Mýty současného sociálního státu: SOCIÁLNÍ SYSTÉM A SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ

JAKUB ŠIMEK/PETER GONDA

Úvod

Nezanedbatelná část veřejnosti na Slovensku stále věří ve schopnost státu zajišťovat dosaženou úroveň sociálního zabezpečení a myslí si, že stát by měl hrát důležitou roli ve vztahu k jejich životním podmínkám. Potvrdily to například i výsledky průzkumu agentury FOCUS z dubna 2018. ^[1] Jedním ze zjištění je přesvědčení lidí, že stát dokáže dlouhodobě garantovat výši důchodů minimálně na jejich současné úrovni, proto je podle nich státní důchodový systém lepší než soukromý. Toto mínění zastává o něco více než polovina z dotázaných. Až tři čtvrtiny respondentů průzkumu věří tomu, že bez zásahů státu a jím poskytovaných dávek by se značná část společnosti ocitla v chudobě.

Silné kolektivistické postoje lidí na Slovensku potvrdilo i to, že až 67,5 % respondentů podle téhož průzkumu preferovalo tvrzení, že „stát by měl zajistit každému práci a slušnou životní úroveň,“ zatímco pouze 16 % se přiklonilo k alternativě, že „ o svou práci a životní úroveň by se měl postarat především každý sám.“ Zároveň mnozí projevují skepsi vůči dobrovolné solidaritě a schopnostem soukromých poskytovatelů v sociálním systému. Až 69 % respondentů uvedeného průzkumu uvedlo, že lidé nejsou ochotni si dostatečně dobrovolně pomáhat v nouzi, proto se o ně musí postarat stát. Mnoho lidí tak má stále nepřiměřená očekávání od vlády a různé sociální dávky vnímají jako samozřejmost, a to i bez ohledu na objektivně prokazatelnou potřebu.

Takové představy lidí souvisí s přetrvávajícími deformacemi v jejich myšlení ze socialismu as velkými a navíc rostoucími garancemi sociálního státu, které se týkají jejich životních událostí a celkově životních podmínek. Živí je i „sociální balíčky“ a opírají se o ekonomické mýty „získávání něčeho zadarmo“ či „nespravedlnosti trhu“ a potřeby jeho korekcí státem, například na vyrovnávání příjmových a majetkových rozdílů. Zároveň se opírají o důvěru v naplňování deklarovaných cílů rozmáhajícího se sociálního státu jako „sociální solidarita“ a „sociální spravedlnost.“ ^[2]

Tyto a podobné iluze podporují růst státu a bývají ospravedlněním jeho zásahů do vlastnictví a osobních svobod lidí. Silný příklon k sociálnímu a intervenčnímu státu má přitom několik příčin, například příjemnější sociální pohodlí než tlak konkurence, neuvědomování si jeho nezamýšlených důsledků či nevnímání sociálního zabezpečení v kontextu osobní odpovědnosti a dalších principů, které jsou nosné pro fungování svobodné společnosti. V kapitole rámcově přibližujeme tyto souvislosti působení státu v sociální sféře v podmínkách Slovenska.

1.3.1 Rozsáhlá vládou garantovaná sociální solidarita

Hlavní systémovou charakteristikou sociálního systému nejen u nás je rozsáhlá vládou garantovaná „sociální solidarita“, která se odvíjí od nadměrné role, velikosti, míry a zasahování vlády ve společnosti a je součástí sociálního systému s dominancí veřejných schémat a principu povinnosti. Představuje de facto centrální přerozdělování vytvořených finančních zdrojů, které vláda získává vynucováním a poskytuje je lidem s cílem zajišťování jejich životních podmínek.

Lidé jsou tak prostřednictvím daní a odvodů nedobrovolnými klienty veřejného sociálního systému a mnozí i jeho příjemci, včetně těch, kteří sociální dávky a služby vzhledem ke svým finančním možnostem nepotřebují. Sociální systém je také příliš komplikovaný a komplexní na to, aby běžný člověk dokázal uchopit jeho fungování, přičemž stále existuje početná skupina těch, kterým stát pro nízkou flexibilitu nedokáže pomoci.

