Měnové reformy (5)

Dozvuky

Hned od pondělního rána se rozjela propaganda a Rudé právo otiskovalo spousty článků o tom, jak dělnická třída vítá tento skvělý krok vlády. Jak už to tak obyčejně bývá, realita se nacházela někde zcela jinde.

Během realizace měnové reformy nebyla zvládnuta logistika, řada výměnných středisek první den vůbec neobdržela nové peníze, takže neotevřela vůbec, anebo otevírala pozdě, ačkoliv na výměnu byly pouhé čtyři dny. A co se režimu vůbec nehodilo, na mnoha místech začali dělníci brblat a zanedlouho brblání přerostlo v demonstrace a stávky. [1]

Nejznámější je asi povstání plzeňských škodováků (tehdy Závody V. I. Lenina). Vzniklo mimo jiné proto, že z nějakého zlomyslného důvodu vyplatila továrna mzdy v předčasném termínu, v důsledku čehož byli dělníci vinou reformy citelně okradeni. Přes nasazení ostře vyzbrojených Lidových milicí a urputné snahy komunistických funkcionářů protesty zastavit, se nakonec demonstrace rozrostly až na desítky tisíc osob. Proti nim v odpoledních hodinách nasadila strana a vláda po zuby ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, armádní posily, Lidové milice a ozbrojené složky StB. [2]

Teprve v podvečerních hodinách odpor ustal, došlo už jen k několika pouličním potyčkám. Udavači a tajní slavili pravé žně. Ačkoliv se komunistická strana snažila svalit vinu na plzeňskou buržoazii a reakční síly, byli to naopak dělníci, kteří se proti straně vzbouřili a požadovali nové volby. Na reakční síly se pokoušela strana svalit i zničení sochy Tomáše Garrigua Masaryka, i když ve skutečnosti se o rozbití sochy bourací koulí postaral Městský národní výbor. Pokus o povstání v Plzni byl nakonec zlomen a přinesl mnohé represe. Údajný iniciátor byl v neveřejném procesu odsouzen k trestu smrti a popraven.

Po potlačení protestů následovaly perzekuce. Lidé byli obviňováni a odsouzeni k řadě nepodmíněných trestů, ale i k vystěhování do pohraničí, nasazení do Táborů nucených prací a podobně.

Mezinárodní situace/dopad

Už minulém dílu jsem zmínil, že reforma změnila paritu z dolarů na rubl a koruna vůči dolaru silně revalvovala. To vše proběhlo bez předchozí konzultace a souhlasu MMF. To znamenalo, že byly porušeny základní závazky Československa vůči MMF a proto bylo v roce 1954 na nátlak MMF členství Československa v této mezinárodní instituci ukončeno (Polsko opustilo MMF již v souvislosti s peněžní reformou v roce 1950). Prohloubila se tak mezinárodní měnová izolace Československa.

Vinou nespolupráce jsme byli vyloučeni z Mezinárodního měnového fondu na dlouhých 35 let, ačkoli jsme patřili k jeho zakladatelům. Proces vyloučení byl započat okolo roku 1952, kdy s námi byly zahájeny konzultace ohledně směnitelnosti měny. Československá vláda (patrně pod tlakem Sovětů) odmítala poskytnout požadované údaje. Navíc provedení měnové reformy v roce 1953 znamenalo významné porušení závazků, které Československo mělo vůči MMF.

Následně jsme byli opakovaně žádáni o dodání požadovaných ekonomických ukazatelů. To nebylo splněno. Rada guvernérů poslala československé vládě oznámení, že členství ČSR v Mezinárodním měnovém fondu dne 31. prosince 1954 ukončuje. Tehdejší vláda to odmítla akceptovat a jako datum vystoupení uváděla 4. května 1955, kdy sama poslala MMF oznámení o dobrovolném vystoupení.

Závěr

Jednalo se o první větší vzbouření občanů proti systému (v celém sovětském bloku), nicméně nijak organizované a hlavně nebylo převážně ideologické, ale vycházelo z materiálních základů. Komunistický režim se s ním poměrně drasticky vypořádal a na dlouhou dobu, tak další protesty umlčel. (Další vzpoury proti komunistickému režimu už se odehrávaly v NDR 1953 a v Maďarsku 1956.)

