Pře
3.9.2016
Kategorie: Historie17 přečtení

Komunista v nás

Sdílejte článek:

ALEŠ BLINKA

Co má komunismus společného se současnou dobou a s námi všemi, kteří se většinou považujeme za slušné a dobré lidi? To, co nabízím, je přiznání, že s komunistickým režimem máme společného velmi mnoho.

[ad#clanek-respo]

Je s podivem, proč tu ještě vlastně komunistická strana funguje a není zakázána, dokonce ji stále celkem vysoké procento obyvatel volí. Větším problémem než idea netřídní společnosti, kde všichni pracují pro celek a výsledek se rozděluje podle potřeb každého, je způsob, jakým ji komunisté vnucovali společnosti.

Součásti této diktatury byly metody, které zde s ohledem na nejmladší ročníky stručně připomeneme:

  • výslechy
  • věznění
  • fyzické i emocionální násilí
  • sledování
  • nátlak
  • nucené práce…

Hledají se náhradní rodiče

Život není procházka rozjásanou Moskvou. Většina z nás ve svém dětství zažila frustrující chvíle, které podryly naši sebeúctu, schopnost milovat, schopnost stanovit hranice sobě i ostatním. Kvůli nezpracování těchto zážitků jsme uvnitř zůstali závislými dětmi, které chtějí od svých rodičů, aby jim nahradili, co chybělo.

Může se jednat přímo o naše rodiče, může jít také o další osoby a instituce v našem okolí. Své nenaplněné tužby si projektujeme do partnerů, dětí, kolegů v práci a dalších osob. A ve své slabosti a závislosti chceme donutit naše okolí, aby nás učinilo šťastnými.

A naše každodenní realita se té komunistické v lecčems podobá:

  • Výslechy: „Kde jsi byl tak dlouho?“
  • Věznění: „A týden nesmíš ven!“
  • Fyzické i emocionální násilí: Bití dětí a žen. Emocionální násilí žen na mužích.
  • Sledování: Žárlivý partner si prohlíží mobil své partnerky.
  • Nátlak: „Když nebudeš poslouchat, sebere si tě čert.“
  • Nucené práce: „To prádlo vyžehlíš!“

Podobné chování je pro mnoho z nás tak vžité, že ani náhodou nedokážeme uvažovat mimo tyto škatulky. Neumíme si představit, že by šlo například partnerství a rodičovství dělat jinak.

Přiznat si, že se chováme jako komunisté a že jsme násilní jedinci, je vážným krokem v našem seberozvoji. My se však tuto myšlenku snažíme naopak potlačit. Nechceme kopírovat chování našich rodičů, ale přitom děláme to samé. A nedokážeme vystát, když se to někde zviditelní. Chápu přítomnost komunistické strany v našem parlamentu jako výsledek známého pravidla, že co se v systému potlačuje, je protisilou vytlačováno do systému zpět.

Komunisté a jiní diktátoři byli vždy jen nešťastné děti, které se závisle snažili přimět ostatní, aby jim dali to, co chybí. A je jen na každém z nás, abychom si sami přiznali toho diktátora v nás.

[ad#clanek-respo]

ZDROJ: Aleš Blinka, psychologie.cz

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
17 přečtení
(15 votes, average: 2,67 out of 5)

Čtenáři drží Pravý prostor při životě

Podpořte svobodný Pravý prostor

Zdá se, že máte zapnuté blokování reklam. Reklamy nám pomáhají financovat provoz webu. Pro pokračování je prosím povolte pro Pravý prostor, nebo si zvolte Premium a čtěte bez reklam.

Čtení bez reklam

Premium za 99 Kč měsíčně
nebo 990 Kč ročně.

Předplatit Premium Podpoříte redakci a získáte odznak odběratele.

Čtení s reklamami

Povolte reklamy na našem webu a pokračujte ve čtení zdarma.

Stačí výjimka pro pravyprostor.net.