Macron má vizážistu za 26 tisíc Euro čtvrtletně

[ad#clanek-respo]

Jeho holič, kadeřník a prostě „zkrášlovatel“ poslal během kvartálu francouzské prezidentské kanceláři jednu fakturu na 10 tisíc Euroa druhou na 16 tisíc Euro. Zato ho stříhá, češe a uhlazuje před tiskovými konferencemi a na cestách vůbec. Podrobnosti nevím, ale dovolím si tipnout, že práce na vzhledu Emmanuela Macrona není prací vizážitsy na jeho plný úvazek. To by pak Macron nědělal nic jiného než se fyzicky šlechtil. A jakožto zaneprázděný šéf velkého státu může věnovat sumárně měsíčně vylepšování svého vzhledu tak cca desítky minut; nanejvýš celkový čas v řádu jednotek hodin. Kolik si tedy ten vizážista asi účtuje na hodinu? A je opravdu tak výjimečný, anebo v jeho angažování hrála roli kromě jeho objektivních pracovních výsledků i nějaká osobní jednání?

Jo – Slováci ve svém rádiu ještě později upřesnili, že to je žena – tedy vizážistka.

Manželka vedle mne při této rozhlasové zprávě podotkla, že ta ohromná suma snad nebudou náklady jen za samotného prezidenta, ale také za„jeho starou“, což v tomto případě zní obzvláště přiléhavě. Ale kdo ví, třeba paní prezidentová Macronová má nemalé další fondy na svou vizáž ještě z jiných zdrojů.

A Rádio Slovensko přidalo ještě další vědomosti: Jak se teď v uplynulých dnech Macron sešel se šéfy Česka, Slovenska a Rakouska, tak prý po společné schůzce si ještě sedl zvlášť s Robertem Ficem – coby dva „noblesnější, Eurem platící“ státy. A že prý by EU měla zvláště pro ty eurové státy založit vlastní fondy, možná nějakou extra dajnou speciální banku – a taky další úřady a úřednictvo a úřednictvo…

Napadlo mne, jaké sumy asi spotřeboval na svou imagešéf Francie za temného feudalismu, takový Ludvík XIV., někdy za časů Angeliky a tří mušketýrů… Možná i absolutistický vládce za takovéto služby platil relativně méně.

Neměl by současný šéf Francie více ctít zásadu „všichni lidé jsou si rovni“?

No – bodejť by také ti, co se mají jako prasata v žitě, chtěli nějaké změny, nějaké exity dalších států z Bruselistánu a podobně!

Existuje dobré rozpoznávací znamení, kdo jde do velké politiky nebo do velkého podnikání z důvodů aspoň trochu ideálů (může se mít hmotně i docela dobře, nemusí přece mrznout a jíst jen stále chleba s máslem) a kdo z nezřízené touhy koukolíkovského psychického deprivanta debužírovat jako ti největší tyrani lidské historie a jít za tím užíváním si i přes mrtvoly…

Tím rozpoznávacím znamením je, jakou mají ti šéfové politiky a podnikání osobní spotřebu. Jakým autem jezdí v soukromí? V jakém domě bydlí, s jakou zahradou, s jakými dalšími vymoženostmi? Jaké mají jiné marnivé zlozvyky?

Existuje v této souvislosti jedno velmi pokrytecké slovo – slovo „reprezentace“. Kdo z papalášů při poukázání na svou rozmazlenou marnotratnost začne hned bez věcných argumentů prskat, že „přece reprezentace“, ten je jasný.

Vzpomnám na to, co mi dědeček jako pětiletému klukovi vyprávěl o T. G. Masarykovi. Jako poslanec ve Vídni jistě hmotně nestrádal, ale byl také známý tím, že míval k jídlu rád kus suchého chleba a sklenici mléka.

[ad#pp-clanek-ctverec]