Nenávist a teror šíří Arabové, nikoliv Izraelci

Pro pochopení zdejší situace je nutný malý historický exkurs. Nebyl to Židovský stát, který rozpoutal běsy na Blízkém východě. Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181 z 29. listopadu 1947 počítala s vytvořením dvou států v této oblasti, arabského a židovského. Jeruzalém s okolím měl zůstat pod mezinárodní správou. Židé ji respektovali, Arabové nikoliv. Když Izrael vyhlásil 14. května 1948 nezávislost, tak okamžitě nabídl svým arabským sousedům mír a pokojné soužití. Jenomže odpovědí byla dobyvačná válka ze strany okolních muslimských zemí, která měla za cíl vyhladit židovské osídlení v této oblasti. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo Izraele tvořili tenkrát z velké části Židé přeživší holocaust, tak se vlastně jednalo o pokračování zločinné nacistické politiky. Jenomže Izraelci k překvapení celého světa v boji za svobodu zvítězili. Území, které OSN přiřkla arabskému státu, tehdy okupovalo Jordánsko, nikoliv Izrael.

V roce 1967 sousední arabské země včetně Jordánska připravovaly nový útok proti Izraeli. Egyptský prezident Gamal Násir otevřeně vyhrožoval, že Židy zažene do moře. Egypt také v rozporu s mezinárodním právem uzavřel pro všechny lodě s izraelskou vlajkou Tiranskou úžinu a znemožnil jim tak plavbu do Rudého moře. To se rovnalo faktickému vyhlášení válečného stavu. Hned poté v květnu 1967 požádal prezident Násir mírové jednotky OSN o stažení ze Sinaje. Místo nich pak rozmístil na izraelských hranicích sto tisíc vojáků a tisíc tanků. Izrael si uvědomil, že mu hrozí velké nebezpečí a preventivním úderem v tzv. šestidenní válce o měsíc později rozdrtil arabské agresory. Při té příležitosti obsadil Západní břeh Jordánu a toto území si připojil. Nabízí se takový příměr. Polsko bojovalo ve II. světové válce na straně vítězů a připojilo si původní části Německa, kdysi v historii svoje území. Nikdo s tím nemá problém. A Izrael si pro změnu přisvojil Západní břeh Jordánu, také své historické území. Územní změna nastala v důsledku válečného konfliktu, který Izrael nechtěl a nevyprovokoval, ale byl k němu z důvodů obav o vlastní bezpečnost přinucen.

Bohužel, nenávist vůči židovskému státu přetrvává mezi zdejšími Araby do současnosti. Palestinská samospráva trvale podporuje arabské teroristy, včetně muslimských radikálů vězněných v Izraeli, a jejich rodiny, kteří jsou zodpovědní za vraždy civilistů včetně žen a dětí. Jen v roce 2019 vyplatily úřady palestinské autonomie pro na tento účel téměř 150 milionů dolarů!

Na autonomních palestinských územích jsou také umístěny výstražné cedule, které varují izraelské občany před vstupem, s tím, že zde mohou být zabiti, protože izraelské policejní složky nemohou v těchto místech ručit za jejich bezpečnost. Těžko může chtít samostatnost někdo, kdo financuje teroristy a není schopen nebo spíše nechce na svém území zajistit pořádek a chránit lidské životy.

Co se týče Jeruzaléma, tak ten byl hlavním městem židovského státu už v dobách dávno před Kristem, kdy z něj vládli svému lidu králové David a Šalamoun. Židovské osídlení v tomto městě nikdy nepřestalo a trvá nepřetržitě už přes tři tisíce let.

V celé více než čtyřtisícileté historii byl Jeruzalém rozdělený na dvě části pouze za jordánské okupace v letech 1948 – 1967. Ano, byli to Arabové, kteří v rozporu s rozhodnutím OSN obsadili východní část města včetně historického jádra. V této době také fanatičtí muslimové systematicky ničili staré židovské město, bořili synagogy a likvidovali židovské hřbitovy. Židé také měli zakázaný přístup na svá posvátná místa, například Západní zeď. Naproti tomu za současné izraelské správy mohou židovští, křesťanští a muslimští věřící svobodně navštěvovat synagogy, kostely, mešity a všechna místa, která jsou jim drahá.

Bylo dobře, že se Berlín se na začátku devadesátých let minulého století stal po nepřirozeném rozdělení v předcházející éře znovu jedním městem. I proto by bylo nesmyslné umělé rozdvojení Svatého města.

• Jan Ziegler