Milion chvilek a slovenští bratři

Tak dobře. Dejme tomu, že nemám pravdu a společnost musí být názorově sjednocená. A teď vstupuje na scénu třetí řečník, který se na Staroměstském náměstí věnoval nedávným volbám na Slovensku a který se v prý v tomto tématu vyzná.

Jeho zneklidnilo a mě zaujalo to, že ty slovenské strany, které jsou přesně podle vkusu chvilkařů příliš neuspěly. Strana bývalého prezidenta Kisky se do slovenského parlamentu dostala s výsledkem podobným české TOP09, tedy velmi těsně. A koalice stran Progresivní Slovensko/Spolu, která je blízká (pražskými vzdělanci obdivované) prezidentce Čaputové se do parlamentu nedostala vůbec. Zaujalo mě to proto, že všechny tyto strany sdílí nelibost nad názorovou nejednotností společnosti.

Nechci vypadat jako puntičkář nebo dokonce kazisvět, ale kladu si tyto otázky: Není to zvláštní, že ti kteří společnosti svorně vyčítají nejednotnost se sami nedokáží sjednotit a seberealizují se ve třech (víceméně zaměnitelných) stranách. Jak chtějí názoroví spojovatelé sjednotit celou společnost, když to nedokáží ani mezi sebou? A není česká “liberální” opozice v úplně stejné situaci? A není to úplně normální, protože i ti “správní” politici mívají své ego?

S. Mitrofanov svůj komentář k nedělní demonstraci v Praze ukončil dramaticky. “Jenže síla fanatiků, dogmatiků a sluhů je zatím větší a neslábne. Na náměstí tedy budou nakonec chodit občané, kteří se nechtějí stydět sami před sebou a před dětmi, že se nechali umlčet agresivně poslušnou většinou. Jako před listopadem. A přece jenom více.”

Rád bych porozuměl tomu, jak to vlastně vypadá, když “agresivně poslušná většina umlčuje” ty správné? Je agresivní tím, že souhlasí s vládou, kterou si zvolila? Anebo mají naši “liberálové” pocit, že jsou agresivně umlčováni většinou, protože je bere jako podivnou náboženskou sektu na rohu ulice, která snad zítra půjde zas jinam?

• Petr Robejšek