Ze strany rozdělování prostředků tak znamená složitou strukturu více než osmdesáti sociálních dávek a služeb v rámci státní sociální podpory, sociální pomoci a sociálního pojištění az pohledu zdrojů příjmy z daní a sociálních odvodů. Jeho součástí jsou i organizační, administrativní či jiná plnění veřejných institucí a orgánů, které jsou také financovány z daní a odvodů (například ministerstvo práce a Sociální pojišťovna) a v širším chápání i další vládní politiky, programy či nástroje přerozdělování vytvořených zdrojů s cílem podpory životních podmínek lidí, včetně takových opatření jako jsou „vlaky zdarma.“ ^[3]

Vládou vynucovaná solidarita je přitom rozsáhlá a rostoucí, přičemž poskytuje lidem široce garantované nároky, bez dostatečných limitů, často relativně velké, univerzální bez kritérií objektivní oprávněnosti a finančního krytí (zvláště ve starobním důchodovém zabezpečení). Podporováním nároků lidí na benefity v sociálním systému bez ohledu na možnosti zdrojů popírá klíčový ekonomický koncept: vzácnost. Velký rozsah a růst nároků a tím i výdajů na sociální zabezpečení se odvíjí zejména od jejich zákonných nastavení, opírajících se io ústavou garantovaná pozitivní práva a dokumenty EU, případně jiných mezinárodních institucí, které jsou pro Slovensko závazné. ^[4]

Ústava České republiky otevírá legislativní „dveře“ takovýmto nárokům v sociálním systému například garantováním práva občanům na práci, na odměnu za práci ne nižší než je minimální mzda, na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Deklaruje také, že věk potřebný pro vznik nároku na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří nesmí přesáhnout 64 let, každý má právo na ochranu zdraví a to, že na základě zdravotního pojištění mají občané právo na bezplatnou zdravotní péči (více v kapitole 1.5 Zdravotnictví). ^[5]

Centrální přerozdělování vyžadující sociální solidarita je široce nastavena, protože se přetavuje i do dávek, které jsou v rámci klasického chápání sociální politiky (zaměřené na chudé a objektivně znevýhodněné) zpochybnitelné. Patří mezi ně dávky, jejichž reálným cílem je univerzální podpora všech příjemců, například jednorázové nesystémové dávky státní sociální podpory a přídavky na děti a jiné rodinné dávky. Součástí rozšiřování sociální solidarity jsou různé selektivní „podpory“ společenským skupinám, například studentům či důchodcům jako „obědy a vlaky zdarma.“ Způsobují nezamýšlené důsledky jako nižší odpovědnost jejich uživatelů, větší plýtvání, neefektivnost, nižší kvalitu služeb a dodatečné náklady.

Sociální solidarita je zároveň štědře nastavena ve více segmentech sociální sféry, i když nastavení je podstatně nižší než ve více sociálních státech na Západě. Štědrost nastavení sociální solidarity na Slovensku vnímáme zejména ve vztahu k jejímu zaměření významně nad rámec pomoci ak omezeným zdrojovým možnostem. Týká se to především průběžného důchodového systému a jiných součástí „sociálního pojištění.“ Ty na rozdíl od adresnějších dávek (typu hmotné nouze) financují zejména z odvodů životní úroveň, která výrazně převyšuje základní životní standard reálně chudého.

Taková rozsáhlá sociální solidarita spolu s ostatními systémovými deformacemi jako dominantnost povinného principu (zvláště ve financování), veřejného pilíře a omezené a deformované konkurence způsobují závislost mnoha lidí na státu v sociální sféře, nízkou míru motivace a postarání se o sebe a svou rodinu, past ekonomické neaktivity, pasivitu a spoléhání se na stát, cizí zdroje a (politická) rozhodnutí. Tím se zároveň výrazně oslabuje zodpovědnost jednotlivce za svůj vlastní život. Příkladem je starobní důchodový systém, ve kterém jsou lidé značně závislí na cizích zdrojích a politických rozhodnutích a kde se vytratila většina osobní iniciativy. Takto nastavený systém vyvolává nemorální očekávání získávání podpory z peněz jiných a motivuje lidi ke snaze o jejich získávání.

Současný sociální systém tak prohlubuje ze socialismu zděděnou kulturu závislosti a  mentalitu nárokovatelnosti , vytlačuje dobrovolnou (reálnou) solidaritu a soukromé aktivity v sociální sféře, a způsobuje vysoké a do budoucna devastační náklady.

1.3.2 Finančně nákladný systém

Takový sociální systém výrazně tlačí na zdroje financování a generuje velké objemy výdajů v současnosti a neúměrné finanční nároky do budoucna, tak u nás jako jinde, zejména v rozsáhlých sociálních státech. Nepřehledný a administrativně náročný veřejný systém sociálního zabezpečení přináší plýtvání zdrojů a dodatečné náklady. Celkově tak vyžaduje značné příjmy z daní a odvodů. Velká zátěž těmito administrativně vynucenými platbami také vytlačuje dobrovolnou solidaritu a soukromou iniciativu lidí .

Výdaje na celkové sociální zabezpečení na Slovensku představovaly v roce 2018 až 34,3 % celkových veřejných výdajů, přičemž jejich poměr k HDP odpovídal přes 14 % HDP. ^[6] To je méně než ve více evropských zemích s rozsáhlým sociálním státem, zejména ve Finsku a Francii, ale více než v některých jiných zemích, především jako v Irsku a na Islandu. Výrazný rozdíl je také například mezi Švýcarskem (s nižším poměrem i jako na Slovensku) a například Německem, Švédskem, Rakouskem a zejména Francií, které analyzujeme v druhé sekci publikace jako příklady sociálních států (graf 15).

Státní sociální podpora a sociální pomoc

Z daní jsou financovány zejména výdaje v rámci státní sociální podpory a sociální pomoci, které jsou na centrální úrovni ^[7] dominantní součástí výdajů kapitoly Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny SR (MPSVR SR). Celkové výdaje kapitoly ministerstva jsou rozpočtovány v roce 2020 na 2,9 miliardy. eur, což je téměř 3 % HDP. Ve srovnání se schváleným rozpočtem na rok 2019 to představuje zvýšení o 494 milionů. eur, tedy o 22,4 %, a to zejména v důsledku změny způsobu výpočtu minimálního důchodu, zvýšení rodičovského příspěvku, zdvojnásobení výše vánočního příspěvku, zvýšení peněžního příspěvku na opatrování a finanční příspěvek na poskytování sociální služby v zařízeních podmíněných odkázaností. ^[8]

V rámci nich jsou výdaje na rodinnou politiku a sociální pomoc součástí „sociální inkluze“, která představuje přibližně 80 % výdajů kapitoly ministerstva (příloha 3). Zatímco výdaje na státní podporu rodiny se v minulých letech mírně zvyšovaly a v roce 2020 se rozpočtuje jejich nárůst až o 183 milionů. eur, tak výdaje na pomoc v hmotné nouzi mají klesající trend a v roce 2020 se rozpočtují pouze ve výši 139 milionů. eur. Jejich podíl na výdajích kapitoly ministerstva práce je tak malý (5,7 %) a na celkových výdajích na sociální zabezpečení zcela zanedbatelný (v roce 2018 na úrovni přibližně 1,1 %). Přitom právě systém hmotné nouze považujeme oproti ostatním vládním nástrojům za relativně zdůvodnitelnější, protože je bližší svým zaměřením na pomoc reálně chudým. ^[9]

Tabulka 1: Sociální inkluze (v mil. eur)

Legenda: S – skutečnost, R – rozpočet, N – naplánované údaje, ZTP těžké zdravotní postižení.

Zdroj: Ministerstvo financí ČR (2019)

Rozsáhlejší státní podpora rodiny s dětmi je v rámci kapitoly ministerstva práce tvořena finančními jednorázovými a opakovanými státními dávkami (v roce 2020 ve výši 939 mil. eur), přičemž převážnou část těchto výdajů tvoří rodičovský příspěvek a přídavek na dítě (tabulka 2). Při jejich poskytování se nesleduje a ani netestuje příjem rodiny. ^[10] Například nárok na přídavek na dítě vzniká tím, že se oprávněná osoba stará o nezaopatřené dítě a má trvalý nebo přechodný pobyt na území ČR.

Tabulka 2: Podpora rodiny s dětmi (v mil. eur)

Legenda: S – skutečnost, R – rozpočet, N – naplánované údaje, ZTP těžké zdravotní postižení.

Komentář k tabulce 2: ¹ Údaj o očekávaném čerpání dotace na podporu výchovy ke stravovacím návykům dítěte v roce 2019 představuje již poskytnutý objem finančních prostředků pro daný účel (zajištění příspěvku na stravu pro děti v posledním ročníku mateřské školy) v době tvorby návrhu rozpočtu, ne je zohledněno poskytování příspěvku pro žáky základních škol od září 2019.

Zdroj: Ministerstvo financí ČR (2019)

Tyto dávky byly zavedeny s cílem pomoci rodičům se zajištěním péče o nezaopatřené děti s jejich výchovou a výživou. Jsou výrazně zaměřeny na peněžní benefity na úkor služeb oproti jiným zemím EU. ^[11] Jejich plošným poskytováním se dostávají i do rodin, které je vzhledem ke svým vyšším příjmům nepotřebují a ztrácí se tak při nich smysl pomoci těm, kteří pomoc reálně potřebují. I chudší daňoví poplatníci tak nedobrovolně přispívají na přídavky na děti či rodičovský příspěvek bohatším rodičům. K tomu se přidává další deformace, která je obsažena v rodičovském příspěvku, a to nárok na něj i příjemci, který zároveň v té době pracuje.

Forem státní podpory rodiny je více a celkově představují větší objem peněz, než jsme dosud uvedli. Například podle propočtů INESS je celková výše státní podpory na průměrnou rodinu během prvních pěti let až na úrovni téměř 9900 eur ročně, resp. 824 eur měsíčně. ^[12] Součástí této podpory je i dávka mateřské dovolené, která je také plošná a navíc je značně štědrá. Z nemocenského pojištění garantuje příjemcům až 75 % jejich hrubé mzdy. Nárok mají i otcové (dokonce i současně matka i otec), přičemž průměrná výše otcovské dávky byla v roce 2019 až 891 eur měsíčně. ^[13]Tato štědrá a navíc v čase zvyšovaná podpora z peněz jiných (v tomto případě prostřednictvím nemocenského pojištění) a motivuje k jejímu získání. Výsledkem je rychlý nárůst příjemců, zejména u otců. I to je v menším měřítku příklad absurdního nastavení více sociálních dávek, které společně neúměrně tlačí na růst nákladů.

Důchodový systém

Náklady se nejvýrazněji kumulují celkově v odvodovém systému, zaměřeném především na financování nároků na důchody a zdravotnictví (kterému se věnujeme v kapitole 1.5 Zdravotnictví). Celkové odvodové zatížení představovalo na Slovensku v roce 2018 až téměř 35% mzdových nákladů zaměstnance s průměrnou mzdou, přičemž zátěž odvodů do Sociální pojišťovny byla na úrovni 21,6%. Takové velké odvodové zatížení výrazně finančně zatěžuje jejich plátce, zvyšuje náklady práce, omezuje podnikání, zaměstnávání a čisté mzdy zaměstnanců. ^[14] Odčerpává tak velký podíl z vytvořených zdrojů a zároveň motivuje zaměstnávat „načerno.“

Největší zátěž v současnosti a enormní finanční tlaky představují do budoucna nároky na důchody. Systémové finanční, morální a celospolečenské problémy vyplývají z podstaty průběžného financování důchodového systému, ve kterém ekonomicky činní povinně odvádějí příspěvky na financování důchodů dnešních důchodců a jim vznikají nároky na důchody v budoucnosti, které jim v té době budou platit ekonomicky činní. ^[15]

Ve společnosti přitom převládá názor, že stát je schopen zajistit minimálně současnou výši důchodů i do budoucnosti. Veřejnost si však plně neuvědomuje systémově deficitní charakter průběžného pilíře, který byl prohlouben nedávnými změnami jako minimální důchod, třináctý důchod a zejména zastropování důchodového věku. Výdaje na starobní důchody přitom již nyní raketově rostou (graf 17). Při zavádění opatření tohoto typu se zapomíná, odkud pocházejí zdroje financování. Ty vytváří současná produktivní část populace a následně se jen přerozdělují na důchody a jiné sociální dávky.

Pro finanční udržitelnost průběžného důchodového systému je důležitý poměr přispěvatelů a důchodců. Problém nastává tehdy, pokud se výdaje automaticky neupravují k výši zaplacených odvodů. Kdyby se poměr podpory rovnal hodnotě 100 v průběžném důchodovém systému, znamenalo by to, že jeden přispěvatel by měl odvést dostatečnou částku odvodů na pokrytí jednoho důchodu. Tento poměr podpory by sám o sobě nemusel být problémem, pokud by se snížila míra náhrady (tedy poměr průměrného starobního důchodu k průměrné mzdě). Ta je však na Slovensku v současnosti na úrovni 42,2%. Znamená to, že při poměru podpory 100 by jeden přispěvatel s průměrnou mzdou z ní odváděl přibližně 42 % pouze na financování důchodu jednoho důchodce. Je těžké si představit pracujícího člověka ochotného financovat někomu tak vysoký důchod. Odvodové zatížení je již příliš vysoké. Snížení důchodů, tedy nižší míra náhrady, je velmi pravděpodobný scénář.^[16]

Ve veřejném průběžném důchodovém systému se tak is vědomím takto vysoké kompenzace vytrácí individuální odpovědnost a zainteresovanost za své finanční zabezpečení ve stáří. Postupné snižování míry kompenzace a výdajů z průběžného pilíře by přispělo k udržitelnosti veřejných financí a ke zvýšení soběstačnosti občanů, s cílem přiznat, podporovat a umožnit plnou odpovědnost jednotlivců za důchodové zabezpečení ve stáří a jejich vyvázání se z veřejného důchodového systému. ^[17]

Dnešní důchodový systém je financován hlavně z povinných odvodů pracujících, přičemž mzdové odvody se přitom dělí na zaměstnanecké a zaměstnavatelské, což snižuje transparentnost financování. Pracující zajímá, kolik jim přijde na účet a zaměstnavatelů to, kolik jich bude zaměstnanec stát celkem jedno pracovní místo. Tímto dělením si lidé dostatečně neuvědomují skutečné náklady práce a ani celkovou velikost odvodů.

