30.9.2018
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Loupeživý stát: Proč je povinné zdravotní pojištění a státní zdravotnictví nejen amorální, ale především nevýhodné…

Sdílejte článek:

LUCIE PROVAZNÍKOVÁ

Jak povinné zdravotní pojištění, tak i veřejné zdravotnictví financované z „veřejných“ peněz je amorální (!), neefektivní a pro naprostou většinu společnosti nevýhodné. Je to šokující tvrzení? Zajisté ano — vždyť nám je odmalička (sociálním státem) vštěpováno, že sociální stát, který diktuje, co je správné dělat, je to jediné správné řešení společenského uspořádání. Tohle dogma je obvykle zakořeněné v myslích lidí natolik, že při zmínce o privatizaci zdravotnictví popř. zrušení povinného zdravotního pojištění některým málem rupne cévka. „Kdo by si pak kvalitní lékařskou péči mohl dovolit? Co chudí? Co solidarita?!“

[ad#textova1]

Základy — princip loupeživého státu

Stát z principu není produktivní ekonomický subjekt: aby mohl rozdávat, musí nejprve někde brát. Zdravotní péče rozhodně není „bezplatná“. Ony „veřejné“ peníze nejsou ničím jiným než amorálně uloupenými finančními prostředky lidí, kteří si je vlastním úsilím vydělali a pod hrozbou násilí (pokuty, odnětí svobody) museli odevzdat státu. Z morálního hlediska daně i povinné zdravotní pojištění nejsou nic jiného než výpalné a nic na tom nemění ani fakt, že stát za dané prostředky (poté, co projdou znehodnocujícím procesem) poskytuje protislužby (směšně předražené stavby silnic, dotování pseudoumění, které by si na sebe jinak nevydělalo, anebo třeba „bezplatné“ zdravotní péče).

Problém je, že lidé, kteří jsou formou daní oloupeni (!) o své zdroje, si protislužbu nemohou vybrat: její forma je jim vnucena. Nejenže někdo zdravotní péči vůbec nepotřebuje, a tak by za dané peníze třeba raději zaplatil svým dětem vzdělání (a platil by si jen minimální úrazové pojištění, pokud by chtěl), ale i ti, kdo zdravotní péči potřebují, si nemohou vybrat její kvalitu.

Povinné zdravotní pojištění = lup

Povinné zdravotní pojištění má jeden veliký problém: že existuje.

Mnoho pacientů či rodičů dětí s nejrůznějšími (zpravidla chronickými) nemocemi mají následující zkušenost: Celý život platí povinné zdravotní pojištění. (V případě dítěte platí pojištění stát, ale stát nedisponuje žádnými vlastními financemi, takže pojištění vašeho dítěte je placeno daňovými poplatníky — tedy i vámi samotnými a na podstatě argumentu to nic nemění.) Náhle onemocní. Protože pojištění platili ze svých vlastních prostředků, bylo by správné, kdyby si sami mohli určit, jakým způsobem, tedy na jakou formu léčby své vlastní finance ve smluveném rozsahu využijí. Zde se ale staví do cesty stát a pojišťovna ruku v ruce, neboť to není v jejich finančním a mocenském zájmu.

V případě zdravotní pojišťovny je pochopitelné, že každé pojištění je uzavíráno pouze v určitém rozsahu a víc vám pojišťovna neproplatí — tak by tomu bylo i ve volnotržním systému. Problémem je, že tento rozsah je určen státem. Ten určí, že se toto povinné zdravotní pojištění placené z uloupených peněz vztahuje pouze na schválené léčebné procedury.

Pokud si v dnešním systému zlomíte ruku, utrpíte zranění v autonehodě, šlápnete na hřebík, „zdarma“ vás ošetří. To je fajn, úrazové pojištění bych si například já zaplatila i dobrovolně (ale je amorální k tomu kohokoli nutit). Pokud se cpete bůčkem, sladkostmi, sport vám nic neříká a nakonec onemocníte cukrovkou či se dopracujete k obezitě a nemocem s ní souvisejícím, opět vám léčbu proplatí pojišťovna. Za peníze nejen vaše, ale i spousty lidí, kteří se chovají zodpovědněji a o své tělo pečují (a kromě zdravotního pojištění vydávají částky za kvalitní stravu, vstup do fitness centra, hodiny jógy, doplňky stravy atd.). A vězte, že léčba takových chronických onemocnění je v rukou západní medicíny zpravidla neúspěšná, tudíž i velice zdlouhavá, neefektivní a značně finančně náročná.

Ergo obézní jedlík si po celoživotním obžerství užívá zdravotní péče placené zodpovědnými lidmi. Pacient s atopickým ekzémem, k jehož spouštěčům navíc patří aspekty, jež nemá šanci ovlivnit (císařský řez, znečištění ovzduší…) nebo jsou mu vnuceny státem (očkování), se buď nechá dopovat kortikoidy, tedy státem schválenou hormonální léčbou, která naprosto ignoruje příčiny tohoto onemocnění a má nežádoucí vedlejší účinky. O této „léčbě“ byrokratický aparát rozhodl, že je správná, a tak ji pojišťovny spolčené se státem proplácejí.

Druhou možností je, že si vybere jinou léčbu než tu, kterou schvaluje stát. A nikdo kromě toho dotyčného nemá právo rozhodnout, jaká léčba je pro něj správná: ani stát, ani pojišťovna, ani vy, ani já. A v tomto případě si i nyní léčbu platí sám ze svého. A paradoxně je i nadále státem nucen platit onu nevyužitou léčbu kortikoidy, tedy ve skutečnosti u toho platí léčbu jakéhosi nezodpovědného obžery.

Pro koho je nynější systém výhodný a pro koho nikoli

Pro koho je nynější systém povinného zdravotního pojištění nevýhodný:

  • Je ekonomicky nevýhodný pro lidi zdravé, kteří o své zdraví pečují a na volném trhu by získali mnohem výhodnější zdravotní pojištění, anebo by se jim vyplatilo ho vůbec nemít.
  • Je ekonomicky nevýhodný pro lidi nemocné, jimž státem schválené zdravotní úkony nemohou pomoci a raději by své (!) finance svobodně investovali do jiné léčby, popř. jiné formy pojištění.
  • Je kvalitativně/systémově nevýhodný pro lidi, kteří si chtějí platit různá pojištění bez ohledu na to, zda je využijí, nebo ne. Dá se předpokládat, že takoví lidé jsou zodpovědní a schopni přebírat odpovědnost za vlastní život do vlastních rukou, a tak by se jim mnohem více vyplatil neregulovaný systém, ve kterém by si druh i rozsah pojištění sami vybrali.

Nynější systém není ve srovnání s privátním zdravotnictvím a dobrovolným pojištěním ani nevýhodný, ani výhodný pro:

  • ty, kteří čas od času potřebují nějaké zdravotní ošetření menšího rozsahu. Nyní platí povinné pojištění a dejme tomu, že ho v plné výši využijí. Ve zcela neregulovaném zdravotnictví by buď pojištěni nebyli a tyto úkony platili ze svého (za předpokladu, že nejsou blbí a finančně by se jim to vyplatilo), anebo by byli pojištěni dobrovolně ve stejné míře a žádný dopad by to na ně nemělo.

Systém povinného zdravotního pojištění je ekonomicky (pouze na první pohled!) výhodný, ale ve všech ostatních ohledech nevýhodný pro následující skupiny lidí, protože jim léčbu platí všichni výše uvedení:

  • Ti, kteří se svým zdravím hazardují a na volném trhu by po nich pojišťovny vyžadovaly pojišťovné v mnohem vyšší výši (kuřáci, alkoholici, milovníci fast-foodu, cukrovinek a coca-coly, narkomani…). To je skupina vyčůránků, jichž je značné množství a kteří se za nynější zdravotní systém budou bít, protože nejsou až tak hloupí a tuší, že je to pro ně finančně výhodné.
  • Hloupí/nezodpovědní, kteří by si zdrav. pojištění neplatili a skončili by na ulici.
  • Chudí, kteří by si zdrav. pojištění neplatili a skončili by na ulici.

A co solidarita s hloupými?

První a poslední argument, kterým bych to taky mohla uzavřít, je, že vnucená solidarita není solidarita, ale loupež. Ale dobrá tedy, pro ty, kdož se neštítí loupeže: Co s těmi, kteří spadají do skupiny hazardérů se zdravím, tudíž ošetření (často velkého rozsahu) potřebují, ale pojištění by si neplatili a na přímou platbu nemají prostředky. Ani pro tuto skupinu není povinné pojištění výhodné. Námitky lidí o nutnosti solidarity či argumentace faktem, že lidi jsou hloupí, nemyslí do budoucna a kdyby pojištění nebylo povinné, tak by si ho neplatili, je drzost, nelogická zvrácenost a argumentační faul 3 v 1.

  1. Drzost proto, že se mnou coby člověkem, který nuceně platí léčbu svoji a k tomu z donucení léčbu někoho cizího (viz případ pacienta s atopickým ekzémem výše), dotyčný očividně žádnou solidaritu nemá.
  2. Nelogická zvrácenost proto, že lidé jsou hloupí a nezodpovědní právě proto, že si to mohou dovolit, protože stát z nich snímá zodpovědnost. A čím více zodpovědnosti snímá, tím více vytváří nezodpovědných lidí a tím více musí regulovat a přebírat čím dále více odpovědnosti.
  3. Argumentační faul je to proto, že neexistuje jediný důkaz, že by k tomu došlo. Lze se naopak domnívat, že pokud by lidé byli osvětou o zdravém životním stylu a finanční hrozbou motivováni, ve vlastním, přirozeném, sobeckém zájmu by si zdraví udržovali (a/nebo pojištění platili). A ti, kteří ne, tak ti se rozhodně nestanou moudřejšími tím, že z nich onu odpovědnost sejmeme a amorálně ji přehodíme na někoho nezúčastněného. Lidé se učí skrze důsledky svých rozhodnutí — především těch špatných. Pro tuto skupinu je tedy povinné zdravotní pojištění sice ekonomicky výhodné krátkodobě, dlouhodobě jim ale skrze snímání odpovědnosti za vlastní život brání v (duchovním, psychologickém) rozvoji a tím rovněž snižuje jejich životní i ekonomický (!) potenciál, tudíž je de facto pro ně samotné nevýhodné i ekonomicky!

A co solidarita s chudými?

Opakování matka moudrosti: vnucená solidarita není solidarita, ale loupež. Takže opět pro ty, kdož se neštítí loupeže: Žádní chudí nejsou. Absurdita? Nikoli! Uvědomme si, že v nynějším systému loupí stát KAŽDÉMU z jeho platu určitou částku na zdravotní pojištění, tedy KAŽDÝ těmito (minimálními) prostředky disponuje. A uvědomme si, že stát je instituce sama o sobě ekonomicky neproduktivní, dokonce velice prodělečná; pro svoji existenci finance spotřebovává. Na organizaci výběru a přerozdělení vybraných daní/zdravotního pojištění potřebuje peníze. Jaké peníze? No ty, které vybrala na zdravotním pojištění/daních. Takže milí „chudí“, zdravotní péči nemáte zadarmo, vy si ji již nyní platíte. Pro důchodce platí to samé, ty stát okrádal po celý jejich život: kdyby tak nečinil, tak by byli schopni si ošetření či pojištění sami zaplatit.

Posledním resortem by byla samozřejmě charita, která vždy existovala a existuje. Navíc lze předpokládat, že při nižším zdanění či úplné absenci státu by lidé byli mnohem solidárnější, protože by disponovali cca o 60 % více prostředky (ano, tolik nyní stát zhruba v součtu loupí).

Jaká by byla kvalita dané nejlevnější lékařské péče je otázkou. Ale pro ty, co se tolik ohánějí solidaritou s těmi nejchudšími a nezodpovědnými, cituji otázku anarchokapitalistického logika Urzy z jeho knihy Anarchokapitalismus, což je jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla: „Skutečně považujete za morálně správné, aby se vašim dětem dostávalo horší zdravotní péče jen proto, aby měla hrstka nezodpovědných stejné ošetření?“ (Mimochodem mi vyfoukl můj vlastní oblíbený argument na podobný problém ve školství: „Jsou pro vás šance pro problémové děti tak důležité, že by vám nevadilo, kdyby jim měli být spolužáky — a nezřídka terči šikany — vaši vlastní potomci?“)

Ziskuchtivé pojišťovny bez státních regulací

Vedle amorálnosti, neefektivity a absurdity celého povinného pojištění a státního zdravotnictví je fakt, že jediný „správný“ typ léčby, který může být proplacen, určuje stát, poměrně takový „poslední“ problém. Leč i změna tohoto detailu by celou situaci pro mnoho lidí zásadním způsobem zlepšila.

Mohlo by se zdát, že pojišťovna nemůže mít zájem na rozšiřování spektra hrazených lékařských úkonů, nicméně opak je pravdou.Spektrum hrazených úkonů by zkrátka určili sami zákazníci: pokud by se někdo chtěl pojistit tak, aby mu v případě nemoci pojišťovna proplatila léčbu tradiční čínskou medicínou (či jakoukoli jinou formou bez ohledu na to, zda s ní souhlasíte, či ne), pak by na tuto poptávku vznikla i nabídka.

A zdůrazňuji, že je naprosto irelevantní, co si o dané léčebné proceduře myslíte vy nebo já, protože nejde o vaše osobní vlastnictví, ale o fyzické tělo a finanční prostředky dotyčného. Každý má mít právo o svém těle, léčbě i využití vlastních prostředků rozhodnout sám. Povinné zdravotní pojištění i veřejné zdravotnictví je tedy amorální a omezuje základní lidské právo na majetek a svobodné rozhodování o něm (fyzické tělo jakož i finanční prostředky jsou soukromý majetek).

Dovětek: A pokud ze mě universum chtělo udělat anarchokapitalistu, což už asi stejně dávno jsem, pak včerejší dopis z německého celního úřadu přišel právě vhod: Za doplněk stravy (!) z USA v hodnotě 9 USD po mě německý stát chce clo, tedy de facto lup ve výši 26 EUR. Fakt si pořád myslíte, že stát nutně potřebujeme a je nám s ním líp? Každý demokratický stát nutně směřuje k čím dál větší byrokratizaci (protože ta je ekonomicky neefektivní, takže je třeba dalších regulací…), a tím pádem k socializmu. Socializmus je konečná každého státu. A já se na ni velice těším, protože pak to prostě bouchne.

[ad#pp-clanek-ctverec]

ZDROJ: Lucie Provazníková, lucieprovaznikova.cz

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (15 votes, average: 4,07 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky