Mýtus švédského sociálního státu

Úvod

V diskusích se sociální stát většinou spojuje se Švédskem a případně i s ostatními skandinávskými zeměmi. A řada akademiků, politiků nebo ekonomů deklaruje úspěch těchto režimů, které podle nich dokázaly spojit demokratické hodnoty s principy sociálního státu s dlouhodobým hospodářským rozvojem.

Proto je opodstatněné podívat se na fenomén severských zemí z dlouhodobého hlediska, přičemž namísto emocí je třeba opřít se o skutečné prokazatelné zkušenosti tohoto systému z pohledu udržování prosperity lidí a vytvoření fungujícího sociálního systému z hlediska naplnění cílů, které si sociální stát stanovil. Takto uchopená realita ve Švédsku například vyvrací představy o úspěchu jeho sociálního modelu.

Švédsko jako ekonomický zázrak

Východiskem pro mýtus úspěchu Švédska je období ekonomického růstu této země, které připravilo půdu pro zavedení sociálního státu. Toto období trvalo přibližně 100 let. Období mezi lety 1870 až 1970 se ve Švédsku označuje za zlaté roky této země. Za toto období totiž například produktivita ve Švédsku vzrostla 17násobně (tabulka 4). Tomu se přiblížilo pouze Japonsko (16násobek) a Finsko (14násobek). Výsledkem toho byl přerod ze země s příjmem na obyvatele na úrovni 40 až 50 % Spojeného království během první poloviny 19. století, na čtvrtou nejbohatší zemi na světě v roce 1970, hned po Švýcarsku, Spojených státech amerických a Lucembursku.

Tento růst hospodářství Švédska je připisován různým faktorům. Prvním odrazovým můstkem byla vysoká míra industrializace, která začala ve Švédsku přinášet své ovoce v polovině 19. století. Byla nastartována reformami na podporu svobodného podnikání a změnami umožňujícími budování zdravých tržních institucí. První takovou reformou byla pozemková reforma z konce 18. století.

Tyto reformy pozitivně ovlivnily tvorbu motivací v oblasti zemědělství. Podle Olssona a Svenssona právě nastavení vlastnických práv a zefektivnění jejich využívání stálo za prudkým zvyšováním zemědělské produkce. Zabezpečená vlastnická práva a stabilní a nízká míra zdanění ve srovnání s feudálním zřízením daly rolníkům míru jistoty, kterou potřebovali na rozvoj využívání své půdy. V návaznosti na to zavedlo Švédsko další opatření na vytvoření stabilního tržního prostředí, které vedly k prudkému nárůstu inovativnosti a podnikatelských aktivit. Mezi hlavní takováto opatření patřily:

• zavedení stejného dědického práva pro muže a ženy v roce 1845,
• zavedení zákona o akciových společnostech (1848),
• snížení cel (1850 — 1860),
• reforma směřující k úplné svobodě podnikání — zrušení omezení obchodu, zrušení privilegií cechů (1864),
• odstranění omezení úroků a zakládání bank jako společností s ručením omezeným (1860 — 1870),
• zákon o společnostech modernizoval podnikatelskou legislativu a nastavil rámec podnikatelského prostředí (1895).

Byla to tato tržní opatření, která stála za úspěchem Švédska a posunula ho na piedestal zemí, ze kterých si můžeme brát příklad. Výsledkem těchto reforem byla prudká industrializace Švédska, vedená zejména vynálezy a podnikatelskými aktivitami. S ohledem na počet obyvatel Švédsko dokázalo přinést světu mnoho vynálezů, včetně dynamitu, kuličkového ložiska nebo chladničky. Z těchto vynálezů vznikly společnosti jako SKF, AGA nebo Electrolux.

Kromě toho se Švédsko stalo domovem několika úspěšných výrobních firem, mezi které patří Volvo, Saab či Ericsson. Téměř všechny švédské giganty vznikly v období 19. a počátku 20. století. Položili tak základ ekonomického úspěchu, kvůli kterému se ostatní země začaly otáčet směrem k Švédsku.

Posledním aspektem úspěchu Švédska byl fakt, že se tato země vyhnula oběma světovým válkám, jakož i dalším konfliktům. Švédsko je totiž zemí s nejdelším nepřerušeným obdobím míru. Nebylo součástí žádného konfliktu od roku 1809. To je ještě o pět let více, než Švýcarsko, které se zapojilo do Napoleonských válek.

Švédsko tak za svůj úspěch vděčí politice volného trhu, vynalézavosti svých občanů a úspěšnému vyhýbání se válce. Problém přišel se změnou tohoto trendu v momentu zahájení budování sociálního státu.

Zrod švédského sociálního státu

Zrod sociálních států v zemích západní a severní Evropy v poválečném období byl dlouhodobý proces s pomalým začátkem od konce 19. století a skokovým růstem po druhé světové válce. Tak tomu bylo i v případě Švédska. První základy byly položeny v roce 1891, kdy vláda začala přispívat na dobrovolné pojištění pro případ nemoci. Výrazným krokem bylo zavedení povinného důchodového systému v roce 1913 a dávky v nezaměstnanosti pro chudé obyvatele o rok později. To však byl jen začátek, který vláda sociálních demokratů dovedla do důsledků v poválečném období. Principem tohoto systému v poválečném období bylo vytvoření systému paušálních dávek na bázi občanství, financovaného z daní, univerzálně dostupné sociální a zdravotnické služby a schémata na ochranu příjmů pokrývající všechny pracující.

Tato forma dnes opěvovaného sociálního státu byla postavena až po druhé světové válce v šedesátých letech. Další autoři jako Esping-Andersen uvádějí, že švédský model byl výsledkem ideologického posunu na aktivní politiku trhu práce v kombinaci s rozšiřováním sociálních služeb a vyrovnáváním ekonomických a sociálních rozdílů mezi pohlavími. Výsledkem toho se stal švédský sociální systém známý pro svou velkorysost, kterou však musel kompenzovat enormními daňovými povinnostmi uvalenými na své občany.

Základem tohoto systému se stalo přesvědčení, že blahobyt (sociální zabezpečení) jednotlivce je odpovědností společnosti jako celku. Každý občan země má právo na sociální zabezpečení, které je distribuováno na základě rovnosti. Švédští sociální demokraté měli v zemi ideologickou hegemonii od konce druhé světové války. Projevilo se to i v podobě společenské hegemonie, která začala tvarovat společnost dle vlastního obrazu. Výsledkem toho byl stav, ve kterém je téměř nemožné pro jakoukoliv ideologickou opozici zpochybňovat model sociálního státu, aniž znepřátelila velkou část obyvatelstva.

Základními principy ve společnosti se tak staly univerzalismus a de-komodifikace, tedy deklarované „osvobození života jednotlivců na závislosti na trhu“. Kombinace univerzálnosti sociálního systému Švédska s dekomodifikací vyžaduje však politiku plné zaměstnanosti, která by takto štědrý systém dokázala udržet. To znamená, že poskytování sociálního zabezpečení je postaveno na systému sociálního pojištění pro pracující obyvatelstvo, což financuje sociální služby a podporu.

V praxi tento systém přinesl penzi, zdravotní pojištění, rodičovské pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Pojištění příjmu bylo nastaveno ve výši 100 % původního příjmu. Penze byly nastaveny na úroveň 75 % nejvyššího příjmu obyvatele. Výsledkem byla i změna rodinné politiky. Rodinný model muže, živitele, se nahradil modelem dvou živitelů, matky a otce. S tím souvisela i politika inkluzívního veřejného systému péče o děti v podobě předškolních zařízení. Výsledkem byl finančně náročný systém, který se snažil řešit problém chudoby. Podle několika studií však právě příjmová nerovnost nebyla problémem, který by v období ekonomického růstu Švédsko trápil.

Nezamýšlené důsledky sociálního státu na ekonomiku a společnost

Krize sociálního a ekonomického systému Švédska nenechala na sebe dlouho čekat. První příznaky krize přišly v roce 1977 v podobě výrazného deficitu veřejných financí. Ty se projevily zejména v období ekonomické krize sedmdesátých let. To se spojilo s neúspěšnými opatřeními ke stimulaci průmyslových odvětví, které se ocitly v problémech. Jedním z prvních znaků ekonomických problémů Švédska byl růst veřejného dluhu. Ten stoupl z 26 % HDP v roce 1976 na více než 84 % v roce 1996.

K udržení této politiky muselo Švédsko přistoupit k devalvaci švédské koruny. Celkově politika sociálního státu byla neudržitelná z důvodu postupného erodování produktivity v zemi. Vedle toho bylo v 70. letech zavedeno několik regulací pracovního trhu, jako prodlužování výpovědní doby, pracovní povolení, opatření na podporu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Výsledkem byl podstatně rychlejší růst nákladů na zaměstnávání než produktivity práce. Po několika krátkodobých opatřeních se krize v 90. letech 20. století vrátila. Ta je vnímána jako zlomový bod, který změnil trend sociálního státu ve Švédsku a vedl k reformám, které znamenaly konec této legendy, která skončila tak jako každý podobný pokus kdekoliv jinde.

Posledním aspektem, který byl na švédském sociálním systému kritizován, byl aspekt společenský. Podle různých kritiků tento systém vytvořil kulturu závislosti, která nebyla dříve vůbec znakem švédské společnosti. Generace vyrůstající v tomto systému si zvykly na to, že jejich blahobyt je odpovědností společnosti, a že si příspěvky od státu zaslouží. Příkladem tohoto trendu je i fakt, že míra příjemců sociálního zabezpečení v zemi vzrostla mezi lety 1989 až 1994 z 5,9 na 8,1 procenta, což je úroveň, kde se přibližně drží dosud.

To se stalo problematickým zejména v kontextu rozvoje diskusí o přistěhovalcích a společenských problémech a nepokojích. I samotní švédští sociální demokraté si začali uvědomovat společenské dopady štědrého sociálního státu, který přilákal do země množství přistěhovalců. Centrem těchto problémů bylo město Malmö, ve kterém je téměř polovina obyvatelstva migranty nebo dětmi migrantů. Společenské problémy vedly ke stavu, kdy v tomto městě byla míra vražd na úrovni 3,4 na 100 000 obyvatel, zatímco v rámci Švédska je toto číslo na úrovni 1,1, na Slovensku 1,5, v České republice 0,6 a v Norsku 0,5 vraždy na 100 000 obyvatel (všechny údaje za rok 2017).

