9.11.2025
Kategorie: Politika

Měli jsme Pekarovou, teď máme Okamuru aneb Když se porušují tradice

Sdílejte článek:

KAROLINA STONJEKOVÁ

Staré úsloví říká, že tradice zavazuje. Znamená to, že tradice vlastně vytvářejí univerzální rámec, jak v nějaké situaci postupovat a jak ji řešit. Pokud se tradice poruší, zaniká s ní i daný postup a závazek, který z toho vyplývá. Přesně to se teď stalo, pokud jde o volbu předsedy dolní parlamentní komory. Ale abychom byli fér, dodejme, že to není chyba nastupující vlády. Gentlemanské tradice přestaly platit už více jak dekádu předtím. Bohužel…

V době dvou nesmiřitelných politických rivalů 90. let, tedy Václava Klause a Miloše Zemana, byla založena blahá tradice, která do značné míry kopírovala zvyklosti z britského parlamentu – tedy, že křeslo předsedy Poslanecké sněmovny připadne představiteli nejsilnější opoziční strany. A tak od roku 1996 do roku 1998 seděl na sněmovním „empajru“ nad premiérem Klausem Miloš Zeman, aby se pro další čtyři roky pozice otočily.

Byla to nejen ukázka jistého politického gentlemanství, ale mělo to zároveň i svůj smysl – nepostupovat v multipolárním politickém systému metodou, kdy vítěz bere vše, tedy jak vládu, tak i parlament. Šlo vlastně také o elementární ukázku úcty vítěze vůči poraženému, snahu nezadupat oponenta do země. Volební kampaň může být tvrdá, ale jakmile skončí, je třeba jednat a umět se dohodnout, nikoli ještě více prohlubovat příkopy, které se vykopaly během předvolebních měsíců.

Tohle politické gentlemanství a obecný respekt k soupeřům mohlo být hezkou tradicí našeho novodobého parlamentarismu a mělo potenciál fungovat bez problémů dodnes. Mohla to být tradice, která zavazuje.

Pláč na hrobě, který plačící sami vykopali

Nekurióznější volbu třetího nejvyššího ústavního činitele jsme zažili před čtyřmi lety, protože tehdy se šéfkou stala představitelka strany s naprosto mizivou veřejnou podporou, která by se samostatně ani nebyla schopna dostat do Sněmovny. Když se tedy zástupci odcházející vlády podivují nad zvolením Tomia Okamury, jehož subjekt ve volbách nedosáhl ani na 8 % hlasů, pláčou sice hezky, ale do značné míry pláčou na hrobě, který před čtyřmi lety sami vykopali. Zkrátka a dobře: díky Miroslavě Němcové definitivně zanikla úctyhodná tradice, že Sněmovně má předsedat zástupce opozice, a díky Markétě Pekarové Adamové nám vznikl nový obyčej, že dolní komoru vedou ti, kteří ve volbách nepředvedli zrovna kdovíjakou hitparádu.

Apropos – jestli (až) se Česko někdy opět vrátí k tradici, kdy vláda vládne a opozice má předsedu Sněmovny, bude to jeden z krásných znaků, že se česká politická kultura odráží ode dna. To ale bude nezbytně vyžadovat, aby se změnil styl vedení předvolební kampaně. Když totiž svého oponenta vykreslujete coby ultimátní zlo, jež musí být zničeno, těžko se pak tomu oponentovi můžete divit, když vám při volbě vedení Sněmovny dělá jeden naschvál za druhým.

 

IPRIMA.CZ

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...
9 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)