Nějak se to nepovedlo

Docela nedávno to byly dva roky, kdy jsme si připomněli začátek horké fáze konfliktu Ruska a Ukrajiny. A zítra to budou dva roky, co definitivně zkrachovalo jednání mezi Ukrajinou a Ruskem, protože s válečnými zločinci se přece nevyjednává.

Vpád armády Ruské federace na Ukrajinu tehdy nikdo moc nechápal. Z ruské strany nedorazilo žádné plauzibilní vysvětlení kromě žvástů o denacifikaci. Všichni si ale byli jisti, že tohle šílenství musí skončit, čím dříve tím lépe, a proto by obě strany měly zastavit bojové akce, zmrazit status quo, zamezit další vojenské eskalaci a začít vyjednávat, přesně jak řekl Henry Kissinger. Jenže po čase musel Kissinger tuto svoji tezi odvolat.

Skoro to dopadlo, jak zpočátku Kissinger říkal. Zřejmě na obou stranách v té době ještě existovali lidé, kterým došlo, že pokud se nějak nedohodnou, alternativou bude pouze dlouhá a nesmyslná válka, která bude v různé míře devastující pro obě země, a nakonec se stejně dohodnout budou muset. Tehdy zhruba před dvěma roky by se patrně ještě mohli nějak dohodnout za přijatelných podmínek, na to dnes mohou na Ukrajině zapomenout. Jenže východ si tehdy chtěl zaválčit, západ si chtěl taky zaválčit, a naše válečné roztleskávačky, ty chtěly válčit úplně ze všech nejvíc ze všech. Tak se tedy dodnes válčí. Ukrajinský hlavní vyjednávač někam zmizel „při plnění úkolů“ (prý ho zastřelili rovnou na ulici), rozhovory byly ukončeny a k dalším už nedošlo. Postupem času nám založili do hlav, že jednat o míru je něco amorálního, nečestného a opovrženíhodného, protože masakr v Buči a protože a protože a já vlastně nevím co. „Chcimír“ je urážka, kterou pravdoláskomilové nedbale častují zbytek populace, který nechce ve jménu pravdy a lásky zabíjet lidi. Dilema vyjednávat vs. válčit je přitom falešné a jedná se o manipulaci. Mezi jednat a válčit je celá řada mezistupňů, jak ostatně ukázaly jiné konflikty, a konec konců každá válka zatím skončila jednáním, jen se měnily podmínky, které přitom jednotlivé strany měly.

Čím dál více se ukazuje, jak velké taktické selhání to bylo. Nenapadá mě větší pitomost, než dlouhá materiální válka s Ruskem. V něčem takovém drží Rusko zákonitě delší konec, s jeho prakticky nekonečnými zdroji a sklady nacpanými technikou z dob studené války. Je přitom jedno, jak dobře se na Fóru 24 baví zastaralými tanky z 70. let, protože jsou to sice zastaralé, ale pořád ještě tanky a jsou schopné usmrtit celou četu hitech ukrajinských hrdinů s drony, než ho někdo trefí vysoce sofistikovanou západní střelou, jejíž výroba navíc spotřebovala více zdrojů než ten padesát let starý tank, který je již desetiletí vyrobený a zdroje v současné ekonomice nespotřeboval zdroje žádné. Skutečně mě nenapadá způsob, jakým chřadnoucí západní ekonomiky oslabené zelenou církví chtějí udržet s Ruskem krok v materiální válce. Tohle se fakt hodně nepovedlo. Lidé se naštěstí neptají své válkychtivé politické reprezentace, jak chce řešit tento malý problém, snad nám v tom pomohou nebinární záchody a tak spěme sladce.

