19.10.2015
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Kterak trestní právo chrání lumpy

Sdílejte článek:

JP 19|10|2015

V každé civilizované zemi platí a je vymáhána nějaká forma trestního práva. Toto je obvykle formalizováno, ostatně, právní zásada nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege a potřeba nějaké formy právní jistoty značnou míru formalisace trestního práva přímo vyžaduje. Formalisované trestní právo však přináší i jistá negativa, ekonomicky řečeno náklad na straně všech, kdo tomuto právu podléhají. Tento náklad má v různých případech různou formu.

[ad#hornisiroka]

Evropské trestní právo vychází z některých základních pojmů. Předně to je chráněný zájem. Chráněným zájmem se myslí zájem společnosti na prevenci, eliminaci a postihu společensky škodlivého jednání. Trestní právo lze proto aplikovat jen v případech společensky škodlivých, kdy nepostačí jiná než trestní forma postihu, také se používá pojem subsidiarita trestní represenebo princip ultima ratio. Dále je zde otázka zavinění — čin může být trestný, jen je-li nějakým způsobem (ať už úmyslně či z nedbalosti) zaviněný, naopak nelze nikoho trestat za něco, co nebylo v jeho moci ovlivnit (zde se hovoří o právním principu nemo obligatur ad impossibilia nebo lex non cogit ad impossibilia). Pak jsou zde specifikovány konkrétní skutkové podstaty trestných činů, jsou tedy přesně formálně definovány formy jednání, které jsou trestním právem postihovány. No a dále jsou zde vyviňující podmínky, tedy popis situací, kdy, i když došlo ke společensky škodlivému jednání, které někdo zavinil a které spadá do formální definice některé konkrétní skutkové podstaty trestného činu, takové jednání není trestným činem nebo je ve některých situacích měněna kvalifikace zavinění takového skutku, sem patří nutná obrana, krajní nouze, nepříčetnost, omyl skutkový, omyl právní, přípustné risiko apod.

JB30da87_shutterstock_38780905

Tolik rovina právního hodnocení skutku. Kromě toho je zde ještě rovina prokazování skutkového děje, tedy dokazování, že k danému konkrétnímu trestnému činu skutečně došlo a kdo jej spáchal. Pachateli je třeba skutek prokázat, tedy nade vší myslitelnou pochybnost přezkoumatelným způsobem ověřit, že skutek spáchal právě on. Toto v praxi naráží na celou řadu očekávatelných obtíží, jako je nedostatek svědků, rozpory ve výpovědích, věrohodnost dalších důkazních prostředků atd. atd. Často tedy, i když vy jako poškozený nebo svědek máte naprostou jistotu ohledně skutkového děje, může být vaše výpověď různými způsoby znevěrohodněna nebo deziterpretována. Nemusím připomínat, že v praxi soudy často selhávají jak v hodnocení skutkovém, tak také v hodnocení právním.

Další problém spočívá v tom, že nelze činit rovnítko mezi jednáním společensky škodlivým a trestným činem. Existuje mnoho „skutků ohrožujících“, které v reálu nikoho neohrožují, existují dokonce formy vysoce asociálního jednání, které po svých občanech stát vyžaduje a jeho nesplnění trestá. Příkladem může být kupříkladu povinné hrazení sociálního pojištění, jehož efektivita, tedy poměr toho, co do něj vložíte, k tomu, co z něj dostanete, klesá u některých lidí až někam k 35 %. Dalším takovým skutkem může být třeba zakazování držení střelných zbraní nebo vojenského materiálu těm, jimž to stát milostivě nepovolil (i nelegálně držená střelná zbraň může svému majiteli zachránit život, zdraví a/nebo majetek) a takových příkladů se najde celá řada. A najdou se také opačné příklady, tedy situace, kdy jednání, které někoho poškozuje, trestné není, případně kdy třeba i trestné je, ale díky koncepci a způsobu aplikace trestného práva se jej postihovat nedaří.

V neposlední řadě pak je problémem trestního práva cosi, co lze nazvat státním monopolem na násilí. Pokud si dnes jedinec či skupina jedinců sjedná spravedlnost po svém a svého milého gaunera si chytí, uvězní, odsoudí a pověsí sama, bude, podaří-li se jim toto jednání prokázat, postižena právě tato skupina jedinců a to víceméně jen za to, že suplovala veřejnou moc v situaci, kdy tato veřejná moc samotná zásadním způsobem selhala. Jistě, existuje zde ustanovení čl. 23 Listiny základních práv a svobod, které dává občanům možnost vzít práva do svých rukou, nicméně situace, kdy tak mohou učinit, je tam natolik zúžena, že praktická aplikace tohoto ustanovení je připadá v úvahu jen ve zlomku situací, které by si takové řešení zasloužily.

[ad#velkadolni]

Nelze neopomenout fakt, že státní aparát různé lumpy potřebuje a má zájem na jejich existenci. Mimo jiné i proto, že zřídíme-li nějaké pracovní zařazení, kde má zaměstnanec v popisu práce bojovat s nějakým nežádoucím jevem, můžeme si být jisti, že s tím jevem tento zaměstnanec bojovat sice bude, vseč mu jeho síly budou stačit, také si ale můžeme být jisti, že se onoho nežádoucího jevu určitě nezbavíme, protože pokud by se tak stalo, tento zaměstnanec by své zaměstnání ztratil, což platí zejména v situaci, kdy je kvalifikován právě jen pro tuto činnost a jakékoli jiné by byl schopen jen velmi obtížně (což ale rozhodně ani náhodou není případ příslušníků různých českých státních a obecních ozbrojených sborů, jejichž mravní profil je samozřejmě od různých lumpů vždycky také na hony daleko).

Je tedy zjevné, že trestní právo chrání také zájmy lumpů, kteří tak žijí se státním zřízením v jisté více čí méně vědomé symbióze, společenský zájem je v seznamu jeho priorit na jednom z posledních míst.

ZDROJ: JP

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (6 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky