Článek 5 Severoatlantické smlouvy bývá označován za základní bezpečnostní pojistku členských států NATO. V politické debatě se však často používá velmi zjednodušená formulace: útok na jednoho člena je útokem na všechny, ostatní státy NATO jsou proto povinny vojensky zasáhnout. První část tohoto tvrzení odpovídá textu smlouvy, druhá už nikoli. Mezinárodní politika rozhodně není mušketýrská.

Nesoulad mezi oběma částmi tvrzení je přitom velmi důležitý. Článek 5 vytváří závazek kolektivní obrany, ne však automatický mechanismus, podle něhož by v okamžiku útoku na některou členskou zemi vyslaly všechny ostatní státy své armády do války. V českém prostření nicméně tento zjednodušený výklad převládá a ukazuje, jak moc je v Česku mezinárodní politika i bezpečnost vnímána a vykládána černobíle a velmi naivně. Naposledy český premiér Andrej Babiš prohlásil, že Česko bude v případě napadení Pobaltí ihned reagovat vojensky a vyšle na pomoc dvě brigády. Jako symbolický signál to zní dobře, nicméně v realitě to neznamená vůbec nic.

Co článek 5 skutečně říká

Podívejme se, co vlastně článek 5 říká, protože díky mytologickému balastu to není moc jasné. Text smlouvy o Severoatlantické alianci z roku 1949 stanoví, že ozbrojený útok proti jednomu nebo více členům v Evropě či Severní Americe bude považován za útok proti všem. Následně ale říká, že každý člen poskytne napadenému spojenci pomoc takovou akcí, „jakou bude považovat za nutnou“, přičemž výslovně dodává, že tato akce může zahrnovat i použití ozbrojené síly.

Právě tato formulace je právně rozhodující.

Článek 5 neříká: každý člen musí v rámci své povinnosti poskytnout napadenému pomoc s použitím ozbrojené síly. Říká: každý člen musí pomoci a sám určuje, jakou akci považuje za nezbytnou. Může to být vojenská pomoc, ale také se může jednat o pomoc humanitární, logistickou nebo zpravodajskou. NATO tuto interpretaci dnes potvrzuje zcela explicitně. Pomoc podle článku 5 může, ale nemusí zahrnovat použití ozbrojené síly. Každý spojenec má individuální povinnost pomoci, přičemž konkrétní podobu pomoci určuje sám.

Rozdíl není pouze slovní. V případě ozbrojeného útoku by tak jeden stát mohl vyslat pozemní jednotky, jiný poskytnout protivzdušnou obranu, další zpravodajské informace, logistickou podporu, letecké kapacity nebo umožnit využití svých základen. Vojenská pomoc je jen jednou z možností, nikoli jednotně předepsanou povinností.

Ze smlouvy vyplývá, že členský stát nemůže jednoduše říci, že napadení spojence se ho netýká. Může však rozhodovat o podobě svého příspěvku. Vzniká tak strategická ambivalence, protože případný útočník neví, jakým způsobem budou členské státy reagovat. Z článku 5 tedy vyplývá pouze automatický závazek pomoci, nikoliv automatická (vojenská) forma pomoci. Konkrétní rozsah pomoci, a to, zda bude opravdu i vojenská, nezná ani napadený stát. Rozhoduje totiž to, co další členské státy určí jako nutnou reakci.

Důležitá je také další okolnost. Článek 5 se nevztahuje na jakýkoli bezpečnostní incident. Musí jít o „ozbrojený útok“, což je moment, který podléhá vyhodnocení a interpretaci. NATO přitom dnes připouští, že za určitých okolností může jít také o závažný kybernetický nebo hybridní útok, ale posouzení se provádí případ od případu. Smlouva sama navíc nestanovuje přesný procedurální mechanismus „spuštění“ článku 5. NATO posuzuje v praxi, zda k ozbrojenému útoku došlo, a zda napadený stát žádá nebo souhlasí s kolektivní akcí.

Takže v médiích tradovaná představa „tlačítka“, které po dopadu první rakety automaticky spustí válku všech proti útočníkovi, je zavádějící. NATO opravdu není organizací mušketýrů.

Co nám ukázalo 11. září 2001

Nejlepší způsob, jak zjistit, co článek 5 v praxi znamená, je podívat se na jediný případ, kdy byl v historii NATO skutečně použit. Jednalo se o teroristické útoky na USA z 11. září 2001. USA jsou hegemonem NATO a jejich celkové postavení v rámci Aliance je výjimečné, což je důležitý fakt pro posuzování reakce spojenců. Krom toho byl článek 5 spuštěn v případě velmi specifickém: nepřítelem byl terorismus (vzniklo vyprávění o válce proti teroru), který byl jen volně spojen se státními aktéry (navíc vojensky a politicky slabými).

Den po útocích Severoatlantická rada oznámila, že pokud bude potvrzeno, že útoky na Spojené státy byly vedeny ze zahraničí, budou považovány za případ spadající pod článek 5. NATO tak poprvé ve své historii aktivovalo princip kolektivní obrany tím, že se postavilo na obranu USA. Zajímavé je, že ani v tomto případě nedošlo k tomu, co by odpovídalo zjednodušenému obrazu článku 5, kterým nás obvykle krmí v českém veřejném prostoru. Neznamenalo to, že všech tehdejších devatenáct členů NATO automaticky poslalo své jednotky bojovat do Afghánistánu.

Spojenci postupně nabídli různé formy pomoci. Dne 4. října 2001 NATO přijalo soubor osmi opatření. Patřilo mezi ně posílení výměny zpravodajských informací, zvýšení bezpečnosti amerických a dalších spojeneckých objektů, umožnění přeletů amerických vojenských letadel, přístup k přístavům a letištím, případné uvolnění aliančních kapacit a posílení přítomnosti ve Středomoří.

Jedním z nejzajímavějších opatření byla operace Eagle Assist. NATO vyslalo do Spojených států letouny AWACS, které pomáhaly monitorovat americký vzdušný prostor. Od října 2001 do května 2002 uskutečnilo sedm aliančních letounů více než 360 misí s celkem 830 členy posádek ze 13 členských států. NATO operaci označuje za první případ nasazení vlastních vojenských prostředků spojený s aktivací článku 5.

Druhou významnou reakcí byla operace Active Endeavour ve Středomoří. Lodě NATO zde kontrolovaly námořní dopravu a pomáhaly předcházet přesunu teroristů a materiálu. Operace původně fungovala jako kolektivní obrana podle článku 5 a trvala až do roku 2016.

Pozdější vojenské operace v Afghánistánu měly podobu rozsáhlejšího bojového nasazení spojeneckých sil. Je ale důležité rozlišovat mezi samotnou aktivací článku 5 a pozdějším rozhodnutím jednotlivých států účastnit se vojenských operací v Afghánistánu. Nejednalo se o totéž.

Zkušenost z roku 2001 tedy potvrzuje podstatný rozdíl mezi závazkem kolektivní obrany a jednotně předepsanou vojenskou reakcí. I v případě USA byla pomoc poskytnutá podle článku 5 velmi různorodá a byla určena jednotlivými členskými státy.

Nepříjemnou realitou je skutečnost, že zkušenost z roku 2001 byla unikátní, nelze ji automaticky vnímat jako něco, co se bude opakovat podle stejného scénáře. Čeští politici nás ujišťují, že naše bezpečnost je zajištěna, protože v případě napadení Česka bude aktivován článek 5 a přijde kolektivní odpověď. Jenže jaká? Česká republika by v případě války nebyla pouze objektem kolektivní obrany. Musela by být schopna vést svou obranu po určitou dobu sama. Členství v NATO nezbavuje Českou republiku primární odpovědnosti za vlastní obranu, české ozbrojené síly musejí být schopny přispívat ke kolektivní obraně a zároveň bránit vlastní území. Nikdo další to za nás neudělá.

A co kdyby ostatní státy nechtěly bojovat?

Spojenec nemůže na základě textu smlouvy předem garantovat, že v případě hypotetického útoku na Česko vyšle například konkrétní počet vojáků. Taková automatická vojenská kvóta v článku 5 není, i když zjednodušené výklady nám to podsouvají.

Jistě to neznamená, že další členské státy by mohly jednoduše zůstat stranou. Smlouva jim ukládá povinnost pomoci a NATO samo tuto povinnost interpretuje jako individuální závazek každého spojence, nicméně forma pomoci zůstává na jednotlivých státech. Zároveň lze předpokládat, že nečinnost by znamenala de facto likvidaci NATO, neboť by ztratilo důvěryhodnost. Takže úplnou nečinnost lze vyloučit, pokud má být NATO zachováno.

V případě útoku na Českou republiku by proto bylo nutné oddělit dvě otázky. Tou první otázkou je, zda přijde kolektivní reakce? Nejspíš ano, podle článku 5 mají spojenci závazek pomoci. Na druhou otázku, jak rozsáhlá a jak moc vojenská taková pomoc bude, je odpověď mnohem složitější. Půjdou další členské země do války kvůli Česku? To už článek 5 nepředurčuje.

Jinak řečeno, Severoatlantická smlouva poskytuje právní rámec, ale její účinnost v konečném důsledku závisí také na vojenských schopnostech, politické vůli a ochotě jednotlivých států nést náklady kolektivní obrany. Svou roli hraje také percepce hrozeb, národní definice zájmů a samozřejmě situace ve vnitřní politice.

Článek 5 jako odstrašení

V debatách o článku 5 se často přehlíží, že hlavním smyslem článku 5 není umožnit NATO vést válku. Jeho hlavním smyslem je odradit potenciálního protivníka od útoku. Má se jednat o způsob, jak válce předejít, protože výrazně mění kalkulace případného útočníka a vytváří strategickou nejasnost či nejistotu.

Potenciální útočník totiž musí kalkulovat nejen s vojenskou silou napadeného státu, nýbrž i s možností, že útok vyvolá vojenskou reakci celé Aliance. Přitom nemusí být předem jasné, jak přesně bude tato reakce vypadat. To je součástí celé hry.

Článek 5 ale automaticky nepředepisuje vojenskou pomoc spojenců a jejich loajální vstup do války. Je to právně závazný mechanismus kolektivní obrany, jehož konkrétní podoba zůstává záměrně otevřena interpretacím, politickým okolnostem a různým národním zájmům. Bylo by naivní předpokládat, že jeho použití bude automaticky znamenat vojenskou pomoc a vstup dalších zemí do války. Politici v Česku a média by si tyto rozdíly měli konečně uvědomit a podle toho s článkem 5 i nakládat.