Na výplatu současných důchodů se přitom používají všechny příjmy z odvodů a zbývající nepokrytá část se hradí z jiných součástí systému sociálního pojištění a transferem ze státního rozpočtu, tedy z daní. V současnosti zaměstnanec odvádí z celkové odměny za práci 18,5 % do průběžného systému, protože na výplatu starobních důchodů není používán pouze odvod 18 %, ale také 4,75 % do rezervního fondu solidarity a 2,25 %, které tvoří přebytky ostatních fondů. ^[18]

Stát místo úpravy výdajové části přistupuje k řešení problému ze strany příjmů. Změnou z roku 2012 se rozšířil vyměřovací základ pro výpočet odvodů, a to dvěma způsoby. Radikálně se zvýšil vyměřovací základ, díky čemuž dnes už jen 0,5% pojištěnců přesáhne strop odvodů sociálního pojištění. Ve zdravotních odvodech strop zmizel úplně. Druhým způsobem bylo zmenšení příjmů II. pilíře. Každé zvýšení odvodové sazby do II. pilíře dnes znamená snížení nákladů I. pilíře v budoucnosti. ^[19]

Částečnou úpravou systému sociálního pojištění z průběžného systému na soukromý kapitalizační systém se začaly tvořit předpoklady na určité, i když omezené a nedostatečné, redukování role státu v důchodovém zabezpečení. Důchodová reforma z let 2004 a 2005 spustila II. pilíř, do kterého se přesměrovalo 9 % z hrubé mzdy na spořicí účty střadatelů. Tím klesly zdroje I. pilíře a nejjednodušší cestou pro politiky bylo opětovné navýšení sazby do I. pilíře s dalšími reformami podporujícími navýšení toku peněz do tohoto pilíře. V roce 2012 se příspěvky na starobní důchodové spoření snížily na 4 % z vyměřovacího základu. Od roku 2017 se sazba každoročně zvyšuje o 0,25 procentního bodu až do roku 2024, kdy dosáhne 6 %.

Omezování svobodných rozhodnutí střadatelů

V roce 2009 se změnila investiční strategie správců úspor střadatelů zavedením garancí. Důchodovým správcovským společnostem byla uložena povinnost dosáhnout během šesti po sobě jdoucích kalendářních měsících nezáporného zhodnocení majetku. ^[20] Mělo to za následek pokles akcií v akciových a smíšených fondech. Sledované období šesti měsíců se v následujících letech prodlužovalo a garance výnosů byly ponechány jen v dluhopisových fondech. ^[21]

Majetek střadatelů byl navíc z akciových, indexových a smíšených negarantovaných fondů převeden do dluhopisového garantovaného fondu, pokud střadatelé, na základě rozhodnutí vlády, nedoručili důchodové správcovské společnosti prohlášení o setrvání v negarantovaném fondu. Ke konci roku 2017 byli tímto přesunem z výnosově vyšších negarantovaných fondů střadatelé připraveni o zhodnocení majetku ve výši 13% úspor ve II. pilíři. ^[22]

Podle zákona se spořitelům po dovršení věku 52 let začne přesouvat majetek z negarantovaných fondů do garantovaného dluhopisového fondu po 10% každý rok až do 61 roku života, kdy musí mít 100% majetku v tomto fondu. ^[23] Jedná se o další nedobrovolné omezení nakládání se soukromým majetkem jednotlivců, které omezuje jejich svobodu výběru fondu podle vlastních preferencí po celou délku života, přičemž více než polovina střadatelů při dosažení nároku na úspory z druhého pilíře volí programový výběr (jednorázový nebo postupný výběr důchodových úspor, a to při ponechání doživotního minimálního důchodu).

Výsledkem je opětovné posílení úlohy vlády v důchodovém systému a jejího rozhodování o důchodech lidí, kromě toho, že rozhoduje io sazbách ve druhém pilíři. Regulacemi ho podkopala, omezila výnosnost, a tím ještě zhoršila vyhlídky lidí ohledně jejich budoucích důchodů. Dnes tak střadatelé mají nejvíce prostředků uložených v konzervativnějších garantovaných fondech (příloha 4). Ty jim dosahují nižšího zhodnocení, což vytváří a tím i riziko nižších výplat důchodů v budoucnosti.

Zastropování věku odchodu do důchodu a rámcový výhled do budoucnosti

Problémy důchodového systému, primárně průběžného prvního pilíře, bude stále více prohlubovat demografický vývoj. Předpokládá se snížení počtu obyvatel a intenzivní populační stárnutí. Počet obyvatel v produktivním věku se do roku 2060 výrazně sníží a sníží se i podíl osob v této skupině. Stárnutí obyvatelstva s sebou přinese zvýšení počtu a podílu obyvatel v poproduktivním věku. ^[24] To bude vyžadovat výrazně vyšší náklady na starobní důchodový systém, jakož i na zdravotní péči a dlouhodobou péči o starší obyvatele.

Stárnutí populace je přitom dlouhodobě známým problémem a proto bylo přijato několik parametrických i systémových změn (v letech 2004, 2005 a 2012), které částečně zmírňují negativní důsledky tohoto vývoje na průběžný důchodový pilíř. Podle Rady pro rozpočtovou odpovědnost byl „jednou z nejvýznamnějších změn z pohledu zlepšení dlouhodobé udržitelnosti důchodového systému bylo navázání důchodového věku na střední délku života s účinností od roku 2017.“ ^[25]

Důchodový věk je důležitým parametrem, který přímo ovlivňuje počet pracujících a počet důchodců. Vlivuje tedy i na saldo Sociální pojišťovny, přičemž navázání důchodového věku na střední délku života stabilizuje počet let přežitých na důchodu pro budoucí důchodce, bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet délka života.

Ústavním zákonem však poslanci v březnu 2019 schválili zavedení stropu na věk odchodu na 64 let (resp. matkám s dětmi ještě méně). Graf 18 dokumentuje nárůst implicitního schodku důchodového systému v průběhu následujících desetiletí vlivem zavedení tohoto důchodového stropu. Do roku 2067 by podle RRZ vzrostl o 1,6 % HDP a do roku 2080 až na 2,3 % HDP při zachování současného stropu věku odchodu do důchodu. ^[26]

Zejména kvůli zavedení důchodového stropu se proto výrazně zvýší každoroční výdaje na důchodové dávky (podle MF SR o 3,2 % HDP do roku 2062) ^[27] a  enormně naroste dluh v systému . Poslanci tak tímto opatřením schválili velké nekryté dlouhodobé závazky na důchody, zejména kvůli kterým se podle ministerstva financí současná hodnota budoucích závazků vyplývajících ze stárnutí zvýšila až o úroveň odpovídající dvojnásobku celoročního hrubého domácího produktu celé ekonomiky. ^[28] Zavedení důchodového stropu tak ještě zhoršilo finanční vyhlídky důchodového systému, a to jak pro plátce a jejich zatížení, tak pro příjemce a výši jejich důchodů.

Závěr

Slovenský sociální systém s široce a ve značné míře štědře a neadresně nastavenou sociální solidaritou způsobuje závažné ekonomické, morální a jiné negativní důsledky, přičemž prohlubuje systémové deformace ze socialismu. Jeho problémy se odvíjejí od nadměrné angažovanosti vlády v sociální sféře, byť podstatně menší než před více než 30 lety. Ta se projevuje v garantování a zabezpečení životní úrovně mnoha lidí z daní a odvodů, která nejednou převyšuje základní životní standard reálně chudého. Příkladem jsou průběžný důchodový systém a dávky určené na podporu rodin. Sociální systém tak deformuje podstatu solidarity jako dobrovolné pomoci lidem v nouzi.

Naopak povinná a vynucovaná solidarita s široce a vysoce nastavenými garancemi nároků způsobuje nezamýšlené důsledky jako závislost mnoha lidí na státu, nízkou míru motivace a postarání se o sebe a svou rodinu, past ekonomické neaktivity, pasivitu a spoléhání se na stát, cizí finanční zdroje a rozhodnutí. Tím se zároveň výrazně oslabuje zodpovědnost jednotlivce za svůj vlastní život, například ve starobním důchodovém systému. Právě v něm jsou lidé značně závislí na cizích zdrojích a politických rozhodnutích. Pokud se člověk při zajišťování stáří spoléhá na stát, vytratí se osobní angažovanost a smysl vidět do budoucna až po stáří. Lidé si přitom často neuvědomují, kde jsou všude připravováni o svobodu v rozhodování. Politická rozhodnutí jsou přitom obvykle prováděna krátkozrakými úmysly nehledě na dlouhodobé důsledky.

Důsledkem je i výrazný tlak na zdroje financování, velké objemy výdajů v současnosti a neúměrné finanční nároky do budoucna. Komplikovaný veřejný systém sociálního zabezpečení přináší plýtvání zdrojů, dodatečné náklady a celkově velkou zátěž daněmi a zejména odvody. To lidem odebírá disponibilní zdroje a spolu se státní ingericí v sociální sféře vytlačuje jejich dobrovolnou solidaritu, která byla iu nás před reálným socialismem rozvinuta. V nepoměrně větší míře úlohu soukromého sociálního zabezpečení plnila i církev, charitativní instituce a jiné formy dobrovolné solidarity.

Současný sociální systém tak prohlubuje ze socialismu zděděnou kulturu závislosti a mentalitu nárokovatelnosti, podporuje morální hazard, vytlačuje skutečnou solidaritu, soukromé aktivity v sociální sféře, snižuje sebeúctu a důstojnost a způsobuje vysoké a do budoucna devastační náklady, při zohlednění demografického vývoje zejména v důchodovém ale také ve zdravotní a dlouhodobé péči. Finanční vyhlídky zhorší v následujících letech důsledky viru COVID-19 a dlouhodobě zavedení stropu na důchodový věk. Systémově defektní veřejný průběžný důchodový systém a celkově rozsáhlý sociální stát tak rychleji směřují ke kolapsu.

Výzvou je proto realizace zásadní sociální reformy, postavené na principech individuální odpovědnosti a soukromých iniciativ namísto kolektivismu a vládních programů, dobrovolnosti a dobrovolné solidarity namísto vynucování a povinné sociální solidarity, decentralizace namísto centralizace, či cíleně adresné podpory na úrovni existenčního minima namísto masivní . Za cílově žádoucí stav takové reformy považujeme podmínky, kde jednotlivci a jejich rodiny budou sami zodpovídat za své sociální zabezpečení, dominantní budou dobrovolné vztahy a soukromé financování na dobrovolném principu a veřejný pilíř bude doplňující, poslední instancí, který bude z daní krýt adresné existenční minimum jako základní životní standard jednotlivců. ^[29]

Dlouhodobým cílem takové reformy by mělo být vyvázání se lidí ze sítí veřejného sociálního systému, tak aby byli co nejvíce nezávislí na státu a jeho rozhodnutí a nesli primární odpovědnost za financování a zajištění svých životních podmínek. I když takové přesměrování dnes vypadá nerealisticky, posun k němu mohou vyvolat kumulované finanční problémy a problémy s jeho funkčností. Předpokladem takových změn však je, že lidé si budou ve větší míře uvědomovat systémové deformace dnešního sociálního zabezpečení a jeho nezamýšlené důsledky.

