9.10.2019
Kategorie: Exklusivně pro PP, Politika

Když se smrt člověka stane nástrojem ideologického boje

Sdílejte článek:

PAVEL VESELÝ

#Pavel VeselyJe smutné se dohadovat o tom, kdo si zaslouží více pohřeb se státními poctami. Zda-li Karel Gott nebo Vlasta Chramostová. Debata o tom je zcela zbytečná a smutné, že se smrt člověka stává prostředkem ideologického boje. Podle mého názoru si ho zaslouží oba. Jak Karel Gott, tak Vlasta Chramostová. S Karlem Gottem se fanoušci budou moci rozloučit na Žofíně a poté bude Zádušní mše v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Tak si to přeje rodina a bylo to přání. S Vlastou Chramostovou bude možné se rozloučit v Národním divadle. Všechny ostatní ideologické spory jsou zbytečné. Je potřeba se modlit jak za rodinu Karla Gotta, tak za rodinu Vlasty Chramostové. Smrt je jen jedna.
Člověk, aby cítil vinu a byl prašivým, když se narodil a žil v bloku, který byl výsledkem rozdělení vlivu po II. světové válce. Málem, aby se omlouval některým mladým za to, že se snažil žít a přežít, aniž byl ve straně. A nakonec každý, kdo v té době žil a pracoval, byl špatný. Žili jsme dlouho i v okupované zemi, a to nebylo v době války. Ale chápu, že dnešní pojem o dějinách a dějepisu moderní doby je velmi tristní. Bude to trvat ještě dlouho.

Totalitní režim, více než jakýkoli jiný, naučil lidi přivlastňovat si životy druhých. Ostatně dělá to každý takový režim. Mluvilo se o našich umělcích, našich učitelích, našich kněžích. Vždyť národ musí být přece sjednocen. Musí mít jednotný názor. A lidé, kteří se vymykají z obyčejného průměru a podprůměru, který nazýváme normálností, to měli vždycky těžké. Nejen v našich dějinách, ale i ve světě.
Dnes máme dobu ani ne tak postfaktickou, ale emoční, spíše bych řekl hysterickou. Není důležitá zpráva a přemýšlení nad příčinou a poté důsledkem, který vyvolává další příčinu a další důsledek. Dnešní doba posunula věci dál. Máme dobu emoční. Ten pocit, ten problém, ten skandál. Chceme být o všem informováni v přímém přenosu. Možná ještě dříve než se něco stane. Stejně jako výsledek čehokoli je jasný, aniž kdokoli zná opravdovou šíři problému. Nic dnes neplatí a všechno je možné v přímém přenou zpochybnit. Mnohdy z pravdy je lež a z nepravdy pravda. Záleží jen na tom, na jaké pravdě je zrovna zájem. A tak se potýkáme se lží vlastně stále a lež se stává pravdou a mantrou v případě, že ji někdo dokáže věruhodně a pravdivě podat. Nezáleží na tom, co je skutečnost, ale záleží na tom, jak je to podáno. Je to prostě pravda odvěká, ale v současné době stále více platná a pravdivá.

Každý člověk má nějakou historii. Každý člověk má nějaký vývoj a v každém svém období máme své určité názory, které se vyvíjejí na základě našich získaných zkušeností a prožitých situací. Mnohdy na základě nich měníme a korigujeme své postoje. Říkat pravdu o své historii, o svém životě neumí každý. Karel Gott a Vlasta Chramostová to dokázali. A to se opravdu cení. Právě proto se stali osobnostmi. Karel Gott navíc mezinárodně uznávanou. A právě proto je zcela jisté, že si obě tyto osobnosti zaslouží pohřeb se státními poctami.

Odvykli jsme si spolu mluvit. Uzavřeli jsme se do klubů přesvědčených. Tyto kluby a komunity mají jasnou představu o tom, co je to demokracie. A jen jejich pohled je ten správný. Mluvit s jiným je zapovězeno. Dokonce je zcela jasné, s kým se může a s kým nemůže mluvit. Osobnost umí mluvit s každým. Chybí zde politik, který dokáže bez emocí mluvit s každým. To není mínus, ale plus. Výrazné plus. Chybí zde lidé, kteří umí mluvit, jak s lidmi na vesnici, tak ve městě. Dokáží spojit bohaté a chudé. Je potřeba zbořit hranici beznaděje. Chudí musí vědět, že mohou být bohatými. Protože bohatí vědí, že mohu být chudými. Ale mnohdy na sobě pracují dnem i nocí. A jasně, mají i štěstí. Ale ti chudí potřebují neztratit naději. Vizi. Když pominu fakt, že hmotné bohatství je pomíjivá veličina. Ten, kdo dokáže spojit názorově i postavením zdánlivě nespojitelné skupiny bude král. To umí však pouze osobnost s vnitřní pokorou, láskou k lidem a úctou k člověku. A takových bohužel je stále méně.

Když se smrt člověka stane nástrojem ideologického boje, je zcela jasné, že společnost je nemocná. Smrt je jen jedna. Nemá ideologické zabarvení a je jí jedno, kdo zastává jakou ideologii. To vše je malicherné a přízemní. Pokud chceme být opravdu demokratickou společností, měli bychom se naučit nedělat ze smrti ideologický nástroj. Zatím se nám to příliš nedaří.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 2,74 out of 5)
Loading...