Měnové reformy (3)

Politická situace

Ačkoliv propaganda se činila, seč mohla, to, co občan viděl v reálu, se s ní míjelo o celé světelné roky. Budovatelská hesla o úspěších a sliby zářné budoucnosti nemohly být dlouho udržitelné a uvědomovala si to i politická garnitura. Slibované úspěchy, které mělo přinést znárodnění průmyslu a kolektivizace zemědělství, byly v hrubé kolizi s všední realitu vázaného trhu.

Přídělový (lístkový) systém byl z válečných důvodů zaveden už v roce 1939. ČSR byla téměř poslední zemí, kde dosud existovaly dva „trhy“. Jeden byl ten přídělový (vázaný), druhý takzvaně volný, na nějž však zbylo zboží velmi málo. Ve skutečnosti ještě existoval trh černý, na němž existovaly skutečné tržní ceny, avšak ten byl kriminalizován, označen za šmelinu.

V ostatních zemích už vázaný trh zanikl (SSSR 1947, SRN 1948, Polsko 1950, avšak ve Velké Británii, která byla válkou těžce poškozena, přetrval lístkový systém až do roku 1954). Ve skutečnosti jsou ale výrazy „trh“ a „volný“ výraznými eufemismy a používaly se pouze ze zvyklosti, věcně by lépe seděl termín distribuce zboží.

O zrušení přídělového systému a podobě měnové [2] reformy se rozhodovalo v listopadu 1952. Projekt vypracovala skupina stranických odborníků vedená Václavem Hůlou [3] ve spolupráci se sovětskými poradci. Před veřejností byly přípravy přísně tajeny, veškerá rozhodnutí se koncentrovala v rukou presidenta (tehdy ještě Gottwalda — ✞ 14. 3. 1953), státovky se tajně tiskly v Sovětském svazu. Reforma neměla řešit jen ekonomické problémy státu, měla také citelně postihnout „zbytky kapitalistických živlů“.

Plán se začal realizovat už v lednu 1953 vyhláškou ministerstva vnitřního obchodu, která stanovila, kdo má nově nárok na odběrní poukázky a potravinové lístky a může tak nakupovat levně na vázaném trhu, a komu to nebude z politických důvodů dovoleno. Až do vydání této antihumánní vyhlášky mohli na přídělovém, vázaném trhu nakupovat všichni. Režim tak bez mrknutí oka zavedl systém druhořadých občanů — ostatně své „übermensch und untermensch“ znali i nacisté, že.

Nadále už nebyly přídělové lístky určeny pro takzvané nepřátele režimu, vesnické boháče a příslušníky jejich domácností včetně dětí a mladistvých (i když pracovali ve státním sektoru, nebo byli v důchodu), soukromé podnikatele (řemeslníky, obchodníky, živnostníky) s námezdní pracovní silou i bez ní, důchodce — vyšší státní úředníky z let před rokem 1945 (velitele četnictva a policie), prezidenty a viceprezidenty zemských úřadů, vrchní státní zástupce, hejtmany) a vdovy po těchto osobách, takzvané zbytky kapitalistických živlů (bývalé továrníky, bankéře, akcionáře, členy správních rad apod.), soukromé zemědělce, kteří nesplnili povinné dodávky, úplné samozásobitele potravinami (držitele zemědělské půdy nad 0,5 ha) apod. Kromě toho samozřejmě lístky nebyly odběrní poukázkou, ale za zboží se normálně platila státem stanovená cena, lístkovým systémem bylo určeno pouze právo koupit dané množství zboží za dumpingovou cenu.

Obdobně platí pro výše zmíněný „volný trh“, kde stát sice nelimitoval nakupované množství, ale prodejní cenu i na tomto trhu určoval, tedy ve skutečnosti nešlo o trh. Jediné tržní ceny zbyly na černém trhu a ten byl trestný.

Ceny na tzv. volném trhu byly v průměru 5× vyšší než v systému přídělovém, ovšem u některých položek vyšší až 9× (viz tabulku).

Je zde jistá paralela s přídělovým systémem po první světové válce, který byl zaveden v roce 1915 a zrušen byl v roce 1921, tj. 3 roky po válce. [6] Přídělový systém za druhé světové války byl zaveden v Protektorátu v roce 1939 a zrušen až s touto měnovou reformou v roce 1953, tj. 8 let po válce a 5 let po „vítězném“ únoru a přechodu k „lepší společnosti“ …

Bylo nezbytné otevřít distribuci zboží úplně, ale bylo jasné, že se to bez zvýšení cen zboží neobejde. Vláda se ale z obavy ze sociálních nepokojů tomuto kroku stále vyhýbala. Přitom od sloučení lístkového a volného „trhu“ si slibovala, že se tím zvýší zájem o výdělek — a tedy i o odváděný výkon. Tato vazba sice v Česku příliš nefunguje, ale tehdejší poučky politické ekonomie to měly za axiom. Nakonec padlo rozhodnutí, že k uvolnění vázaného trhu dojde spolu s měnovou reformou.

