Měnové reformy (2)

Třetí měnová reforma

Hospodářská situace

Už před I. světovou válkou a ještě silněji po jejím ukončení se svět začal stáčet zprudka doleva, začínaly se prosazovat nejrůznější socialistické směry. Jestliže do té doby převládal čistý kapitalismus [1] (připusťme, že v důsledku vzniku průmyslové revoluce zpočátku poněkud drsný), po skončení války se stále častěji zabydlovaly koncepty socialistické organizace státu. Můžeme si toho povšimnout například i v meziválečném Německu, kde ve volbách 1932 dostaly přes 70 % socialistické strany a tehdy nikoliv bezvýznamnou roli hrála i Komunistická strana Německa (KPD), již pak později zčásti pohltilo socialistické hnutí Adolfa Hitlera NSDAP, zbytek byl pak likvidován jako nežádoucí konkurence. [2]

Mezitím se socialismus plně etabloval v Sovětském svazu včetně snahy o expanzi do dalších států (kupříkladu občanská válka ve Španělsku nebyla ničím jiným, než pokusem o bolševickou revoluci sovětského typu — a s podporou Sovětského svazu — jíž se na poslední chvíli postavil generál Franco). Ostatně ani Mussoliniho Itálie ve své podstatě nemířila jinam, než k určité svébytné formě socialismu, zejména na sklonku druhé světové války jeho republika Saló nastolená v severní části Itálie.

Ostatně už v minulém dílu zmíněný dr. Alois Rašín s nejrůznějšími socialistickými nápady těžce zápasil už v roce 1919. Po hospodářské krizi pak můžeme zmínit i nepříliš úspěšný pokus Franklina Delano Roosevelta a jeho New Deal ve Spojených státech.

Po druhé světové válce se socialistické myšlenky zcela nevyhnuly ani poválečné Británii a Francii. Jestliže ve státech osvobozených po druhé světové válce západními spojenci došlo přece jen k rehabilitaci soukromého podnikání a principu volného trhu (dalo by se říct až do sedmdesátých let 20. století), na územích osvobozených sovětskou armádou se vytvořilo ideální prostředí nejen pro rozvoj socialistických myšlenek, ale i pro přímou podporu ze strany Sovětského svazu. A to ne o sociálně-demokratickou formu měkkého socialismu, ale výslovně o obrat ke komunistické ideologii.

V Československu došlo v říjnu 1945 ke znárodnění klíčového a velkého průmyslu a dále také ke znárodnění akciových bank a pojišťoven. V průmyslu se znárodnění vztahovalo na všechny podniky v klíčových oborech a jinde na velké podniky s více než 150–500 zaměstnanci. V několika oborech byla hranice pro znárodnění stanovena podle kapacity výrobního zařízení. Plně znárodněny byly zejména doly, samostatné elektrárny, plynárny, hutě, válcovny, zbrojovky, cementárny, celulózky, důležité obory chemického průmyslu a významné potravinářské podniky. Celkově se znárodnění týkalo okolo 3 000 podniků (asi 67 % z celkového počtu!).

To však byl pouze počátek celého neštěstí. V červenci 1946 byl předseda KSČ Klement Gottwald jmenován premiérem a jeho vláda odsouhlasila dvouletý takzvaný „budovatelský“ plán obnovy, ve kterém se počítalo s rozsáhlými investicemi ve výši cirka 70 mld. korun, a jehož cílem měla být rozsáhlá industrializace Československa. O potřebnosti tohoto plánu se dá s velkým úspěchem pochybovat, protože popud k tomuto kroku pocházel ze Sovětského svazu, který však měl v té době zcela jiné podmínky. Oproti Československu byl hluboce zaostalý a svůj průmysl teprve potřeboval vybudovat. To se ČSR ani zdaleka netýkalo, protože už od 20. let zde více než prosperovaly například Škodovy závody v Plzni, Vítkovické železárny nebo ČKD.

Události završil Únor 1948, v němž komunističtí ministři podali demisi v domnění, že dojde jen k jednání o restrukturalizaci vlády, ale ve skutečnosti skončila tím, že Edvard Beneš tuto demisi přijal a doplnil vládu komunisty. Završením tohoto procesu, byl takzvaný „Vítězný únor“ 1948, který byl počátkem následujících událostí. Byla vyhlášena diktatura proletariátu, živnostníci a soukromí zemědělci, kterým do té doby komunistická strana slibovala přinejmenším toleranci, byli zlikvidováni, následovala násilná kolektivizace vesnice a byl nastolen úplný přechod k centrálně plánovanému hospodářství. A v důsledku toho byl vyhlášen první pětiletý plán 1948 až 1953. A na všech ministerstvech si začali sovětští poradci podávat dveře.

Je třeba podotknout, že myšlenka centrálního plánování nebyla v tehdejší době nijak výjimečná a neplatila pouze pro východní Evropu (ostatně, pětileté plány si už vyzkoušelo i nacistické Německo). Mezi jejími zastánci najdeme samozřejmě Stanislava G. Strumilina, ale také Francouze Jeana Monneta (jednoho z otců zakladatelů Evropské unie) a také Holanďana Jana Tinbergena (mj. nositel Nobelovy ceny za ekonomii, kniha Modelle zur Wirtschaftsplanung) a mnohé další.

V důsledku tohoto pětiletého plánu (a toho, že podniky od 50 zaměstnanců jsou již znárodněny) se spotřebitelský průmysl První republiky byl nucen přeorientovat na industrializaci a těžký průmysl. Do rozvoje těžkého strojírenství směřovala polovina všech investic. Je třeba vyrábět stále více ingotů ocele, pro ocelářství je potřeba stále více elektřiny a tím pádem více elektráren, kromě budování vodních děl je třeba zvyšovat těžbu hnědého i černého uhlí a je třeba otevírat další a další uhelné doly (a adorovat horníky, slévače a hutníky).

Vzniklý těžký průmysl se rychle orientuje na dodávky investičních celků, které nemají sloužit potřebám domácího hospodářství, nýbrž mají pomoci industrializovat „spřátelené země“ a další satelity Sovětského svazu. Už v roce 1949 vzniká Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) sdružující Bulharsko, Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Československo a Sovětský svaz a posléze další socialistické země. Z prosperující ekonomiky První republiky jsme se stali pouze vedoucí strojírenskou zemí pro do té doby spíše agrární členy RVHP, tedy téměř pro všechny.

ČR produkuje nyní rozsáhlé investiční celky pro tyto zaostalé země, ale ony nemají žádný způsob jak nám poskytnout protihodnotu, ať ve finančním anebo výrobkovém ekvivalentu. Tím, jak došlo k rozbití jemného přediva tržních dodavatelsko-odběratelských vztahů, které z kanceláří ministerstev lze koordinovat jen velmi obtížně, dochází k různým zpožděním a v důsledku toho k vícenákladům. Továrny stály, protože chyběl materiál nebo elektrárna nedodávala elektrickou energii. Dluhy podniků začaly dosahovat astronomické výše, ale bankrot nebylo možné vyhlásit, protože nic takového v socialismu není možné. Zestátněné banky musely na základě politických zadání nadále poskytovat úvěry, ačkoliv v tržním prostředí by už dávno bylo zřejmé, že své peníze už nikdy neuvidí. Začínáme horečně zbrojit, 32 % strojírenské výroby jde armádě. Zbraně vyvážíme do „spřáteleného“ zahraničí (protože socialistická revoluce se musí exportovat) a za tyto zbraně také mnoho peněz nedostáváme.

Spotřebního zboží i potravin byl na trhu nedostatek, jeho distribuce byla proto dosud (od válečného roku 1939, osm let po válce!) zajišťována na příděl, ale obyvatelstvo nemělo kde realizovat svou kupní sílu. Ekonomika země sice rostla závratným tempem, ale do segmentů, které byly lidu zcela k ničemu.

K podobnému rozvratu došlo v zemědělství vlivem pokračující násilné kolektivizace. Politickým cílem režimu bylo tvrdě zakročit proti sedlákům a tzv. kulakům. Státní moc na ně používala k represím [3] zcela nesplnitelné výše naturálních odvodů (kontingentů), nuceného vystěhování, politického nátlaku a propagandy, či rovnou obvinění z úmyslného poškozování socialistického hospodářství, mnozí skončili ve vězení, v táborech nucených prací, či v dolech. Jen v letech 1950–51 bylo odsouzeno na 50 000 rolníků a zemědělců, což odpovídalo zhruba 39 % všech rolníků. Do vedení zkolektivizovaných družstev se leckde dostali lidé se „správným politickým profilem“, ale s mizivými znalostmi zemědělství. Združstevňování stálo na ideologických principech a zcela ignorovalo hospodářskou podstatu.

Výsledkem byl drtivý propad zemědělské produkce, většina družstev byla nerentabilní. Jen v období let 1949 až 1953 dlužilo 95 % družstev bankám téměř 650 mld. Kčs a téměř polovina družstev vyplácela družstevníkům mzdy z bankovních úvěrů. V roce 1953 dosahovala zemědělská produkce pouhých 88 % produkce předválečné. Experiment se prostě nepovedl.

Pouhých pět let postačilo komunistům, aby přivedli vyspělou a válkou nepříliš poškozenou československou ekonomiku na pokraj hospodářského krachu. Neracionální hospodářský systém a nesmyslné ideologické zásahy do ekonomiky vytvořily obrovský státní dluh.

Stát byl na pokraji bankrotu.