Pře
17.9.2019
Kategorie: Společnost15 přečtení

Levice a pravice filosoficky

Sdílejte článek:

JAKUB MORAVČÍK

jakub-moravcik41031560_0O levici a pravici jsme historicky zvyklí přemýšlet hlavně v rozměru ekonomickém, o něco méně pak kulturním. Především ten kulturní rozměr má ale – mám za to – filosofické základy.

Na začátek bych rád upozornil, že to, co tu budu psát, nemám z nějaké knihy nebo článku, ale spíše ze svého přemýšlení nad tématem literaturou nepodloženého. Což samozřejmě může znamenat i to, že se dost mýlím, ale i proto dnešní text, abych to dal k dispozici veřejnému posouzení. Není to asi nakonec nic extra objevného.

Jak asi leckdo ví, historicky vznikly pojmy pravice a levice podle prostorové pozice, jakou ve francouzském revolučním Legislativním shromáždění v roce 1791 zaujali zastánci aristokracie, církevních zájmů a royalisté (sedli si napravo od řečníka) a jakou zaujali republikáni, sekularisté a pokrokáři (sedli si nalevo od řečníka). A zatímco o ekonomickém rozměru tohoto rozdělení nám toho tento historický fakt mnoho nenapoví, o tom filosofickém už něco málo ano.

Jaké znaky sebou nesou levice a pravice chápané v kulturním smyslu? Jak známo, pravici se přisuzuje etický a společenský konzervatismus, úcta k historii a předkům, větší důraz na tradici a někdy i autoritu, pozitivní vztah ke křesťanství, smysl pro řád. Zatímco levici se přisuzují myšlenky blízké pokroku, individuální i společenské nezávislosti, relativismu, světoobčanství, sekularismu a „etiky sebetvorby“ v jakémsi Sartrovském smyslu. Jaké filosofické podloží by pod tím mohlo stát? Mám za to, že rozdíl je v základní, ontologické koncepci reality. Jako „filosofickou pravici“ bychom tak mohli označit koncept světa, který je ve svých nejhlubčích základech statický – nemění se. Ve filosofii to má blízko k platónsko-aristotelsko-scholastické koncepci a k pojmům jako substance, esence, (neměnné) principy, ideje, kterým se lze připodobňovat a k nimž se lze přibližovat, ale které jsou objektivní a nemění se. A samozřejmě to sebou nese i ideu alespoň „filosofického“ Boha. Zatímco „filosofická levice“ by byla koncepcí, v níž je svět dynamický a tedy proměnlivý i ve svých nejhlubších základech: nic není trvale stálé a beze změny ani v nich – jak svět, který je poznávaný, tak člověk, který jej poznává. A protože je svět – a člověk také – tvárný a přístupný proměně i ve svých nejhlubších základech, může se obojí stát předmětem cílené a plánované proměny a tvarování. V dějinách filosofie by filosofická levice našla své „učebnicové“ reprezentanty ve starořeckých sofistech a v moderní filosofii v Hegelovi a jeho dialektice, která (verbálně) likviduje i princip sporu. A odsud už je cestou přes Nietzscheho k ateistickému existencialismu a později postmodernismu nedaleko.

Napadl mne ale ještě jeden rozdíl na filosofické rovině, který mi přijde nosný, a ten spočívá v chápání pojmu spravedlnost. Je zajímavé, že za celou dobu svých intenzivních soukromých filosofických studií jsem nenarazil na dle mne lepší definici spravedlnosti než tu, kterou nám někdy v letech 1996-1997 ve třetím či čtvrtém ročníku střední průmyslové školy (!!!) v předmětu Filosofie sdělil tehdejší učitel Jaromír Chvostek (dnes tuším kronikář Staré vsi nad Ondřejnicí): spravedlnost má dva definiční rozměry – každému totéž a každému jeho. V takové definici – byť pro někoho možná příliš obecné – je zahrnut jak rozměr respektu k individuální a druhové identitě (každému JEHO), tak rozměr stejnosti a odsud rovnosti (každému TOTÉŽ). A co s tím má společného pravice a levice? Právě to, na který z těchto rozměrů klade důraz a jak velký. Z takového hlediska by „extrémní pravice“ silně zdůraznila rozměr každému JEHO až k popření rozměru TOTÉŽ, zatímco extrémní levice by až popřela rozměr JEHO a zdůrazňovala pouze ono TOTÉŽ. Příklad: nedávno jsem četl v jednom pojednání o ideologii gender, že dle genderových ideologů platí, že co není stejné, není rovné a co není rovné, je nespravedlivé. Asi tedy nemusím říkat, jestli je genderismus pravicový či levicový a jak moc. A ještě příklad z druhé strany: ultrakonzervativec Michal Semín na některé své přednášce definoval spravedlnost výrokem „každému, co jeho jest“, čili rozměr oné stejnosti resp. rovnosti vůbec neuvedl. A kam Semína řadit na rozmezí levice-pravice (v kulturním smyslu) asi rovněž nemusím zmiňovat.

Asi není třeba text více protahovat. Jakékoliv námitky či připomínky k předneseným myšlenkám si rád přečtu ve vašich komentářích.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
15 přečtení
(7 votes, average: 3,43 out of 5)

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.