17.6.2014
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika

Kdy stát nakupuje levně

Sdílejte článek:

OD: ANDREJ FANDÁK 17|06|2014

Minulý týden se objevil zajímavý článek . Popisuje proces fungování elektronických aukcí, v podstatě vlajkovou loď vlády Radičové. Jedná se o opatření, které by mělo omezit korupci při zakázkách ve státním sektoru tím, že se zamezí kontaktu mezi úředníkem a soutěžícím. Hodnotící komise dostane na stůl všechny nabídky, které formálně splňují požadavky a nabízejí žádané zboží nebo službu. Co v takovém případě zůstane úředníkům na hodnocení? Cena.

 

[ad#hornisiroka]

 

V článku se píše, jak se dané situaci přizpůsobili soutěžící. Seriózní uchazeči uvedli nejnižší cenu, kterou si mohou dovolit. Ti neseriózní napsali na nabídku daleko nižší číslo, které jim nepokrývá ani náklady. Úředníkům nakonec nezbývá, než vybrat nejnižší cenu. A jak už to bývá v případech, kdy podepíšete smlouvu s neseriózním podnikatelem, konečná cena se nakonec navýší. Jednoduše využije situace, když už nemáte reálnou možnost vycouvat z podepsaného obchodu. Stává se také v privátním byznysu. V soukromém sektoru, ale už s daným partnerem neuzavřete další kontrakt, pouze z toho důvodu, že na vás zkusí opět úplně stejný trik.

 

Kvůli kompletnosti je třeba zrekapitulovat celý proces, který nás k elektronickým aukcím přivedl. Je to reakce na bezprecedentní kauzy z dob první Ficovy vlády. Nástěnkový tendr, kauza Emise, ale hlavně mýtný tendr (kdy je vyloučena nejnižší nabídka, aby nakonec s několikanásobně předraženou cenou vyhrála neznámá firma s propojením na žraloky z J & T) si žádalo systémové řešení. Zejména, když ministr Fígl dokázal hned po nastoupení do úřadu vysoutěžit dálniční úseky za řádově nižší ceny než jeho smerácky předchůdce.

 

Odborníci už tehdy varovali, že nejnižší cena v nabídce nemusí být i zárukou nejlevnějšího projektu. Cena se stejně jako v aktuálním případě může navýšit přes různé smluvní dodatky. Této teorie se hned chytila ​​garnitura Fico II, když se rozhodla nejnižší nabídku dokonce hned z tendru vyloučit.

 

Jak tedy nastavit pravidla, když vám na záda dýchají dravci ze smerácké podnikatelské suity?

 

Občané mají naivní představu, že když se nastaví zákony správně, tak bude státní sektor nakupovat stejně efektivně jako sektor soukromý. Toto bohužel není technický možné.

 

První esenciální překážkou fungujících veřejných zakázek je fakt, že úředník nepracuje s vlastními penězi. Ani jeho nadřízený, ani ministr financí. To znamená, že běžný státní zaměstnanec nebude dobrovolně porovnávat různé nabídky, aby nakoupil nejvýhodněji, jak to bez donucování a nátlaku dělá každý slovenský živnostník, když si na výkon své činnosti kupuje vrtačku, notebook, nebo auto.

 

V praxi to znamená, že pokud stát nakoupí špatně, tak ztráta nikdy nebude kryta z kapsy daného úředníka. Ani z kapsy jeho nadřízeného či ministra financí. Čili neexistuje přirozená vůle nakupovat efektivně a absentuje i dozor, který by byl schopen na to dohlédnout. Dozor funguje v soukromých firmách, kde zaměstnanci sice nejsou finančně zainteresováni na celkovém hospodářském výsledku, ale jejich nadřízení jsou. Na rozdíl od takového ministra financí, pro kterého udržení se v křesle je důležitější než vyrovnaný rozpočet.

 

Druhým zásadním omylem je, že se něco takového, jako efektivní řízení funkční organizace (úřadu) dá napsat právnickou řečí do pár zákonů a paragrafů. A pak už jen bude stačit, aby se každý státní zaměstnanec slepě držel těchto pokynů. Tato nesprávná představa podle mě vychází z nepochopení nejen podnikání, ale i podstaty fungování dnešního světa.

 

 

Podnikatel (ale v podstatě i každý běžný člověk) se při nákupu, vyhodnocování obchodních partnerů, neboť podnikání obecně řídí souborem informací, kde cena produktu je pouze jednou položkou se seznamu.

 

Stejně důležitý (ne-li důležitější) jako nízká cena je kredit prodávajícího, reference a hlavně dosavadní zkušenosti s ním. Firmy častokrát nakupují i ​​dražší zboží, ale cení si lidský přístup, flexibilitu a kompetentnost v případě problémů. A takový rozhodovací proces se těžko zapisuje do algoritmů v právnickém žargonu.

 

Kde je ta hranice, kdy ještě dáte přednost milé a ochotné obchodnici, před arogantní sekerou, která ale nabízí nižší cenu? A jak tuto hranici zapsat do paragrafů, aby si ho zadavatel přečetl a měl hned jasno, jak postupovat? Podnikatel se častokrát rozhoduje na základě intuice – dodavatel, který dojde pozdě na smluvenou schůzku, bude mít pravděpodobně problém s dodržováním termínů dodávky. A tyto jemné nuance zakázek do zákona již nenatlačíme nikdy.

 

Fungující veřejné zakázky je tedy tak trochu oxymoron. Nejlepší by bylo, kdyby si tento fakt uvědomila i slovenská veřejnost a požadovala více zdrojů pro soukromé zakázky na úrok těch politických. Obstarávat si má občan rodinné kombi a ne ministr vládní limuzínu. Zatímco to tak ale nebude, držel bych se pravidla nižší ceny .

 

ZDROJ: menejstatu.sk

 

[ad#velkadolni]

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (8 votes, average: 4,63 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky