Nejen senátorům: Své podpisy důkladně zvažujme

Připomenu – někteří senátoři se obrátili na Českou biskupskou konferenci, aby katoličtí biskupové přehodnotili svou nominaci brněnské ekonomky Hany Lipovské do Rady České televize. Senátoři mimo jiné uvedli, že nominantku „nepovažují ani za nezávislou osobnost, ani za akademičku, která by rozuměla médiím“. Všem bylo a je současně jasné, že se senátorům nelíbily sympatie Hany Lipovské k Václavu Klausovi st. a k jeho institutu. Senátoři už dostali i odpověď, ale to v tuto chvíli není důležité.

Když jsem si tu zprávu přečetla poprvé, něco mi na dopisu senátorů vadilo. Ale současně, protože znám některá jména a jejich dobrou práci v regionech, mi ten dopis k nim prostě neseděl v první chvíli hlavně pocitově. Ptala jsem se proto sama sebe – proč vlastně? Jsem zastáncem názorové plurality, a dokonce i když někdo říká to, s čím nesouhlasím, jeho právo to říkat plně respektuji. A očekávám totéž. Takže proč mě to celé tzv. bouchlo do ucha?

A pak jsem na to přišla. Vadí mi na tom to úplně základní, co jistě některým senátorům před podpisem muselo uniknout.

A cože jim to uniklo?

Kdyby zveřejnili svůj názor, že tuto nominaci nepovažují za dobrou, a uvedli důvody proč, neřeknu ani slovo. Mají na to právo. Jenže to oni neudělali. Senátoři napsali České biskupské konferenci, co si má tato instituce myslet (nejlépe to stejné, co oni), a že by bylo nejlépe, kdyby svou nominaci přehodnotila. Tedy stáhla. Tím začali jinému vnucovat svůj názor, a dokonce chtěli, aby podle tohoto jejich názoru ten dotyčný “kádrově” jednal.

K výzvě, aby byla nominace Hany Lipovské stažena, se připojila i Česká křesťanská akademie – která dokonce “zakazuje” České biskupské konferenci sdílet názory ekonomky.

Dýchla na mne z toho doba minulá. Říkat někomu, jaký má mít na člověka názor, zda ho má někam doporučovat, tedy nominovat, nebo ne, zda ten člověk má mít vůbec možnosti „vstoupit do ringu“ a utkat se o hlasy v nějakém souboji, nebo ne, je v demokratické společnosti prostě zapovězené. Jenže bohužel dnes se to vrací, a je to čím dál častější.

Kdyby každý ze senátorů napsal a zveřejnil svůj názor na paní Hanu Lipovskou, jakkoli kritický, bylo by to zcela v pořádku, a dosáhlo by se téhož – o jejich názoru by se vědělo. Jenže…

Podepíše-li se skupina senátorů pod dopis, kterým tento svůj názor vnucuje subjektu, který Hanu Lipovskou nominoval, a doporučuje mu „přehodnotit“ tuto nominaci, zasahuje hrubě do jeho svobodného rozhodování, a vytváří v něm „pocit viny“, že si vybral nesprávného člověka. Už scházelo jen doporučení, koho by měli navrhnout místo Lipovské, aby senátoři byli se jménem spokojeni. K tomu naštěstí už nedošlo, tedy alespoň někde je ještě brzda. Jenže díky tomu ta první, a z mého pohledu stejně vážná chyba, tak trochu zapadla.

Myslím si, že možná to některým podepsaným senátorům v první chvíli ani nedošlo, protože žijeme bohužel v době, kdy se stává opět módou zasahovat do svobodného rozhodování lidí, a kritizovat je za to, že mají jiný názor a rozhodují se jinak. Podepsali prostě dopis někým připravený, aniž si uvědomili, že nepodepisují jen svůj názor na paní Lipovskou (který mají plné právo mít), ale v demokratické společnosti nepřijatelné doporučování jinému, zda ji má či nemá nominovat. Mysleli to ze svého pohledu dobře, ale realizovali to, z objektivního pohledu, špatně.

Co tím chci říci?

Vyjádřit, že Hana Lipovská se nám nelíbí a proč, je normální, ale napsat někomu, ať její nominaci přehodnotí, protože nám se nelíbí, bohužel už až tak normální není. Tedy není to normální v demokratické společnosti. Protože třeba přesně ty důvody, které se někomu nelíbí, mohou být pro jiného důvodem pro její nominaci.

Je to podobné, jako by kdysi v roce 1990 napsali někteří poslanci za KSČ Občanskému fóru – nenominujte Václava Havla, protože my si myslíme, že tu funkci nebude vykonávat dobře. Dalo by si OF tento názor vnutit? Jistěže ne, protože k nominaci Václava Havla mělo své důvody. Byly to přesně ty, proč ho v té funkci soudruzi nechtěli, a OF naopak chtělo.

Říkejme tedy své názory, protože je to naše svrchované právo.
Ovšem respektujme právo na názor i u těch druhých, a neříkejme jim, co mají dělat. Protože oni si prostě mohou myslet něco jiného než my, a přehodnocovat to podle nás zpětně prostě nemusí.

Máme třeba i kraje, kde byla výrazně jiná volba hejtmana než v celé ČR (Liberecký), a regiony, kde i komunální volby dopadají svébytně. Prostě lidi si umí říct, a to je třeba ctít. Přesvědčujme je programem, kandidáty, a ne doporučováním, jak to mají dělat jiní, protože to, co dělají, je podle našeho názoru špatně.

Povšimněte si, že jsem se ani jednou nevyjádřila, zda by měla Hana Lipovská v Radě České televize být. O to v tomto blogu nejde. Chci jen vyjádřit, že Česká biskupská konference ji měla a má právo nominovat, a nikdo jí do toho nemá co mluvit a co jí doporučovat.

Což patrně už i senátorům došlo po odpovědi, kterou obdrželi. Měli bychom zkrátka více vážit, pod co připojíme svůj podpis. Jak to řekl už Jan Werich ono slovní hříčkou.

A mírně nevážná poznámka na závěr – celá akce s dopisem způsobila, že ekonomku Hanu Lipovskou zná jako nominantku do Rady České televize dnes už asi každý. Podobné PR by patrně nikdy nezaplatila. Její šance na zvolení se tím nepochybně zvýšily.

Ať máme nakonec radu České televize hlavně opravdu dobrou. Bude to hodně třeba. Věřím, že o to senátorům šlo. Je tam ale to “ale”, které jsem měla potřebu vyjádřit.