31.8.2020
Redakce
0
Kategorie: Historie

Když vůdce morálně selhal. Dubček propásl možnost odejít včas

Sdílejte článek:

SM

Srpnové události roku 1968 nepřestávají být vděčným tématem současných publicistů, historiků, politologů a dalších pracovníků. Do středu pozornosti se rovněž dostává tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, kontroverzní postava, který se snažil socialismus ,,polidštit”. Jeho se úsilí nakonec nezdařilo, protože to ani nebylo systémově možné. Dubček však propásl možnost odejít se vztyčenou hlavou, i když mohl.

O Alexandrovi Dubčekovi už toho bylo mnoho řečeno i napsáno. Jeho hodnocení bude vždy nejednoznačné, protože úhlů pohledu, jak jeho činnost posuzovat, existuje taktéž mnoho. Když však šlo opravdu do tuhého (po invazi vojsk Varšavské pětky), tak jako rozhodný lídr nepůsobil, jeden z hlavních iniciátorů reforem socialismu se naopak nervově zhroutil a později plakal do rozhlasu. Přitom do něho lidé vkládali velké naděje, protože byl nejvýraznější tváří reformníhího procesu, který byl násilně přerván vojenskou silou zvenčí.

Dubčekovi nemůžeme mít jistě za zlé, jak se choval v Moskvě, kam byl internován společně s dalšími představiteli ,,Pražského jara”. Tam měli politikové velmi malý manévrovací prostor, jak dosáhnout na Brežněvovi a dalších významnějších ústupků a udržet reformní proces ,,naživu”. Nicméně v roce 1969 s přijetím tzv. pendrekového zákona Dubček, kterému českoslovenští občané důvěřovali, že se alespoň podaří z reforem zachovat něco, nepochybně nezvládl svou roli a selhal.

Pendrekový zákon udělal symbolickou tečku za reformním procesem a Dubček, jenž zastával tehdy funkci předsedy Federálního shromáždění, nakonec kontroverzní zákon podepsal. Později ve svých pamětech napsal, že to udělal z titulu své funkce či profesionální cti, nicméně již zapomněl dodat, že ho nikdo k tomu nenutil.

Dubček, pokud si chtěl v roce 1969 zachovat tvář a podívat se lidem, kteří mu věřili, do tváře, mohl demonstrativně odmítnout zákon podepsat a odstoupit ze své funkce. Občané by to jistě vnímali jako akt veřejného protestu proti jasně šikanóznímu zákonu a postupující normalizaci. Jenže toho nebyl Dubček, toho času již bývalý první tajemník ÚV KSČ, schopen a zákon podepsal. To se mu ostatně v roce 1989, když toužil po tom stát se prezidentem jako ,,satisfakci” za zadušené ,,Pražské jaro”, vrátilo jako bumerang.

Umění je totiž odejít včas a tehdy, kdy už veřejný činitel nemůže prosadit svou politickou koncepci. Když už neexistuje dostatečný manévrovací k tomu, aby zmíněná koncepce byla uvedena v život, což byl případ i Dubčeka. Ten v roce 1969 mohl veřejně vzkázat nastupující normalizační moci, že s jejími opatřeními, jejichž součástí byl i pendrekový zákon, důrazně nesouhlasí. Nestalo se tak a Dubček, symbol reforem a demokratizačního proudu v roce 1968, o rok později v tomto směru morálně selhal.

  • securitymagazin.cz
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (12 votes, average: 4,33 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky