26.12.2015
Redakce
0
Kategorie: Politika

O bruselské totalitě (VII.): Bruselská politika je invaze neomarxismu

Sdílejte článek:

JIŘÍ FUCHS 26|12|2015

Jako kdysi vytvářela média na povel pozitivní obraz o životě v reálném socialismu, tak i dnes líčí mainstreamová média Evropskou unii ve světlých barvách. Kdo je na ně odkázán a nepochybuje o jejich objektivitě, zůstává o ideologickém pozadí bruselské politiky podstatně neinformován.

Kdo však není závislý na oficiálním mediálním zprostředkování, kdo hledá poučení z jiných zdrojů a v širších souvislostech, nemůže nevidět, že je bruselská politika zcela ve službách invazivní ideologie levicových liberálů, že se mocenské elity EU ztotožnily s ideály kulturní revoluce neomarxistů. Viděli jsme ale, že a proč má levicové myšlení v sobě zakódován mohutný potenciál k totalitnímu ovládání občanů. Revoluční étos radikální změny společnosti podle kritérií radikálně nového chápání člověka a lidských práv tento potenciál logicky uvolňuje. V režii levicových liberálů vystupují totalitní rysy bruselské politiky čím dál víc do popředí.

[ad#clanek-respo]

Politická korektnost, multikulturalismus, genderový feminismus a pokrytecká hra s lidskými právy jsou dnes reprezentativními produkty kulturní revoluce, která je už od dvacátých let minulého století zacílená na radikální změnu hodnotového řádu Západu. Ideologická východiska a cíle těchto variant levicového liberalismu přitom obsahově spadají do oblasti před-politické; mají primárně morální charakter.

Přesto se bruselská politika stala součástí revolučně kulturní agendy neomarxistů; funguje jako účinný nástroj jejího prosazování. Nepřekvapivým výsledkem takové instrumentalizace politiky EU je kriminalizování těch, kteří z důvodu realistické etiky či svědomí odmítají šílené experimenty morálních analfabetů z bruselského zákulisí.

Proto mluví kritici politiky EU o totalitní demokracii či měkké totalitě a varují, že represe se samospádem stupňují a prostor svobody plíživě zužuje. Polský europoslanec a politický filosof R. Legutko říká, že téměř každý unijní dokument je prosáklý vládnoucí levicovou ideologií. Genderový motiv proniká do všech oblastí předimenzované politiky.

Německý profesor M. Bock se v souvislosti s bruselskou invazí radikálního feminismu pozastavil nad tím, že takové celoplošné určení politického kurzu a podřízení celé sociální reality jednomu principu je totalitní. V případě zveřejnění mu pochopitelně hrozil trestně právní postih.

Označení určité totality jako měkké ji odlišuje od drsných způsobů totality nacistů či komunistů. Zdá se tedy, že je snesitelnější, že nepůsobí tolik zla. Ale toto většinové hodnocení závisí na tom, v čem zlo spatřujeme. Kdybychom ho měřili fyzickým utrpením, pak by bylo pravdivé. Tím bychom ale přistoupili na logiku materialistů. Realističtější chápání člověka však hodnotí mravní zlo jako daleko destruktivnější pro život jedince i společnosti. A z tohoto hlediska už není poměr obou totalit tak jednoznačný.

[ad#clanek-respo]

Měkká totalita, která programově rozvíjí potenciál etického relativismu do všech oblastí života a která rafinovaně, z filosoficko-ideologického přesvědčení ničí mravní řád nikoli jen partikulárně, ale systematicky a v celém jeho rozsahu, infikuje a mrzačí lidské duše; atrofuje charaktery. A to je reálně vzato horší.

Při podobném srovnávání se obvykle poukazuje na to, že v EU můžeme mocenské elity kritizovat. To je ovšem optický klam, způsobený faktem nenásilného instalování totality ve svobodných společnostech Západu, který z ní dělá totalitu plíživou. Aktuální stav svobody by proto neměl zakrývat totalitní trendy jejího postupného omezování. Měl by být reflektován ve světle naléhavé otázky: „jak dlouho ještě bude trvat?“

Nenasytná ideologie levicových liberálů má velké ambice a malé zábrany, přičemž mocenský apetit také vzrůstá. Kdo není zaslepen mainstreamem, může tuto lačnost levičáků verifikovat bezmála každodenní zkušeností.  

OSN pořádá ve službách levicové ideologie konference, jejichž cílem je globální změna kulturního paradigmatu, čímž se především rozumí prosazení nové etiky. V devadesátých letech (konference v Káhiře, Pekingu) se na principu rozvoje či reinterpretace lidských práv a pod krycími názvy reprodukční zdraví či gender frekventovaly takové hodnoty, jako je lidské právo na potrat či dekonstrukce sexuální identity muže a ženy.

K těmto milníkům osvobozovacích procesů se v následujícím desetiletí na konferenci v Jakartě nepokrytě přidávají nátlakové a represivní prvky. Údajní experti na lidská práva na ní zformulovali dvacet devět „Jakartských principů“, které se týkají sexuální orientace a genderové identity. Každý z nich přitom začíná slovy: „Státy musejí přijmout všechna potřebná legislativní, administrativní a jiná opatření, aby…“

Samozřejmě, že na prvním místě těchto povinností vlád stojí potlačování jakéhokoli odporu proti ideologicky uvědomělým aktivistům. V případě konfliktu s jinými lidskými právy je prý nutné pokládat ta jakartská za nadřazená. Inu, vývoj se zastavit nedá; kdo chvíli stál, už stojí opodál.

G. Kuby v knize Globální sexuální revoluce podrobně mapuje a dokumentuje strategie a nátlakové praktiky agentů kulturní revoluce.  Se znalostí věci varuje před nárůstem projevů nové totality, když říká (s. 347-8), že v ohrožení je svoboda: názoru, projevu, shromažďování, terapie, vědeckého zkoumání, náboženství, svědomí, povolání, výchovy a justice.

Kdo se staví na odpor, říká dále G. Kuby, musí počítat: se společenským vyloučením, s osočováním, zničením pověsti, zlovolným nálepkováním, vyloučením z veřejného diskurzu, šikanou nadřízených, výpovědí z práce, žalobou kvůli „nenávistným projevům“,  vysokými pokutami, vězením, odnětím práva na péči o děti, mediálními kampaněmi, vandalismem, fyzickými útoky.

Je tedy nepochybné, že špičky EU drasticky moralizují společnosti členských států, když pod hlavičkou ideologicky zneužitých lidských práv či tzv. evropských hodnot předpisují a žárlivě vynucují jediný správný soubor mravních názorů a norem. Tato relativistická pseudomorálka je postupně vtělována do legislativ, takže staví její odpůrce mimo zákon; jako za bolševika.  

Pod povrchem mainstreamové všednosti je tedy v EU čitelná tendence k takovému omezování svobody, které už atakuje skutečná lidská práva; také právo na mravní výchovu vlastních dětí. Tato totalitní tendence je, jak řečeno, dána tím, že se EU stala politickým nástrojem agresivní, vyžadovačné a vychovatelské ideologie neomarxistů.

Křesťany by na tomto trendu mohlo aspoň při volbách zaujmout, že EU je nepokrytě christofobická.  Mnozí z nich jsou k tomuto tvrdému faktu lhostejní. Pokládají dokonce za svou občanskou povinnost volit proevropsky. Jistě, od dob osvícenství probíhá na Západě sekularizační proces odkřesťanšťování. Tuto realitu musejí vzít na vědomí i křesťané. Jestliže je ale součástí tohoto procesu také destrukce přirozené morálky, pak už by tak pasivní být nemuseli. Ledaže by uvěřili neomarxistům, že přirozená morálka je fašistická a že třeba multikulturalismus je vlastně skvělou ideou všeobjímající lásky a neméně skvělou příležitostí k pěstování dialogu.                                                         

Při takové míře politováníhodné neinformovanosti či konformismu se může jevit celý pohyb směrem k totalitnímu ovládání životů jako legitimní a přijatelný. Je přece nesen na vlnách širokého konsenzu západní veřejnosti. Takový konsenzus začíná na univerzitách, kde už byly ideje etického relativismu dávno kanonizovány.

Viděli jsme u Habermase a Tugendhata, že výslednou ideou etického relativismu je takové povýšení svobody, které umožňuje rehabilitaci egoistické svévole. Absolventi univerzit, budoucí to elity, si odnášejí tuto teoretickou toleranci k relativismu, potažmo egoismu, jako užitečnou výbavu do praxe.

Když se pak setkají s působením agentů kulturní revoluce, připadají jim jejich snahy o radikální změny hodnotového řádu logické. Vždyť ten starý řád je prakticky pořád ještě zatížený nesnesitelnou dominancí předsudků o obecném mravním zákoně. Zatímco naše pracně nabyté vědomosti o člověku jsou dnes úplně jinde. Svoboda, ne otroctví – takové je revoluční heslo pokrokových intelektuálů v jejich osvobozeneckém boji za morálně emancipovanou společnost.  

Kulturní marxisté se nikdy nezříkali politické moci. Jejich strategický plán dlouhého pochodu institucemi naopak dokazuje, jak po ní prahli. A teď vzpomeňme, že jsou rozenými kolektivisty a rovnostáři, a že jejich krédo obsahuje potenciál bezmezného, totalitního ovládání jedince státem.

Proč by tedy v klimatu oficializované relativizace hodnot nemohla státní moc předpisovat občanům, jak mají smýšlet, co nesmějí říkat, co mají pokládat za mravně dobré a co za špatné, koho mají uctívat a koho nenávidět?

Zvláště když se tak děje pod vydatnou mediální masáží, kde se to hemží takovými termíny, jako jsou spravedlnost, rovnost, svoboda, tolerance, citlivost pro jinakost, lidská práva, antifašismus, antirasismus, antidiskriminace, humanita, vyspělá demokracie…

[ad#clanek-respo]

Celý ten pohyb k nenápadné, plíživé totalizaci se tedy zdá být vývojově ospravedlněný, pokrokový, normální. Proto bychom neměli být ani zaskočeni, ani pohoršeni, když ve zmíněné knize Gabriely Kuby čteme:

  • Že se z OSN stala instituce, která používá svou moc a zdroje k tomu, aby nahradila obecné mravní hodnoty relativistickými pseudo-hodnotami postmoderny.

  • Že se OSN a EU nechaly instrumentalizovat kulturními marxisty, a staly se mocným aktéry v zápase kulturní revoluce o vymanění svobody z područí přirozených daností.

  • Že OSN a EU svými podorganizacemi bojují pod taktovkou radikálních feministek a homosexuálů za zrušení pohlavní polarity muže a ženy, za zrovnoprávnění homo-partnerství s manželstvím a za zákonné kriminalizování odpůrců těchto vymožeností.

  • Že nevládní organizace a instituce OSN ustavují kontrolní výbory, které dohlížejí na členské státy. Vytvářejí na ně masivní nátlak, aby implementovaly genderový balík, v němž nechybí propagace a prosazování potratů, sexualizace mladistvých a údajných lidských práv sexuálních menšin.

  • Že Evropský parlament a Rada Evropy pravidelně schvalují rezoluce a zákony, které odpovídají ideologii genderového feminismu. Magickým zaklínadlem, které zaručuje solidní většinu, je přitom nálepka „homofobie“.  Kdo hlasuje proti, je stigmatizován jako homofob, nepřítel lidských práv.

  • Že tyto rezoluce činí nátlak na členské státy, aby legalizovaly interrupci, aby trestně stíhaly homofobii a aby v médiích zakazovaly ztvárňování takových ohavných genderových stereotypů, jakým je např. činnost ženy v domácnosti.   

  • Že se strategická agenda EU zaměřuje na nového genderového člověka, kterého zakotvuje jako normu, jejíž nerespektování se trestá.

No a co má být? Vždyť to odpovídá duchu doby, její vzdělanosti, jejímu étosu i právnímu cítění. Máme žít přece přítomnost, těšit se z její postmoderní pestrosti, vnímat ji pozitivně, vést s ní nepřetržitý dialog, být loajálními občany, pravými demokraty, aktivně se podílet na stavbě našeho společného evropského domu a nestydět se za to, že nás škarohlídi nazývají eurohujery.

Světec naší doby, Jan Pavel II. to ale viděl jinak. V textu Paměť a identita píše: „Je přípustné, ba musíme se ptát, zda tu – ještě zákeřněji a skrytěji – zase nepracuje nějaká nová ideologie Zla, která se pokouší využívat dokonce i lidská práva proti člověku a proti rodině“.

ZDROJ: distance.cz

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Je EU reformovatelná?

    VÁCLAV MUSÍLEK Podle zastánců jednostranného vystoupení České republiky z Evropské unie není. Dokládají to situací bezprostředně po Brexitu. V náhlém zděšení