Pokusíme-li se shrnout všechny důvody, které tlačily Komunistickou stranu k měnové reformě, pak na prvním místě to bylo hluboké zadlužení výrobních jednotek, dalo by se říci, že prohospodařily za těch pět let veškerý disponibilní kapitál. Na druhém místě byl jistě přetlak kupní síly, za kterou si vinou nefunkčního hospodářství neměli občané v podstatě co koupit. V tržním prostředí by pravděpodobně tuto dysbalanci vyřešil růst cen, ale ten byl pro stranický aparát politicky nepřijatelný. V neposlední řadě důvodem pro provedení reformy byla snaha smazat majetkové rozdíly mezi obyvatelstvem a napomoci zničit majetek třídních nepřátel. Tím zlomit některé vrstvy obyvatelstva — drobné živnostníky a rolníky.

To vše mohla vyřešit nejsnáze měnová reforma, která by vyřešila nadměrnou měnovou zásobu, a repudiací získala kapitál pro krachující státní podniky. Třetí, a ne nejmenší důvod, byl tlak, aby ČR vystoupila z MMF a fixovala kurz koruny na sovětský rubl. ČSR byla poslední země s vlivem Sovětského svazu, kde nebyla vazba měny na rubl, ale na americký dolar. S měnou byla zrušena vazba na US dolar a zavedl se fixní kurz na sovětský rubl. 1 rubl stál nyní 1,80 Kčs a na základě toho se určily kurzy k ostatním měnám (1 USD = 7,20 Kčs, reforma z 1945 stanovila kurz na 1 USD = 50 Kčs, tj. změna je cca 7×, nicméně tento přepočet přes rubl korunu nadhodnocoval, správně díky přepočítávacímu koeficientu 5:1 by měl být 1 US dolar = 10 Kčs). Měna byla údajně kryta zlatem (0,123426 g ryzího zlata na 1 Kč, opět vypočítáno z vazby na rubl). To vše vedlo mimo jiné ke sporům s MMF (viz dále a příští díl).

Pro Moskvu a její impérium byla důležitá otázka deklarovaného zlatého obsahu Kčs, který byl nově definován tak, aby se zdůvodnil nový kurz koruny a rublu a koruny a dolaru. V letech 1946–1953 byl kurz koruny k americkému dolaru 50:1, od 1. 6. 1953 byl 7,20:1. Koruna byla tedy měnovou reformou revalvována. Nebyl k tomu jiný důvod než přání změnit kurs k sovětskému rublu na 1,8:1, avšak praktický ekonomický efekt to nemělo.

V SSSR v té době existovala představa, že formální zlatý obsah měny je základem jejího kurzu. Tak jako se kurzy členských zemí MMF utvářely podle relace jejich zlatého obsahu ke zlatému obsahu amerického dolaru, představovali si sovětští politikové, že tomu bude i ve vztahu k rublu. Rozdíl byl v tom, že centrální banky členských zemí MMF mohly za takto definovaný kurz nakoupit zlato od USA [7], zatímco nečlenské země, a tedy i země střední a východní Evropy, tuto možnost neměly a SSSR jim ji také nenabízel. Uváděný zlatý obsah byl zcela fiktivní. Navíc všechny uvedené měny ve střední a východní Evropě byly ryze vnitřními měnami, zatímco americký dolar byl měnou všeobecně směnitelnou.

U této otázky se možná můžeme ještě na chvíli zastavit.

Měnová reforma v roce 1953 byla završením série měnových reforem v zemích tzv. socialistického bloku (s výjimkou Severní Koreje, kde proběhla druhá měnová reforma až v roce 1959): Polsko reformovalo měnu v roce 1945 a 1950, Maďarsko v roce 1946, Bulharsko v letech 1947 a 1952, Rumunsko také, Albánie v roce 1947, Čína roku 1955, KLDR v letech 1947 a 1959. Co jim bylo společné? V první fázi bylo jejich cílem vytvořit národní měnu a zbavit se oběhu okupačních a jiných peněžních surogátů. To by ještě bylo v pořádku. V našem případě pak snížit velikost agregátu M1, tj. nejen množství oběživa, ale v důsledku změn ve financování podniků i snížit zůstatky na jejich obratových účtech. Znamenalo to, že v důsledku peněžních reforem žádný neměl mít k dispozici větší množství likvidity.

Z politického hlediska však můžeme vidět jako primární motiv odizolování celého socialistického tábora od mezinárodních finančních institucí a Světové obchodní organizace a fixaci na sovětský rubl a uzavřený obchodní blok. V celé řadě ohledů to připomíná dnešní trend v likvidaci národních měn a vnucení eura jako jednotného platidla v celém €urosajuzu.