčen víc a víc.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Michal Hájek, Česko 2050

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,74 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky