9.11.2022
Kategorie: Společnost

(Ne)obyčejný zimní den

Sdílejte článek:

RUDOLF GAJDOŠ

Je sedm hodin ráno a zvoní budík. Nechce se mi vstávat, ne kvůli tomu, že by se mi chtělo spát, ale kvůli zimě – v pokoji mám 15 stupňů, asi někdo v noci zapomněl přiložit do kamen. A tak se zvedám z postele, sundávám si tlustý svetr a deku a po pár dřepech, abych se alespoň troch zahřál, jdu na snídani.

Přicházím do obýváku, kde sedí bratr a dívá se na televizi. Právě řeční premiér Fiala o tom, jak vláda pomáhá lidem a jak nikoho nenechá padnout. Měl by jít na oční, přemýšlím, potom by snad uviděl, co se v republice doopravdy děje. Přitom se podívám z okna, co je venku nového. V zásadě nic: teplota je kolem mínus osmi stupňů (už měsíc), a sněží – sněhu je asi patnáct centimetrů, a to i na silnicích, protože silničáři už dávno sníh neshrnují – jeden výjezd pluhů a soličů by znamenal bankrot technických služeb. Kvůli drahé soli a drahým palivům.

Fialův mimořádný projev (už kolikátý?) končí a ihned začíná další: není to nikdo jiný než sám Volodymyr Zelenskij. Chudák, je mu v Kyjevu taky zima: sedí v lyžařské bundě, na hlavě má pravou ruskou ušanku a od pusy mu jdou chuchvalce páry. Prosí (jako vždy) o další zbraně a další sankce. Hrozí, že pokud mu ihned nepomůžeme, Rusové budou za pár hodin v Kyjevu. Od prvních mrazů se totiž Rusům začalo na frontě dařit: dobyli Charkov, Dnipropetrovsk i Oděsu a postupují ke Kyjevu. Z východu, z jihu i ze severu. Jak jinak, dorazil generál Mráz a do té doby polofunkční ruská technika jako švihnutím kouzelného proutku jede na plné obrátky.

„Okamžitě tu televizi vypněte!“ ozve se otec a bratr televizi ochotně vypíná. „To jste zapomněli, že kvůli deseti minutám puštěné televize budeme muset být dva večery bez světla, abychom dokázali zaplatit za elektřinu?! Jděte radši oba na nákup, snad v krámu ještě něco bude!“ dodává a dává mi do ruky balík peněz – celkem asi 500 000 korun. Za to koupím asi jeden chleba, deset rohlíků, kus sýra a deset deka té nejlevnější šunky, přemýšlím. Kde jsou ty doby, co chleba stál 40 korun, teď stojí 170 000 korun. Pokud vůbec chleba je. A inflace? Ta je na 3500 procentech a každý den stoupá o asi deset až dvacet procent výš.

Vycházíme ven. Na ulici nikdo není, všichni sedí doma u kamen nebo leží zabalení v postelích, pokud nemají čím topit. Ve vzduchu je cítit kouř; zatím je to ten „příjemný“ kouř – kouř ze dřeva a uhlí, ale až opustíme naši čtvrť na okraji města a přijdeme do centra, kde jsou panelové domy, kouř ze dřeva a uhlí bude nahrazen kouřem z odpadků a dalších materiálů, které hoří.

Přicházíme k prvním panelákům. Drtivá většina bytů je vybydlená – kdo mohl, odjel na vesnici k rodině nebo alespoň na chatu, kde může topit dřevem. Z některých zabedněných otvorů po oknech jsou vystrčené ven roury od kamen: kdo nemohl nebo nechtěl odjet na venkov a podařilo se mu sehnat kamna i dřevo, nainstaloval si kamna rovnou v bytu, odstranil okno, nahradil ho deskou a vyřízl v ní otvor, kterým vystrčil ven rouru z kamen. Sice primitivní, ale funkční (a jediné možné) řešení.

Procházíme kolem jednoho vchodu do paneláku. Stojí tam skupina lidí a o něčem živě diskutuje. Ze zvědavosti přistoupíme ke skupině lidí a posloucháme, o čem se řeční. Aha, zjišťujeme po chvíli, sousedka od postaršího muže stojícího uprostřed hloučku v noci umrzla. Rodinu neměla, žila sama. Když soused dnes ráno se k ní šel podívat jak se jí daří, protože už týden neopustila svůj byt a nebylo z něho nic slyšet, našel ji mrtvou v posteli, obalenou dekami, oblečením a záclonami. V umyvadlu v koupelně byl led… Záchranky ani pohřební služby skoro nejezdí, a tak co mám s mrtvou sousedkou dělat? ptá se muž. Radši skupinu opouštíme a pokračujeme k cestě do obchodu.

Přicházíme k obchodu, jednomu z mála obchodů, které jsou ještě v provozu. Zbytek je zavřený – buď zbankrotoval, nebo dočasně přerušil provoz a čeká na zlepšení situace. Před obchodem už je velká fronta, obchod kvůli extrémně drahým energiím otevírá až v deset hodin a zavírá už ve čtyři hodiny odpoledne. Někdo na nás z fronty mává – je to děda, který si přivstal a přišel sem před námi.

„Ahoj kluci,“ zdraví nás. „Taky na nákup? Já tady stojím od čtyř hodin ráno. Staré časy se vrátily: kdysi za socíku jsem při čekání na otevření obchodu sedával na támhleten patník!“ dodává a ukazuje nám. Stoupneme si k dědovi, před kterým je odhadem asi padesát lidí, a čekáme, až se obchod otevře. Za námi stojí asi šedesát lidí a dav se pořád zvětšuje.

Obchod se konečně otevírá. Všichni, co až dosud klidně stáli, náhle vtrhnou dovnitř a berou, co v regálech najdou. My máme domluvenou strategii: já běžím pro pečivo, bratr pro šunku a děda pro sýr. Přibíhám k oddílu, kde je pečivo: je zde asi třicet (už tvrdých) rohlíků a deset bochníků chleba. „Pekaři nepřijeli; kvůli sněhu, drahé naftě a nedostatku mouky,“ říká smutně paní za pultem, která mě sleduje. Jsem zde jako jeden z prvních, a tak rychle beru bochník chleba a do připravené tašky nahážu pár rohlíků. Ani je nepočítám, když mám pocit, že je jich kolem deseti, rychle běžím k pokladně. Po cestě vezmu ze skoro prázdného regálu malý pytlík rýže, poslední, který tam byl. U poklady se potkávám s bratrem, který mi vítězoslavně ukazuje tu trochu šunky, kterou získal. „Víc jsem už nestihl, byl jsem sedmý!“ omlouvá se. Konečně přichází i děda, v ruce drží bloček goudy. U pokladny zaplatíme, prodavačka peníze ani pořádně nepočítá, jenom je rychle prohlédne a hodí do umělohmotného soudku vedle sebe. Za den se ten soudek naplní zhruba do dvou třetin.

Rychle odcházíme. Venku je obrovská tlačenice směrem dovnitř, lidé se strkají a nadávají si, jedinci hrubší povahy neváhají a pomáhají si pěstmi a kopanci. Když to vidíme, předáváme celý nákup dědovi. Já si stoupnu před dědu, bratr za něho a takto vyjdeme ven, připraveni okamžitě bránit náš nákup. Často se totiž stalo, že nějací lumpové si počkali před vchodem a lidem nákup prostě ukradli.

Konečně přicházíme domů. Všichni už na nás čekají, a tak se vystrojí na současné poměry bohatá snídaně a každý se nají. Krátký zimní den potom pokračuje hlídáním zásoby dřeva, aby ji nám někdo neukradl, pytlačením (bratr má silnou vzduchovku, a tak chodí na bažanty a zajíce, čímž nás zásobuje masem; nadbytečné maso se vymění se sousedy za něco jiného) a přemýšlením, jak ještě snížit spotřebu elektřiny. Plyn máme dávno vypnutý, už od konce listopadu, elektřina se používá jenom v nejnutnějších případech.

Dnes večer jsme ale při svíčkách a petrolejce – díky rannímu sledování zpráv. Potom následuje večeře a jde se spát. Oblékám si svetr a balím se do deky, potom si lehnu do postele a snažím se usnout. Dnešek se na současné poměry vydařil, přemýšlím. Už aby bylo jaro…

P. S. Pevně věřím, že jsem byl v tomto článku příliš pesimistický.

 

Rudolf Gajdoš, blogosvet.cz

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (31 votes, average: 4,84 out of 5)
Loading...
23 komentářů