Odložená manželka

Jeden příběh z mnoha.

Na počátku byli on a ona a velká láska.

Pak on a ona a děti a hodně starostí.

Zatímco on odchází každé ráno, se svačinou v pytlíku, do práce, aby se v podvečer vrátil unavený, vyčerpaný a hladový, bez nálady na jakoukoli diskusi o tom, jaký nám ten náš brouček udělal krásný bobeček, že už zase podražily brambory, že v koupelně kape kohoutek, že je potřeba koupit nové bačkůrky a nebo, že sousedi byli včera v kině a je schopen soustředit se pouze na jediné „co je k jídlu?”ona je prostě jenom na mateřské.

Celý den se věnuje dětem, uklízí, pere, vaří, aby mohla manželovi předložit svíčkovou s domácím knedlíčkem, což on kvituje s povděkem slovy: „Dalo se to sežrat” a odchází si natáhnout kosti na gauč.

Je sama, nemá si s kým promluvit(konverzace s dětmi je samozřejmě něco zcela jiného), a tak jde zase něco dělat.

Žádný div, že začíná mít problémy s komunikací. Její slovní zásoba se zúžila na výrazy – hamu, papu, káko, pápá a když si má v obchodě říci o alobal, popisuje, že chce tu stříbrnou věc, co se do ní zabalí maso, než se dá na oheň.

Po sedmi letech péče o děti se vrací do zaměstnání a její život nabírá nových rozměrů, děti do školy a školky, práce, nákup, děti ze školy a školky, domácí práce, vaření, podepsat úkoly a to samé pořád dokola. Zatímco on by si dnes rád pokecal či pomazlil, ona nemá čas, náladu, sílu. Usíná u televize, je s ní nuda.

A tak, jako mávnutím proutku, uběhlo dalších sedm let a on a ona si nemají co říct.

On hledá komunikaci jinde, flirtuje s kolegyní v práci, která ho obdivuje, je tak milý, šikovný, ne jako ten její, co neumí ani opravit dvířka u sporáku. Nabídne se, že jí sporák opraví.

Domů se vrací pozdě a zatímco vypráví manželce, jakého má jeho kolegyně v práci neschopného manžela, který neumí ani opravit dvířka u sporáku, a při tom tam stačilo jen něco poštelovat, což měl on hotové za chvíli, ona přemýšlí, kdo opraví kohoutek v koupelně a protékající záchod jim.

Nevinný flirt přechází v příjemné chvilky porozumění, dotyky, souznění duše i těla.

Chce být s ní, s tou druhou, ví to jistě.

Rozhodne se, že manželce všechno řekne, už na svých bedrech neunese tu tíhu, to neustálé lhaní, ten pocit viny. A je to vůbec on, kdo by měl cítit vinu? Je hříchem chtít láskyplný vztah? Opravdu chce tak mnoho?

Poslouchá ho bez dechu, oči zalité slzami, zhroutil se jí celý svět, vše pro co dosud žila je pryč. Nemiluje jí, celý život vedle ní jenom doutná, vždyť se s ní nedá o ničem mluvit, ona ho nechápe, nikdy ho nechápala. Co udělala špatně? Chce začít znovu, tam, kde se to pokazilo, ale on už nechce, miluje jinou, tu druhou.

Je odměřený, zlý, nekompromisní. Musí takový být, chce své štěstí za každou cenu. Ví, že není správné stavět své štěstí na neštěstí jiných, ale nemůže si pomoci, tak moc to chce, nedokáže už trpět.

Stojí před zrcadlem a vidí starou, ošklivou, tlustou, neschopnou, hloupou ženskou. Vlastně se mu ani nediví. Myslela si, že je šťastná, že on je šťastný. Jak mohla být tak slepá. Stydí se, nechce se jí ani žít, ale má přece děti, musí, kvůli nim.

Srdce ji bolí tak silně, že jí to snad roztrhá hruď, je plná nenávisti, zloby. To ona, ta druhá za to může. Přemýšlí, co jí provede, za to, za to, že jí vzala všechno, všechno, všechno….

Probudila se a uvědomila si, že není v jejích silách donutit svého muže, aby ji miloval. Stejně, jako se zamiloval on, mohlo se to stát jí. Nestalo, no dobře, ale mohlo. Co by dělala ona, dokázala by být tak silná, dokázala by  zahodit šanci žít život plný lásky a porozumění a raději doutnat vedle svého muže, s nímž si již nemá co říct? Je pro děti lepší žít v neharmonické rodině, kde se jejich rodiče dokážou pohádat tisíckrát za den kvůli naprostým banalitám?

Ne, to ona nechce, chce být šťastná, chce, aby její děti byly šťastné, aby on byl šťastný, a třeba s ní, to už je jeho věc, sám se tak rozhodl.

On už do jejího života nepatří.  Přijala tuto skutečnost, jako holý a nezvratný fakt, jako počátek svého nového života.

Ona je dnes znovu vdaná, má hodného muže, který ji miluje a který má rád její děti.

Dívá se na sebe do zrcadla a vidí mladou, krásnou, milou a chytrou ženskou, plnou síly a ví, že jen ona je jeho Bohyní. Je šťastná, ano je.

Její bývalý manžel je jistě také šťastný, sotva přijde z práce vozí v kočárku svoji malou dcerku a zatímco jeho mladá žena dálkově studuje druhou vysokou, on pere, žehlí, uklízí, vaří a když jeho žena prohlásí: „Miláčku neměly by být ty brambory víc teplé?” popadne talíř a uhání to přihřát do mikrovlnky a s omluvou servíruje podruhé.

Občas si přijde ke své bývalé postěžovat, že mu ta jeho zase nabourala auto, protože není schopná vyjet z třímetrové brány, aniž by urvala zrcátko, a zrovna levé, a nebo že není schopná uvařit ani blbou brokolici.

„Ale jdi, vždyť to jsou samé prkotiny,” povídá ona a upozorní ho, že by jistě bylo lepší, kdyby takové věci řešil se svojí novou ženou, aby to tak říkajíc doladili za včasu, než bude zase pozdě.

„Promiň, už budeš muset jít. Nemám na tebe čas, máme s manželem nějaké plány.”

Dívá se za ním a uvědomuje si, že spolu s ním odchází i její bolavé vzpomínky.

Díky, díky, díky.

[ad#velkadolni]