Napadá mě – je válka uhlíkově neutrální? Pociťují piloti ruských strategických bombardérů, kteří každou noc létají odpalovat střely s plochou dráhou letu, flygskam neboli stud z létání? Ruská armáda se jistě třese strachy, až do boje dorazí solární tanky, které avizoval marxista Stoltenberg. Pravděpodobně se tak nestane hned, protože takové tanky je třeba napřed zkonstruovat a vyrobit, uvést do provozu a vycvičit těhotné tankistky, aby dosáhly se svými stroji požadovaného stupně bojeschopnosti, což s takovým bojovým systémem nebude snadné. Síla jejich pampeliškových kanónů bude jistě smrtící. Do té doby platí pro nás obyčejný kannonenfutter, že máme platit zvýšené daně, cítit klimatický stud, babce zakážou kamna na brikety a dědovi rezatou jedničkovou Octavii na dehet, protože je třeba bojovat s tím smrtícím CO2 a záchrana planety je priorita všech priorit, jinak se zastaví golfský proud a sněhulákům budou stát mrkve až do června. Kolik toho smrtícího CO2 se vyprodukuje například při aktuálním vojenském cvičení NATO, při kterém si víceméně fiktivní západní armády poměřují pindíky (těhotné tankistky z Německa prominou) s Putinem?

Evropská uhnije také velkolepě vyhlásila Rusku sankce. To byl další provar. Sankce měly být zcela zdrcující a měly poslat ruskou ekonomiku do kolen. Jenže se to všechno zcela minulo účinkem. Vznikly různé nové ekonomické a technologické procesy, jako ideologické očišťování ruského plynu, a na ně se nabalila nová vrstva válečných podnikatelů. Těm určitě válka nijak moc nevadí a budou chtít, aby probíhala co nejdéle. Rusko momentálně klečí na kolenou pod sankcemi s růstem HDP v roce 2023 asi 2,5% a s prognózou pětiprocentního růstu v roce letošním, což většina evropských zemí nemá a v následujících letech mít nebude. K drtivé porážce východního monstra nepomohl ani svetr soudružky Tukanové Adamové. Opět naprosté selhání našich geniálních válečných stratégů. Prostě se to nepovedlo.

Zrovna nedávno jsem sledoval v telce nějaké záběry z protivládních protestů v Moskvě, které měly být podle vládního zpravodajského kanálu brutálně potlačeny policií, a viděl jsem tam skutečně nějaké ruské policisty. Nebylo jich tam víc než bylo policistů na nedávných zemědělských protestech u nás, měli na sobě regulérní uniformy a nikoli nějaká bojová pyžama, a neohrožovali účastníky protestů zbraněmi, jako se to dělo u nás, takže jsem to vyhodnotil tak, že to s tou brutalitou nebude zas tak horké. Ještě více mě zaujala jejich vozidla, konkrétně Škoda Octavia III. Kde se asi berou náhradní díly na opravy a údržbu těchto jejich hlídkových vozidel? Matně si vzpomínám, že tehdy existovali lidé, co říkali, že sankce budou směrem k Rusku neúčinné, protože Ruská federace musela s něčím takovým počítat připravila se na to, a že by bylo lepší zkusit něco jiného, například najít slabá místa toho režimu a zaútočit na ně. Všichni byli mediálně umlčeni, oficiální doktrína zvítězila, ostatně jako obvykle.

Taky probíhala „protiofenzíva“. Ukrajinská armádní místa na podzim připustila, že vlastně žádná protiofenzíva neprobíhala, že to byla víceméně marketingová záležitost. Ale naše proválečná média z toho ovšem přímo učurávala. Jenže pak přišel podzim, zazvonil zvonec a pohádce byl konec. Zase se ukázalo, že nejlepší obrana je obrana a von Clausewitz byl větší bourák než komediant Zelenskij. Tak tohle se taky nepovedlo.

Nestačili jsme vydechnout a přišla další mediální fikce. Období Wunderwaffen. Mediální proces implementace Wunderwaffe má zhruba tyto fáze: Velké očekávání, nadšené uvržení křápu na bojiště, taktický průser a čtvrtou fází bývá ponuré ticho, kdy se o staré Wunderwaffe přestane hovořit a začne se hovořit o Wunderwaffe další. Každou chvíli slyšíme, že na frontu dorazí skvělé západní zbraně, ještě skvělejší, než byly ty skvělé minulé, a nikdo se neptá, nač jsou tedy třeba, když ty minulé i předminulé byly už tak skvělé. Třeba proslulé francouzské stíhače tanků. Ukrajinský establishment neskrýval nadšení z těchto křápů dodaných ze země, která nikdy nevyrobila jedinou fungující zbraň: „Tyto moderní stroje s výkonnými kanóny nám pomohou osvobozovat naše území. Tak vypadá svoboda, rovnost a bratrství,“ uvedl ministr obrany Reznikov ještě předtím, než ho odvolali. Jenže se ukázalo, že zázračné zbraně z Francie nejsou schopny jízdy v terénu a nemají dostatečné pancéřování, takže jsou celkově k ničemu, jak se ostatně vzhledem k zemi jejich původu dalo očekávat. Západní Wunderwaffen, primárně zkonstruované za účelem dobývání vojenských rozpočtů cílových zemí mají nečekané problémy ve skutečných bojových operacích. Abramsům se ucpávají plynové turbíny, k Leopardům němečtí soudruzi zapomněli dodat náhradní díly a celkově jsme to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždy. Nyní se připravujeme na další Wunderwaffe, olítané stíhačky F-16, a něco mi říká, že to dopadne stejně jako všechno. Našim vojevůdcům totiž nikdo neozřejmil, že nestačí někam poslat nějaké zbraně a nahnat na tom politické body, ale je s tím spojený celkem rozsáhlý proces dosažení a udržení jejich bojeschopnosti. Nějak se to nevede, zázračné zbraně nejsou dost zázračné.

Nelze také nezmínit poslední iniciativu našeho vrchního válečníka prof. Fialenka, tedy pokoutní nákupy munice. Zajímalo by mně, u jaké sorty překupníků zbraní Fialenko a jeho administrativa realizuje své válečné tužby. Jurij Orlov z filmu Lord of War s Nicolasem Cagem proti nim je nejspíš vzor ctnosti. Já tedy pevně doufám, že ty granáty sklutečně existují a nejedná se pouze o mediální konstrukt. A pokud ne, co tedy stratég a hňup Fialenko očekává, že přijde potom, až se těch mnoho set tisíc granátů vystřílí na nenáviděné okupanty. Ztráty ruskou armádu příliš nezajímají, prostě se upraví mobilizační plány a jede se dál, co tedy přesně ty granáty řeší?

Co je příčinou tohoto stavu? Názory jsou různé a já taky nějaký mám. Každá úspěšná válka v moderní historii, ať už byla spravedlivá nebo nebyla, ukázala, že klíčem k úspěchu je silný leader v čele společnosti a alespoň nějaká taktika. Taktiku jsme probrali shora a leadershipu politických vůdců napříč Evropskou uhnijí vůbec nemá cenu se vyjadřovat, protože jsou to všichni jeden jak druhý panáci vyhnaní public relations a mediálním marketingem. Stačí se podívat na našeho zoufalce Fialu. Schválně, nechali byste po sobě střílet nebo pro takového neužitečného debila?

Jiné vysvětlení, proč se to nevede, formuloval v roce 1943 George Orwell. Myslím, že se jedná o skvělá slova do dnešní doby:

„I saw newspaper reports which did not bear any relation to the facts, not even the relationship which is implied in an ordinary lie. I saw great battles reported where there had been no fighting, and complete silence where hundreds of men had been killed.

I saw troops who had fought bravely denounced as cowards and traitors, and others who had never seen a shot fired hailed as the heroes of imaginary victories; and I saw newspapers in London retailing these lies and eager intellectuals building emotional superstructures over events that had never happened.

I saw, in fact, history being written not in terms of what happened but of what ought to have happened according to various ‘party lines’.”