Mediální pogrom na Izrael

Připsalo se k němu přes 150 médií z 50 zemí, včetně slovutných jmen jako Al-Džazíra, The Independent, Mediapart, Intercept, L´Humanité, El País nebo Fatto Quotidiano. Dokument, který ještě před rozjetím akce prosákl do nepočetných „nedžihádistických“ médií, takže možná přišel o šokový účinek, nese hrdý titulek „Globální média spojují síly na světově první akci za svobodu tisku v Gaze“.

Vina izraelských vojáků

Vedle onoho startovního sloganu měla všechna zúčastněná média shodně a synchronizovaně oznamovat, že izraelští vojáci v Gaze zabili nejmíň 210 novinářů. Tedy, dostala to ta média tímto dokumentem šablonovitě od koordinátorů nadiktováno jako prokázaný fakt. Jde téměř výhradně o novináře místní, neboť novináře zahraniční do Gazy Izrael nepouští. Prý pro jejich vlastní bezpečí – tato válka je pro reportéry životně riskantní jako každá jiná. Podrobněji by to osvětlil třeba český TV reportér Jakub Szántó, který tam strávil hodně času a napsal o tom knihu Mezi mlýnskými kameny: Gaza a její příběh.

Je to ale od Izraele překvapivě naivní, neboť tím ponechává Hamásu volnou ruku ovládat světová média, která se rozhodla izraelské opravy hamásovských zpráv ignorovat. Vyprávět něco o nějaké dosavadní svobodě tisku v Gaze ovládané Hamásem a potlačované Izraelem je absurdní.

Kdo by se i jen trochu pokoušel o nějaké ověřování z jiných zdrojů než Hamásu, dozvěděl by se něco víc o totožnosti a profesionalitě některých těch novinářů jmenovitě uváděných. V mnoha případech šlo o aktivní příslušníky Hamásu, kteří vedle toho podávali zprávy médiím. Izraelské šetření jako nejznámější příklady uvádí jmenovitě třeba bojovníky Hamásu Anase al-Šarífa přispívajícího do TV Al-Džazíra a Abdulláha Al-Džamála píšícího pro Palestine Chronicle. Ten dokonce u sebe doma věznil tři izraelské rukojmí. Jiní byli identifikování na videích z masakrů izraelských civilistů 7. října.

Novináři Hamásu

Kolik z těch mrtvých byli skuteční novináři povoláním, se dá těžko odhadovat, stejně jako kolik z nich bylo zabito záměrně a kolik náhodně. Trochu víc k tomu sdělil Wall Street Journal 21. srpna, v komentáři k reportáži Výboru na ochranu novinářů (CPJ) vyjmenovávající 192 mrtvých novinářů s využitím informací od amerického ministerstva zahraničí: 26 pracovalo pro Al-Aksa TV, kterou řídí Hamás. 19 pro médium zvané Al-Kuds Al-Youm, patřící organizaci Islámský džihád. Dalších 7 psalo pro Palestine Today, s islámským džihádem sbratřené. Dalších 6 pro Al Mayadín nebo Al-Manar, obě přidružené k Hizballáhu. Daších 23 pro různá menší média spojená s teroristickými bojůvkami od Hamásu přes Lidovou frontu osvobození Palestiny PFLP po jemenské Hútíe. Přibližně polovinu z nich WSJ identifikuje jako spolupracovníky terorismu.

Něco čerstvého potřebují světová média na Izrael vymýšlet každých pár měsíců. Nedávno předtím to byl Izraelem způsobený hladomor, i s falšovanými „dokumentárními“ fotografiemi, které ovládly titulní stránky respektovaných novin od New York Times po Daily Mirror. Scénka dětí s nataženými hrnci žadonícími o jídlo, kterou další foto dodatečně odhalilo jako uměle nakomponovanou fotografem. Vyzáblá miminka v náručích plačících maminek podprahově mířící na křesťanské svědomí svou podobností obrazům matky s Ježíškem – dodatečně prokázané jako děti trpící jinou vleklou chorobou. Reportáže o izraelské armádě blokující přísun potravin a střílející do gazanských civilistů – později opravované na akce Hamásu proti vlastnímu obyvatelstvu a kolaboraci pracovníků UNWRA. Falšované počty přijíždějících kamionů s potravinami, médii uváděné jako zlomek toho, co Izrael skutečně do Gazy dopravil. Vše dodatečně opravené i z neizraelských pramenů. Ale teprve poté, co lži hluboce zakořenily v myslích čtenářů a diváků jako nevyvratitelná antižidovská emoce explodující v „globální intifádě“ proti všemu židovskému.

Izraelská genocida?

Předtím to byla „genocida“, kterou Izrael už třičtvrtě století páchá na Palestincích tak krutě, že za tu dobu se počet Palestinců zčtyřnásobil. Ještě předtím to byl izraelský rasismus a apartheid, opět tak krutý, že svou dvacetiprocentní arabskou menšinu dovedl k nevětším občanským právům, ekonomickým úspěchům a vzdělanosti, o jakých se Arabům jinde nesní a nikdy nesnilo. Už vážně chybí jen to středověké židovské vraždění křesťanských dívek s jejich krví používanou k pečení macesů.

Ale to nejsmutnější na té mediální Gaze je to, že odsává všechnu pozornost od mnohem horších hladomorů a etnických čistek, o jakých by mohly mluvit desítky milionů Súdánců a Somálců, nebo genocidách, jaké by mohli popisovat denně muslimy masakrovaní křesťané v Nigérii nebo Keni, nebo drúzové a křesťané v Sýrii. Jenže to nikoho nezajímá. Tam se to nedá svést na Židy. Ti odtamtud už dávno byli vyhnáni.