Křičí, že jsou čistí. Ale jejich rodiče volili KSČ!

Volby jsou to podivné, když se o úřad prezidenta, kromě jednoho – Jaroslava Bašty – vlastně ucházejí lidé stejné politické barvy. Žena a muži, zase kromě jednoho, kteří soudě podle jejich výroků budou podporovat Brusel, potažmo Washington. Takže bych řekl Petr nebo Pavel, je to z deště pod okap, pokud se někdo z nich do prezidentské funkce dostane. Dá se tušit, že budou bez námitek souznít s touto vládou, s její bezvýhradnou a našemu státu škodící podporou Ukrajině, s vládní válečnou rétorikou, která nás jako malý stát nenávratně poškozuje ekonomicky a politicky. Pokud někdo namítne, že Andrej Babiš mezi ně nepatří, že by se mohl stát českým Orbánem, tak ne.

Sám prohlásil, že politicky souzní s Macronem i Scholzem, tedy se státníky se zábleskem určité reality v politice vůči Rusku, ale záblesk ještě není čin. Jediný prezidentský kandidát, který se vymyká tomuto shluku plus minus stejně smýšlejících, je Jaroslav Bašta, můj kolega z disentu z dob počátku Charty 77. Jeho volební slogan je nejpřirozenější a lidsky nejpřijatelnější: Mír a normální život, ne válku a bídu. Kdo se pod toto nemůže podepsat?

Budete tedy volit Baštu? Jaké jsou vaše důvody?

Nemám důvod zastírat svoje preference, jsou dané mým politickým postojem. Samozřejmě, že Jaroslava Baštu. Nejde jen o to, že jsme v minulosti stáli na stejné straně barikády, že tedy osvědčil svůj morální postoj vůči normalizačnímu režimu, ale že i dnes stojíme na obdobné politické platformě, kterou se Trikolora ve spolupráci s SPD snaží prosazovat. Je tedy přirozené, že budu volit jeho. Dodejme rovněž, že má zkušenosti z vysoké politiky, je fundovaný historik, archeolog, tudíž má ten patřičný vhled do historických souvislostí. Vhled, který tak zoufale chybí ostatním prezidentským kandidátům, kteří jen omílají prázdné a neukotvené floskule. Hlavně se vyhýbají tomu podstatnému, že budou pracovat ve prospěch České republiky, a tou je otevřená politika spolupráce s každým, s kým se dokážeme domluvit a který nás bude respektovat bez pozice síly.

Jaký by podle vás měl být prezident?

Opakovat oblíbenou frázi, že by měl být prezidentem všech občanů, je určitě zbytečné, protože jím být nikdy nemůže. Formálně ano, i těch, co ho nevolili, ale reálně to je mýtus. Byl to jejich slovní obrat a klacek, který rádi používají – vlastně používali ti, kdo se v nedávné minulosti nemohli smířit s tím, že nebyl zvolený jejich kandidát. Prezident je hlava státu, vrchní velitel ozbrojených sil a už z toho titulu by měl užívat vážnosti vlády, ať je jakéhokoliv politického zabarvení. Jak by se mohli dohodnout v krizových situacích? Nejde jen o vážnost z titulu funkce, ale i o respekt k jeho osobnosti, kde by měla být vodítkem jeho profesní, osobní a politická minulost. Takže určitě by měl být schopný komunikace napříč politickým spektrem, při svých veřejných vystoupeních by měl brát v úvahu vážnost a důstojnost českého státu, nepodléhat lobbistickým tlakům přiklonit se na tu či druhou stranu. Je prvním občanem této republiky a tento status zavazuje i k obětem nejvyšším. Toho by si měl být do důsledku vědom.

Jak jako účastník odboje minulého režimu a nucený exulant vnímáte minulost kandidátů Andreje Babiše a Petra Pavla a to, co se kolem nich v souvislosti s jejich činností před rokem 1989 dělo a děje?

Často opakuji stejnou větu, že ten systém neudržovaly jen represe, které byly rok od roku slabší a slabší, ale legitimita, kterou systém dostával od voličů. 99 procent občanů šlo poslušně odevzdat své hlasovací lístky. Ostatně, byli to i rodiče těch, co dnes vykřikují, že jim bylo tehdy deset let, že teda jsou čistí. Někdy to vyznívá, jako by se považovali za lepší lidi. Já nevolil nikdy. Buď jsem byl bez občanských práv, nebo jsem slušně odmítl. Na základě tohoto obecného konsenzu oněch 99 procent vystudoval Babiš, Pavel a další. V rámci svých znalostí a odbornosti, možná s trochou tlačenky – že by dnes nebyla? – se jim dostalo kariérního postupu. Mělo to své ale, tedy příslušnost ke KSČ, dále i nestandardní požadavky na těch nestandardních postech. Služba a protislužba. Mimochodem, běžná praxe používaná i dnes po celém světě. To je konstatování faktu.

Je důležité, co dělal člověk před rokem 1989? A je důležitější, co dělal po roce 1989, jak se také ozývá?

Před pár lety jsem se setkal s bývalými spolužáky z bývalé Vojenské školy Jana Žižky. Převážná většina z nich dosáhla vysokých hodností a funkcí v bývalé ČSLA. Mnozí pokračovali i po roce 1989 s plnou loajalitou v nových podmínkách. Před pár lety jsem se s částí právě těch, co nejvíce profesně uspěli, setkal. V těch 70. a 80. letech bychom stáli proti sobě. Po čtyřiceti letech byla nad aktuální politickou situací shoda. A panuje dodnes. A to se můj postoj za ta desetiletí v podstatě nezměnil. Česká republika se stala právním nástupcem bývalé ČSSR. Nový stát měl možnost podle stávajících zákonů postihnout všechny bývalé občany za jejich trestnou činnost v letech, které tomu předcházely. Stalo se tak? Až na výjimky se tak nestalo.

Rozhodující je, jak se člověk projevuje v systému, kde má možnost se názorově svobodně projevit. Jestli se staví za zájmy tohoto státu, této společnosti, tohoto národa, nebo jestli dává přednost politice, která tento stát poškozuje. Nic více, nic méně. Není jiný ukazatel správnosti politického rozhodování nežli prosperita státu.

Velmi se mluví o tom, zda jsou pravomoci hlavy České republiky dostatečné a neměly by se rozšířit, co vy na to?

Nevidím potřebu. S ústavními zákony se nemá hýbat. Žádný zákon není dostatečně vypovídající, aby se nenašel způsob, jak zákon interpretovat ve svůj prospěch.

Je lepší volit prezidenta přímo, nebo by bylo lepší se vrátit k výběru politickými stranami?

Volit svého nejvyššího zástupce přímo je výrazem svobodného rozhodnutí širokých vrstev občanů. Alespoň tak to bylo myšlené. Volba kandidáta, kterého vyberou politické strany, měla v minulosti své stinné stránky v účelových opatřeních, nesvatých aliancích, které dávaly volbě nepříjemnou pachuť kuloárových dohod za zády a bez kontroly občanů. Po pravdě, je-li celý systém nemocný, nezachrání jeho pověst ani sebelepší nalakování. Důkazem je nedávné v mnohém kontroverzní odstavení některých prezidentských kandidátů opakovaným přepočtem jejich hlasů nebo jiný názor soudu na splněné podmínky.

Podle veřejných průzkumů důvěřuje vládě a Sněmovně 28 procent lidí, klesá i zájem o dění na Ukrajině nebo podpora vládní pomoci Ukrajině. Čím vládní politici přicházejí o podporu?

Tato podpora zhruba odpovídá politické síle vládnoucí koalice. Pokud se bude umenšovat, znamená to, že ani přívrženci současné vládní politiky nevěří politice stran, které volili. Pro vládu by to měl být signál, že by měla složit funkce. Znamená to také, že zvolení zástupci koalice už nezastupují to kvorum voličů, kteří jim dali mandát. Číslo 108 hlasů poslanců už nerozhoduje demokraticky v zájmu svých voličů. Americko-ruský, ne ukrajinský, konflikt na Ukrajině není v našem zájmu. V našem zájmu není vést jednostrannou politiku, zejména pokud tím trpí naše hospodářství, zvyšuje se inflace, zvyšuje se počet sociálně slabých občanů, hlavně důchodců kvůli několikanásobnému zdražení energií. Existenční jistoty mizí jak pára nad hrncem.

Kvůli fantasmagorickému Green Dealu a sankcím proti Rusku, kde si podřezáváme vlastní větev pod zadkem a kvůli servilnosti naší věrchušky vůči Evropské unii a Spojeným státům a jejich velmocenské politice. Vláda Petra Fialy se opět předvedla při hlasování v OSN, kdy 15. prosince hlasovala proti rezoluci boje proti projevům nacismu, neonacismu a formám k tomu směřujícím. Stát, který měl tak trpké zkušenosti právě s nacismem a má za souseda stát, kde byl nacismus vládní ideologií, hlasoval proti. Proti hlasovalo 50 států. Příznačně většina těch, kteří řvou cosi o západních hodnotách. Že proti hlasovala Litva, Ukrajina, se ani nedivím, ale v zástupu byla i Belgie, Dánsko, Švédsko a další nositelé evropských ctností. Pro bylo 120 států, mimo jiné Rusko, Indie, Srbsko, v podstatě ta část světa, která stojí víceméně za Ruskem. Velmi upřímné byly Lidovky, které 27. listopadu napsaly, že Fialova vláda je venku za metál, ale doma je rekordně neoblíbená. Tak čí je to vláda? 

Právě o zhoršujícím se vztahu k Ukrajincům se hodně diskutuje především v souvislosti, že Češi mívají pocit, že je o válečné uprchlíky postaráno lépe, než o místní lidi v nouzi. Je to tak, nebo s tím nesouhlasíte?

Statisíce občanů země, kde desetiletí probíhá latentní i fakticky ozbrojená občanská válka, se tu tři čtvrtě roku potlouká bez registrace, chodí si nekontrolovatelně pro dávky, využívá sociální a zdravotní systém, do kterého ničím nepřispěli, ubírá místa ve školách, školkách a v jiných zaměstnáních jako levná pracovní síla, jsou zde na pozvání této vlády. Tak generózní podmínky tak dlouhý čas neposkytla žádná země Evropy. Máme jich tu na obyvatele nejvíce. Díky podpoře vlády začínají mít znaky oné klasické hranice deseti procent, kdy se přistěhovalecké menšiny stávají hrozbou pro jakýkoliv stávající systém. Přicházejí další desetitisíce do zbrojního průmyslu, kdy se staneme zbrojovkou pro Ukrajinu. Chce to další dávky do sociálního a zdravotního systému, byty, občanskou vybavenost, a tak dále. S těmi davy přijdou mafiánské klany se členy, kteří mají válečné zkušenosti. Tato rovnice nemá žádnou neznámou.

Vláda nyní schválila další úvěr pěti miliard korun na nenadálé výdaje s uprchlickou vlnou, už dříve si půjčila deset miliard. Slýcháme slova o solidaritě, nutné pomoci těm, kdo utíkají před válkou. Jak najít rovnováhu, aby nenarušovala vztah Čechů k Ukrajincům, kteří potřebují pomoci?

Nejen to, ve vojenském prostoru Libavá se cvičí tisíce ukrajinských vojáků. Parlament schválil výcvik cizích vojsk, až když se provalilo, že už jich tam stovky jsou. Nemusel použít stoosmičku, stačili poslanci za hnutí ANO. Jistě dobrá pobídka pro voliče Andreje Babiše. Předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová k tomu pro iDnes suše poznamenala, že hlasování o přítomnosti vojsk bylo další z vládních lží a pouhá hra pro lidi. Výcvik bude stát hromadu peněz. Máme je? Jistěže nemáme. Ani další miliardy, které jsme půjčili Ukrajině od soukromých bank a za které budeme místo Ukrajiny splácet tučné úroky. To není solidarita, to je podpora války, to je zadlužování státu nad únosnou míru, ze kterého občané nemají žádný prospěch. Je to ožebračování našeho obyvatelstva, které směřuje k sociálním nepokojům, ke konfliktům uvnitř společnosti, kdy terčem frustrace může být právě ukrajinská menšina. Tato vláda těmito aktivitami a ve spojení s cizí mocí napomáhá rozpadu státu. V českých dějinách podobný precedens neexistuje.