Tento trend vedl ke zvyšování podpory extremistických hnutí, která ohrožují stabilitu demokratického systému.

2.1.4 Cesta z krize směrem k reformní minulosti

Švédsko se však dokázalo ze své minulosti do značné míry poučit. Potřebovalo na to ale dojít na pokraj krize, kdy začali samotní Švédové požadovat reformy. Snaha švédské vlády najít cestu zpět z ekonomické krize vedla k vytvoření Lindbeckovy komise. Ta měla připravit návrhy reforem na návrat k ekonomickému růstu, který Švédsko zoufale potřebovalo. Pro ilustraci, v roce 1995 mělo Švédsko 20 let s průměrným růstem HDP (fixních cen, v paritě kupní síly) na úrovni 1,6 %, výrazně pod úrovní OECD nebo EU-15. Lindbeckova komise přinesla reformy, které pomohly dostat Švédsko znovu na první místa z hlediska růstu HDP tak v oblasti růstu disponibilního příjmu a produktivity. Jaké byly hlavní reformy, které v tomto období přijalo Švédsko?

Část reforem spočívala v ořezání štědrého sociálního státu. To vedlo k vytvoření nového důchodového systému, z důvodu zvyšujících se nákladů kvůli vyššímu podílu starších obyvatel. Reforma byla nezbytná i kvůli nízkému ekonomickému růstu a faktu, že starý systém ztratil štědrost při plošné aplikaci, kterou byl definován. Cílem nového systému bylo vytvořit udržitelný systém s ohledem na míru ekonomického růstu a s propojením mezi příspěvky do systému a benefity.

Systém pojištění v nezaměstnanosti se také stal dobrovolným, ačkoli dostává podporu ze strany státu. Lidé bez pojištění dostávají finanční asistenci. Tento systém nyní pokrývá 90 procent pracujících. Sociální služby se dostaly pod správu lokální samosprávy a poskytují individuální a rodinnou péči a ošetřovatelství a péče o seniory a zdravotně postižené osoby. Lidé bez práce dostávají příjmy na základě přísného testování jejich finančního stavu.

Tyto změny umožnily postupné snižování míry přerozdělování (z úrovně 71,7 % veřejných výdajů k HDP v roce 1993 na 55,1 % v roce 2000, z níž ještě mírně klesla na současných zhruba 52 procent) a pokles daňového zatížení.

To se stalo problémovým zejména v období vysoké míry globalizace a vysoké míře daňové konkurence. Předchozí daňový systém výrazně zdaňoval bohaté lidi, ačkoli firemní daně zůstávaly na relativně nízké úrovni. Změna v tomto systému nazvaná „daňovou reformou století“ byla zavedena v roce 1991. Nejvyšší úroveň daně byla snížena z 80 % na 50 %. Došlo také ke zjednodušení systému, díky kterému až 85 % poplatníků nemusí podávat daňové přiznání. Ti platí pouze lokální daň z příjmu na úrovni 30 %. Podobně i veškerý podnikatelský příjem se zdaňuje na úrovni 22 %. Experti se shodují v tom, že tato změna znamenala konec švédského sociálního státu, protože výrazně ořezala finance, se kterými tento systém může nakládat.

Podobně se začala také změna v oblasti reformy veřejných financí. V roce 1997 bylo zavedeno pravidlo, které přinutilo Švédsko mít v průměru minimálně 2 % přebytek rozpočtu během období hospodářského cyklu. Toto pravidlo se později zmírnilo na 1 % přebytek. Za pouhých 15 let využívání tohoto pravidla spadl veřejný dluh na úroveň téměř 30 % HDP. Výsledky reforem na sebe nenechaly dlouho čekat. Ze země na ocase žebříčků růstu HDP se stala země, která září nejen ve srovnání se zeměmi Evropské unie ale i celé OECD. Mezi lety 1996 až 2005 byl průměrný reálný růst HDP na úrovni 3,1 % (kdy OECD mělo 2,8 % a EU pouze 2,3 %) a dokonce i během hospodářské krize v letech 2006 až 2012, kdy si Švédsko udrželo průměrný růst 1,9 % ročně, zatímco OECD mělo 1,2 % a Evropská unie pouze 0,7 %.

Závěr

Historická fakta potvrzují, že úspěch švédského sociálního státu je jen mýtem. Ekonomickým zázrakem se země stala před jeho zavedením, díky sérii reforem, které podpořily podnikatelské prostředí a rozvoj obchodu. První krize systému přišla po necelých dvaceti letech a celý systém musel být za dalších patnáct let reformován. To, co ze systému zbylo, má s opěvovaným systémem pramálo společného, zatímco negativní společenské důsledky jako kultura závislosti na státu ve své podobě přetrvala. Švédský sociální stát tedy rozhodně není tím úspěchem, ze kterého by si jiní měli brát příklad.