V rychlosti si jen srovnejme 4 reformy z hlediska redukce oběživa:

Je třeba zdůraznit, že reformy v letech 1919 a 1945 byly důsledkem válečného konfliktu. Reforma v roce 1953 ale nebyla spojena s žádným válečným konfliktem. Jednalo se o totální selhání systému a jeho zneužití k potlačení soukromého podnikání. (Nejtvrdší ekonomický dopad měla měnová reforma na zemědělství. Nejvíc byli postiženi soukromí zemědělci, protože přišli o peněžní prostředky, ale došlo i ke snížení výkupních cen zemědělské produkce v poměru méně příznivém než 5:1.)

Nejvážnějším důvodem pro provedení měnové reformy byl však přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení všech ekonomických procesů v zemi. Výsledky první pětiletky se zásadně lišily od původně stanovených cílů, kdy se hledaly cesty ke zvýšení direktivnosti v plánování a k plnému uplatnění všech dílčích prvků sovětského systému, kdy v řízení ekonomiky vrcholil stalinismus, ačkoliv Stalin již krátce před tím zemřel.

Sovětský model plánování národního hospodářství té doby byl neslučitelný s neurčitým chováním hospodářských subjektů — a volné peněžní prostředky v rukou občanů takovouto nejistotu představovaly. V SSSR byl problém větších peněžních prostředků v rukou občanů „vyřešen“ při měnové reformě v roce 1947, v Polsku dočasně v roce 1950. Na naši reformu v roce 1953 je tedy možné se dívat jako na snahu o zlepšení předpokladů pro přesné centrální plánování, jako na snahu odstranit z plánování jakékoliv samostatné pohyby peněz. [6]

Následovaly úspěchy ekonomického rozvoje? Zřetelně se ukazuje, že měnová reforma rozhodně nepomohla nastartovat hospodářství, jak si tehdejší vláda představovala. V letech 1955 a 1956 se již všeobecně ukazovalo, že se hospodářství přes velké nasazení kapitálu i pracovních sil v průmyslu i zemědělství vyvíjí neefektivně.

Veřejně se tyto problémy diskutovaly až po XX. sjezdu KSSS, který sice odsoudil kult osobnosti v SSSR, ale ne hospodářský systém, který se o tento kult opíral. Jak ukázal další vývoj (nejen v bývalém Československu, ale v celém východním bloku) centrálně plánovaná ekonomika nebyla schopná držet krok s okolním světem a celý tento socialistický experiment by skončil de facto opět bankrotem, kdyby se dříve nerozpadl.

Peněžní reformy sice umožnily v nejbližších letech zvýšit objemy investic, což ovšem vedlo ke skryté inflaci, jež v různých zemích probíhala s různou intenzitou. Po měnové reformě se výše oběživa stala na dlouhá léta přísně tajným údajem zvláštní důležitosti, což byl tehdy nejvyšší stupeň utajení. [8]

My ovšem dobře víme, že z tohoto hlediska je loupeží každá inflace, i když ta dává možnosti (čas), jak se jejím důsledkům alespoň zčásti vyhnout. Mají ovšem společné to, že podrývají důvěru celých generací v národní měnu. A i když se dnes ekonomicky vyspělé země formálně hlásí k protiinflační politice a k politice zdravé měny, přesto neváhají inflaci dokonce cílovat a programově tak okrádat vlastní občany. Ačkoliv se jedná o otevřené ekonomiky, nutí je tak k vnitřní spotřebě a odrazují od spořivosti.

Z pohledu běžného občana měla reforma také dopad na vůli ukládat (spořit) peníze u institucí. Úsporné vklady v Československé státní spořitelně činily počátkem roku 1954 jen 2,9 mld. Kčs (koncem roku 1954 to byly 4 mld. Kčs) a zaplacené pojistné životního pojištění v roce 1954 činilo 89 mil. Kčs. Nejen spoření jako takové, ale např. životní pojištění a poměrně nedávno zavedené penzijní připojištění nemá stále masovou důvěru také kvůli vzpomínkám na několik měnových reforem…

Expresivně vyjádřeno: měnová reforma z roku 1953 byla peněžní loupež. V konečném důsledku byli oloupeni všichni, kdo v danou dobu měli peníze. Z některých důsledků této měnové reformy se Česká republika nevzpamatovala dosud.

Občané, kteří něco měli, byli měnovou reformou zcela ožebračeni — státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Stát toho krásného dne v podstatě prohlásil: „Měli jste něco? Už nemáte. Ano, možná jsme vám něco dlužili, ale nesplatíme to. Už nikdy a nic.“

Ministr financí Jaroslav Kabeš označil reformu za „nástroj třídního boje“, západní tisk za „velkou peněžní loupež“.