Literatura

Poznámky pod čarou

1. FOCUS (2018) ↑
2. V textu kapitoly se zaměřujeme na kontext „sociální solidarity“, která má přímou vazbu na podobu sociálního systému v zemi. I když „sociální spravedlnosti“ explicitně nevěnujeme pozornost, tak implicitně je v textu obsažena, protože je úzce propojena se sociální solidaritou. Obě stojí na kolektivním principu a přerozdělování legálním vynucením získaných zdrojů. Snaha o „sociální spravedlnost“, tedy i „sociální solidaritu“, se podle nás opírá o přístupy, které podkopávají základy dnešní civilizované společnosti: konstruktivistický racionalismus vědomě ji organizovat a oživování vrozených instinktů na celospolečenskou úroveň. Kritický pohled na podstatu „sociální spravedlnosti“ opíráme o argumenty několika autorů, kteří zkoumali tento koncept, primárně Friedricha Hayeka, rozpracované zejména v jeho knizePrávo, zakonodářství a svoboda (Hayek, 1973). Více Gonda, Šimek (2020), s. 1 204–205. ↑
3. V takovém širším chápání tvoří sociální systém jeho zdroje, tedy daně a odvody a nástroje na přerozdělování těchto zdrojů – veřejné statky, služby, dotace ze státního rozpočtu, zdravotní péče, legislativa upravující pracovně-právní vztahy, ale i státní školství, bydlení či doprava ( Ďurana, 2006, s. 14). Některé z těchto nástrojů, kterým nevěnujeme v textu kapitoly pozornost, jsou zvláště prezentovány v jiných kapitolách publikace: 1.4 Práce, zaměstnanost a regulace trhu práce, 1.5 Zdravotnictví a 1.6 Vzdělávací systém. ↑
4. Například Úmluva o minimální normě sociálního zabezpečení (č. 102) publikovaná jako Oznámení federálního ministerstva zahraničních věcí čj. 461/1991 Sb. a Evropská sociální charta (revidovaná) Štrasburk, 3. 5. 1996 ↑
5. Ústava Slovenské republiky, ústavní zákon c. 460/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, články 35 až 40 ↑
6. Eurostat: https://ec.europa.eu/eurostat/web/government-finance-statistics/data/database ↑
7. Na samosprávné úrovni jsou z daní financovány další výdaje, které jsou součástí sociální pomoci, primární sociální služby. ↑
8. Ministerstvo financí SR (2019), Hlavní kniha, s. 4 ↑
9. Jeho striktnější podobu – adresně garantované existenční minimum financované z daní (pasivním pouze v naturální podobě) – prezentoval Konzervativní institut MR Štefánika v minulosti jako cílově jedinou roli vlády v sociální sféře. Blíže například Gonda, Novota, Dostál (2005) a Gonda, Ďurana, Mlýnek (2010). ↑
10. Z dávek na podporu rodiny je testováno jen náhradní výživné. ↑
11. Ministerstvo financí SR (2019), Hlavní kniha, s. 68 ↑
12. Ďurana (2019) ↑
13. Sociální pojišťovna, https://www.socpoist.sk/aktuality-mateřské-prudko-rastie-aj-vyska-davky–aj-pocet-poberatelov/48411s68241c ↑
14. Spolu s daní z příjmů fyzických osob odkrojili ze mzdových nákladů zaměstnance 44,7 % a tomu tak zůstala čistá mzda na úrovni 55,3 % (Scherhaufer, Gonda, Šimek, Mesík, 2019). Tím však celkové daňové břemeno ani zdaleka nekončí (více v kapitole 1.2 Vládní přerozdělování a veřejné finance). ↑
15. Národní systém průběžného financování důchodů a dalších složek sociálního pojistného poprvé zavedl do praxe Otto von Bismarck v Německu v 80. letech 19. století (více v kapitole 2.3 Německo). ↑
16. Ďurana (2016). 13–14 ↑
17. Gonda, Ďurana, Mlýnek (2010) ↑
18. Ďurana (2020) ↑
19. Ďurana (2016). 5 ↑
20. Sbírka zákonů čj. 137/2009 ↑
21. Fodor, Cenker (2019). 2 ↑
22. Tamtéž. 3 ↑
23. Sbírka zákonů čj. 43/2004 § 92 ods. 1 ↑
24. Slovenská statistika a demografie. 5–6 ↑
25. Porubský, Novysedlák (2018), s. 12 5 ↑
26. Tamtéž. 8 ↑
27. Ministerstvo financí SR (2019), Příloha 5, s. 1 3 ↑
28. Tamtéž. 2 ↑
29. Blíže například Gonda, Novota, Dostál (2005) a Gonda, Ďurana, Mlýnek (2010) ↑

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc DUBEN 2024:
****************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Mgr. Luděk Tesarčík 200,- Kč, Jaromír Mifka 300,- Kč, Roman Dubravský 500,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 250,- Kč, Aleš Drnovský 100,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Karel Klouček 500,- Kč, Milan Hojgr 100,- Kč, Libor Loup 200,- Kč, Iva Majerčíková 200,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Kateřina Hrušková 111,- Kč, Marek Janicko 300,- Kč, František Burda 50,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Anonym 300,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, Petr Koptík 100,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Dagmar Karlíková 200,- Kč, Yvona Škurková 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Jiří Obermaier 100,- Kč, Marie Slavíková 200,- Kč, Miloslav Hujer 50,- Kč, Dana Lufinková 100,- Kč, Roman Jaroš 100,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Anonym 150,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Jaroslav Krutský 1000,- Kč, Jan Petr 250,-Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Pavel Janeček 300,- Kč, Rudolf Votruba 500,- Kč, Ludmila Karská 100,- Kč, Vlastimil Běhan 100,- Kč, Julius Staněk 200,- Kč, Edita Kadlečková 300,- Kč, Jaroslav Přecechtěl 100,- Kč, Jan Tichý 100,- Kč, Zuzana Karlová 200,- Kč, František Surman 1000,- Kč, Stanislava Vítková 500,- Kč, Petr Novotný 200,- Kč, Jiří Duda 100,- Kč, Petr Velíšek 1000,- Kč, Lubomír Vynš 100,- Kč, Jiří Zajac 500,- Kč, Roman Martínek 100,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Hynek Řihák 120,- Kč, Zdeňka Jindrová 100,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Ladislav Oudes 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč

Celkem za měsíc: ... 20 451,00 Kč

Vybráno 45.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační.

Latest posts by Redakce (see all)

• Co se smí a nesmí říkat, co je výhodné říkat? - 24.4.2024
• Zabij bobra, zachráníš strom. Verze tří tisící padesátá osmá - 24.4.2024
• Velitel AFU vylíčil na ukrajinské televizi, jak probíhá totální mobilizace podle nově schváleného mobilizačního zákona - 24.4.2024

(4 votes, average: 4,00 out of 5)

Loading...