Nepodceňujme neomarxismus (1)

Domnívám se, že skrytou logiku těchto událostí je třeba hledat v neomarxismu; resp. v ideologii Frankfurtské školy a nové levice. Pojem „neomarxismus“ dnes prakticky používají jen odpůrci levice, naopak její stoupenci prohlašují toto slovo za hanlivou nálepku. Takové tvrzení je ovšem zavádějící. Neomarxistické ideje jsou dnes součástí levicového mainstreamu, byť jsou obvykle označovány za „levicový liberalismus“.

Když jsem zjišťoval, jak se česká levicová scéna staví k pojmu neomarxismus, zjistil jsem, že právě ti lidé, kteří sympatizují s idejemi Frankfurtské školy (tedy se skutečným neomarxismem), nejhlasitěji veřejně prohlašují, že slovo „neomarxismus“ je nálepka, kterou si vymysleli „náckové“. Dává to smysl? Ano, dává. Je to revoluční výpad pro zmatení nepřítele, tedy propagandistická lež.

Rozkrýt, jak došlo ke spojení neomarxistických idejí s liberalismem, by bylo téma na samostatný článek. Podstatné je, že to, co neomarxisté na sklonku šedesátých let formulovali jako svou revoluční strategii, se nyní skutečně děje. Může nám to připadat zvláštní, mnozí jsou dokonce ochotni věřit levicovému tvrzení, že teze o neomarxistickém vlivu je jen konspirační teorií.

Měli bychom si však uvědomit, že mezi formulováním politických idejí a jejich praktickou realizací bývá značný časový odstup. Marxův Komunistický manifest vznikl v roce 1848, Kapitál začal Marx vydávat roku 1867. Ovšem teprve v roce 1917 se uskutečnila úspěšná revoluce dovolávající se marxistické ideologie jako stěžejního politického principu. Není tedy nic divného, pokud se politické ideje derou do praxe padesát i více let po svém vzniku.

Úloha menšin v neomarxistické politice

Povězme si, v čem spočívá učení neomarxismu — proudu, který bývá též označován jako nová levice. Na rozdíl od Marxe tvrdí neomarxisté, že útlak netkví v ekonomické struktuře společnosti, ale v kultuře. Hlavní Marxovu tezi tedy obrací naruby. Z toho důvodu je jejich cílem zničení západní kultury, neboť ta je svou povahou utlačovatelská. Od marxistů se liší také tím, že nemají žádnou vizi, jak společnost spravovat lépe. Tvrdí, že dnešní realita je tak negativní, že v ní nelze žádnou pozitivní vizi ani formulovat. Soustředí se proto pouze na akt revolučního ničení, které má teprve nastolit situaci příznivou pro nástup něčeho lepšího.

Vyslovují-li dnes kritikové neomarxismu obavy o osud západní civilizace, je to naprosto legitimní reakce. Neomarxisté hovoří o likvidaci západní kultury, resp. západních kultur, slovo civilizace je jen jiné označení pro to, co nová levice identifikuje jako svého hlavního nepřítele.

Neomarxisté se na rozdíl od marxistů nespoléhají na dělnickou třídu. Dělníci podle nich změšťačtěli, zradili levicové ideje, dali přednost vlastním zájmům před zájmy revoluce. Je to trochu komické, uvážíme-li, že podle marxistů měla být revoluce v nejvlastnějším zájmu dělnické třídy. Toto myšlenkové schéma (dělníci dali přednost vlastním zájmům před levicovými idejemi) ovšem usvědčuje neomarxisty z velké míry sebestřednosti a narcismu.

Namísto dělníků tedy nastupuje tzv. náhradní proletariát v podobě menšin — etnických i jiných. Čteme-li slavný esej Herberta Marcuseho Represivní tolerance, setkáme se tam se zajímavým orwellovským doublethinkem. Marcuse na jednu stranu odsoudí politické násilí jako takové, na druhou stranu však vysvětlí, že násilí ze strany utlačených menšin má vždy pokrokový charakter a že menšiny není možno za páchané násilí odsuzovat, ani jim v takovém počínání bránit. V tomto bodě je patrně jeden z nejdůležitějších klíčů k neomarxistickému myšlení. Násilí etnických menšin je vždy progresivní a pokrokové, násilí příslušníků bílé většiny nebo násilí policejních složek je vždy špatné a de facto fašistické, protože hájící status quo kapitalistického státu. Ovšem kapitalistický stát v rétorice radikální levice splývá se státem fašistickým.

Jestliže se mnozí pozastavují nad tím, proč liberální levice hájí islám, který je svou povahou tak velmi neliberální, pak mu ideologie poskytne dostačující vysvětlení. Liberálně-neomarxistická levice se zastává primárně menšin, které páchají násilí proti státu a proti většinové společnosti, protože toto násilí je samo o sobě pokrokové. Liberálům nejde primárně o diverzitu a multikulturalismus, umírněné menšinové kultury je nezajímají — nezastávají se Bretonců, Laponců, severoamerických indiánů, Asiatů. Zastávají se menšin, které jsou zmiňovány v souvislosti s násilnými incidenty, protože doufají, že tyto menšiny rozloží západní společnost.

Obratem k menšinám vyřešili teoretikové neomarxismu důležitý problém, jak legitimizovat revoluční program v politickém režimu, který má masovou podporu i mezi dělnictvem. Zároveň našli ospravedlnění pro „revoluční“ násilí. Násilí mezi etnickými skupinami na jedné straně a většinovou společností nebo pořádkovými složkami na straně druhé se stalo nástrojem jejich politické akce. Když spáchá násilí policista nebo příslušník většiny na příslušníku menšiny, pak je obviněna celá většinová společnost z rasismu. Když spáchá násilí příslušník menšiny na příslušníku většiny, i tehdy je obviněna z rasismu většinová společnost. (Tedy ať se stane cokoliv, vždy to dokazuje bílý rasismus a útlak.) Ve druhém případě to má jen trochu sofistikovanější formu: Buď se prohlásí za rasistické o takovém násilí mluvit, nebo se tvrdí, že za násilí příslušníků menšin je zodpovědno špatné chování západních lidí vůči nim (urážky islámu, ne dosti láskyplné přijetí většinovou společností, oprávněná frustrace).

Neomarxistům se tak podařilo (patrně bez vědomého záměru) spojit marxismus s reálným rasismem. Na rozdíl od marxismu nechápe totiž jako politický subjekt společenské třídy, ale převádí společenský konflikt na konflikt ras a etnik. Jedna rasa je viníkem a druhá obětí. Odhlédneme-li od antifašistické rétoriky, zjistíme, že obecnější ideologický model — chápání biologicky definované skupiny jako specifického politického subjektu a požadavek na odlišné zacházení — sdílí nová levice s nacismem. Jestliže si tedy nová levice libuje v orwellovských pojmech typu „represivní tolerance“, mohla by klidně označit svůj postoj za „antirastistický rasismus“ a být na toto označení dokonce hrdá. Ve skutečnosti jde prostě jen o novou formu rasismu.

V USA v šedesátých letech mělo téma útlaku černošské menšiny bezpochyby své opodstatnění. Docházelo teprve ke zrušení segregace a nedělo se tak bez konfliktů a bez odporu části bílé populace. V Evropě však potřebovali příznivci extrémní levice utlačované menšiny teprve vytvořit. Odtud pramení podpora masové imigrace mezi levicí. Dodejme, že zrovnoprávnění černošské menšiny v USA bylo bezpochyby potřebné a důležité. Zrovnoprávnění však není totéž jako udělat z menšinové politiky promyšlený nástroj k destrukci politického režimu.

Dokončení zítra