15.12.2016
Redakce
0
Kategorie: Společnost

O nasazování psí hlavy

Sdílejte článek:

MILAN KRAJNIAK

Když slyšíme slovo pedofil, okamžitě zpozorníme. Na mysl nám přijde představa člověka, před kterým je třeba chránit děti. Když uslyšíme slovo xenofobní, také nám pod vlivem levicových neomarxistických elit a médií začne blikat v mysli jakási kontrolka: Pozor! S tímto člověkem není všechno v pořádku.

[ad#clanek-respo]

Takto funguje špinavá propaganda. Stačí spojit člověka s něčím, co zní negativně. Například tak, že to končí na “fob” nebo “fil”. Neomarxistickým elitám pak stačí pouze někoho ocejchují a žádné argumenty již nejsou potřeba. Ať se ten člověk brání, že není nějaký “fob” nebo “fil”. V špinavé propagadně se tato technika jmenuje “nasadit psí hlavu”.

Zkusme to teď otočit naopak. V naší společnosti se totiž kromě xenofobů vyskytují i xenofilové. Jsou to lidé, kteří trpí nezřízenou náklonností vůči všemu cizímu. Samotná láska ke všemu cizímu by nebyla až taková nebezpečná, jenže xenofil je většinou i oikofob. Tento pojem zavedl anglický konzervativní filozof Roger Scruton. Slovo “oikos” znamená řecky domů. Oikofóbie je ničím nepodmíněný strach ze všeho domácího, českého. To jiné – cizí, kosmopolitní, zahraniční – je vždy lepší. Oikofob a xenofil v tom cizím hledá jistotu, protože si neumí poradit s českým světem, ve kterém žije.

 Oikofobie a xenofilie je někdy diagnóza, někdy úchylka, ale většinou je pouze projevem komplexu méněcennosti. Jedinec se stydí za to, že pochází z malého “zaprděného” Česka. A když se baví se svými kamarády ze zahraničí, tak neustále cítí potřebu deklarovat, že patří k nim. Neustále se distancuje od toho našeho, českého.

Naši  xenofilové a oikofobové se považují za příslušníky elity, která má právo rozhodovat o osudu těch ostatních – nevzdělaných a nerozumných Čechů, kteří ještě nedorostli do požadované úrovně. Jenže ve skutečnosti právě oni jako elity selhaly.

Úkolem elit je vychovávat, vzdělávat a vést národ. Takto se chovali například obrozenci. Máte pocit, že v jejich časech bylo Česko větší a my Češi jsme byli méně zabednění než jsme dnes? Přesto se nevzdali a díky nim dnes existujeme jako národ i jako stát. Čeští xenofilové a oikofobové devatenáctého století zmizeli v dějinách a dnes po nich ani pes neštěkne.

Myslete na to, když narazíte v mainstreamu na další článek nějakého českého xenofila či oikofoba. Oni potřebují ventilovat svou frustraci a svůj komplex méněcennosti. Ale to je jejich problém, ne problém Česka. Oni nesnášejí národovce. Pokud někdo dává najevo svou lásku k Česku, často to označují za primitivnost, protože jim to připomíná jejich vlastní selhání. Připomíná jim to jejich neschopnost vychovávat a vést národ. Oni by také chtěli, ale ten český národ si stále dělá, co chce …

Být hrdí na to, co jsme jako národ a stát dokázali, je důkazem zdravého a normálního sebevědomí. Já osobně to vnímám tak, že se není třeba ani ponižovat, ani vyvyšovat. Nemyslím si, že jsme pupek světa, ale určitě nejsme ani černá díra ve středu Evropy.

I dnes před námi stojí stejný úkol – vychovávat a vzdělávat náš český národ. Máme na čem stavět. Stále se sice máme co učit, stále je co zlepšovat. Ale můžeme být hrdí na to, co jsme jako národ dokázali.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Milan Krajniak

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (17 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky