17.8.2023
Kategorie: Politika

Komunistické kádry na vrcholu

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Podlaha vypadá krásně uklizeně, leskne se, doslova láká k hodování. Ale pod podlahou to hnije a rozpadá se. Prezident Petr Pavel navrhl do funkce ústavního soudce Roberta Fremra, který se během mžiku stal miláčkem médií, protože soudil i za komunismu. A soudil dle tehdy platných zákonů. Choval se vlastně stejně jako v té době učedník na rozvědčíka Petr Pavel. Šel s dobou. A když doba přehodila výhybku, oba, jak Pavel, tak Fremr, překabátili.

Petr Pavel byl pod kanonádou znovuzrozených antikomunistických bojovníků. A byla na vážkách podpora jeho samotného. Protože pokud by jmenoval Fremra do Ústavního soudu, selže a velká část jeho příznivců, kteří ještě nedávno nadšeně mávali z okna Pražského hradu při inauguraci, začnou vůči Hradu stavět sochy se vztyčeným prostředníčkem. My přece bojujeme proti komunismu. My jsme ti na správné straně. Je potřeba stín komunismu už definitivně vymazat z naší paměti i politiky, volají nyní ti, kteří ještě před třemi čtvrtinami roku adorovali jednoho bývalého komunistického posluhu proti druhému komunistickému posluhovi.

„V době, o které se bavíme, tady byl nějaký právní řád, podle tohoto právního řádu opuštění republiky bylo trestným činem a ten byl posuzován naprosto shodně všemi soudci, kteří tady soudili trestní právo,“ řekl náš milý prezident. A má pravdu. Fremr soudil podle tehdy platných zákonů. Stejně jako se tehdy učedník na rozvědčíka Petr Pavel podle platných zákonů a pod dozorem KGB šlechtil na špiona.

A nic z toho. Nevyrovnali jsme se s minulostí, teď nás minulost dostihla a je hladová. Nebyli jsme schopní si s minulostí za pomoci jakéhosi vyrovnání srovnat účty. A tak teď reagujeme hystericky. Se sebezapřením jsme si zvolili rozvědčíka, ale protože nás to vlastně vnitřně strašně štve, pustili jsme se do Roberta Fremra, který měl za sebou vedle deseti let v komunistické justici i třicet let v justici v demokracii. A to i na postu soudce Nejvyššího správního soudu, kde Fremr, zdá se, nevadil. Teď vadí, protože kocovina poslední prezidentské volby je tíživá. A je to kocovina. Zarytí antikomunisté v lednu házeli do volebních uren svůj hlas člověku, který vědomě vstoupil do represivních sil komunistického režimu, který vědomě vyslovil souhlas s okupací roku 1968, který se cvičil na rozvědčíka. Tedy ideologického a zároveň silového slouhu režimu. Zároveň u toho víme, že první dámou se stala studovaná politručka.

Kdyby přišla revoluce o několik málo let později, nalezneme Pavla s notýskem za zády Milana Kundery, kterak o něm dělá zápis pro StB (Pavel se školil na rozvědčíka s hlavním předmětem francouzštiny, jeho budoucím určením tak měla být právě Francie, je tedy možné, že by byl nasazen právě na Kunderu). A dělal by to oddaně a nadšeně. A my se vlastně za volbu Petra Pavla vnitřně nenávidíme. Není to Havel, je to jeho velmi, ale velmi laciná kopie plná prázdných klišé výkřiků. Rozhodně to není osobnost, která by měla být emblémem našeho vyrovnání se s minulostí i přítomností. Jediná jeho hodnota je, že vypadá dobře na motorce.

Je nutné si uvědomit, že po revoluci bylo potřeba udržet kontinuitu práva a zákona. Násilníky bylo potřeba stále soudit a plnit jimi kriminály, po revoluci – zlatá devadesátá – prudce stoupla kriminalita, stát se nám nalil mafiány toho nejhrubšího zrna, Orlická přehrada zažívala svých patnáct minut slávy, když se z ní vytahovaly do betonu zalité oběti mafie. Pohádkově se v devadesátkách bohatlo, málokdy ovšem čestně. Soudní moc musela pokračovat neporušena. A my neměli nikoho, kdo by nebyl zapletený do předchozího režimu. Nebyli k mání. Pokud někdo studoval právo, studoval ho za komunismu. A vražda je vražda jak za komunismu, tak i nyní.

My jsme mlčeli, jen přišlo pár ve výsledku směšných pokusů, kdy naše justice odsoudila k šesti letům Brožovou-Polednovou, která asistovala u procesu s Miladou Horákovou. Brožové-Polednové bylo v době rozsudku 86 let. Stařenka. V roce 1990 jí bylo 69, je to také na hraně, ale v tu dobu byla vhodná chvíle začít. A třeba právě s ní. Neudělali jsme to. A Robert Fremr, který třicet let soudil v demokratickém systému (a vlastně si to odsloužil úplně stejně jako generál Pavel), se ocitl pod mediálním lynčem. Před pouličním soudem. Ale to nebyl řev na Fremra, to jsme řvali na sebe samotné. Protože jsme v devadesátých letech prostě nezahájili cestu debolševizace justice.

A tak vlastně stojíme před tím, že musíme neustále volit čím dál větší menší zlo. Neudělali jsme si po revoluci ordnung, nezabránili tím zaplevelení státních struktur kádry tehdejšího režimu. No, tak tam teď jsou. Všude. Robert Fremr je jen jeden z tisíců. I hlava našeho státu je Fremrovi bratrem v triku. Tahle kocovina nejde zapít lákem od okurek. Tak leda bělidlem. A nebo dočkat času. Příští generace už bude čistá. Co se týká škraloupů minulého režimu. Co si s sebou natáhnou za jinou zvrácenou ideologii, kterou si budujeme teď, toť otázka.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...
18 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)