Otázka míru je bezesporu jednou z nejdůležitějších politických otázek dneška, a tak jako u jiných palčivých témat, i zde levice velmi rychle vyklidila veřejný prostor. Nesnažíme se vést racionální debatu, máme místo toho názorové zmatení, které vyprodukovalo dvě laciné nálepky: chcimír a chciválka. V tomto textu proto chci seriózně rozebrat z levicových pozic, jaké mechanismy v současnosti brání ukončení války na Ukrajině.

Samozřejmě, je v zájmu těch u moci, abychom na prvním místě vůbec žádnou racionální debatu o míru neměli. Česká republika plně podřizuje svoji zahraniční politiku Spojeným státům, kterým dlouhotrvající konflikt vyhovuje. Nejde tu pak jen o co největší oslabení jejich starého geopolitického rivala. Americká armáda bude chtít nahradit zbraně, které dodala Ukrajině – zde je příležitost pro nové závratné zisky zbrojařského sektoru. Nejedná se o žádnou konspirační teorii, jak by mohli někteří namítat. Podle zprávy serveru Politico je právě toto jedna z linií argumentace Bidenovy administrativy, pomocí níž chce udržet podporu pro vyzbrojování Ukrajiny s tím, že válka je dobrá pro americkou ekonomiku a pomůže vytvořit řadu nových pracovních míst. Evropa se rovněž rozhodla v důsledku války vyměnit závislost na ruském plynu za závislost na americkém zkapalněném plynu – zisky amerických společností nabízející zkapalněný plyn jsou rekordní. Čím déle se bude na Ukrajině válčit, tím bohatší vybrané skupinky americké oligarchie budou. Není ostatně náhoda, že Ukrajinci vždy potřebné zbraně dostávají s velkým zpožděním a v množství, které je pro ně zcela nedostačující.

Hlavním problémem je, že už naše samotná míra informovanosti o konfliktu je zcela diktována zájmy kapitálu – nejlepším příkladem jsou tři písmena důvěrně známá každému, kdo válku alespoň trochu sleduje: ISW neboli Institut pro studium války, který ve skutečnosti žádným institutem není. Jde o neziskovou organizaci, kterou založiliameričtí neokonzervativci, a která je financována zbrojovkami (například General Dynamics). Právě díky tomu „Institut“ v minulosti proslul prosazováním velmi agresivní zahraniční politiky. Fakt, že všechna velká média, jak u nás, tak v zahraničí, nekriticky citují analýzy této organizace, aniž by se slůvkem zmínila o tom, kdo ji založil a čí zájmy hájí, je vševypovídající.

Osobně jsem se setkal i s tím, že už samotný pokus o vysvětlení širších příčin konfliktu byl sám o sobě označován za proputinovský, až tak daleko došla štvavá kampaň v současnosti vedená různými propagandisty. V jakém druhu společnosti může být jen samotný pokus o informovanou analýzu odsuzován?

Válka marxistickou optikou

Pokud chceme pochopit proč nemůže nyní přijít mír, musíme nejdřív pochopit proč vůbec přišla válka. Když jsem minulý rok využil marxistickou optiku a napsal jsem, že primární motivací pro invazi byla snaha ruských oligarchů získat ukrajinské nerostné bohatství a zbavit se tak nežádoucí konkurence, narazil jsem na silnou oponenturu. Den před svým nepovedeným pučem mi ale nepřímo dal za pravdu nyní již zesnulý Prigožin, když v jedné ze svých nahrávek prohlásil: „Oligarchický klan, který vládne Rusku válku potřeboval.“

Co tím měl na mysli? Možná fakt, že: „Ukrajina disponuje 117 ze 120 nejpoužívanějších nerostů a kovů. Podle údajů kanadské firmy SecDev padla v důsledku invaze do rukou Ruska naleziště v přibližné hodnotě 12,4 bilionu dolarů, což je polovina hodnoty všech známých ukrajinských ložisek.“

Role marxismu ve válce na Ukrajině je celkově nedoceněná. Filozof Slavoj Žižek například prohlásil, že byl informován o svolání schůzky proputinovských marxistů krátce po vypuknutí invaze. Jejich úkol? Vypracovat marxistickou obhajobu invaze. Narativ, který vytvořili je dost známý a míchá pravdu a výmysly.

Rozšiřování NATO na Západ vyvolalo v kruzích ruských vládnoucích elit nedůvěru a ve výsledku přispělo k rozdmýchání plamenů nacionalismu, ale o reálné vojenské hrozbě nemůže být ani řeč – dobře to ilustruje fakt, že Rusko v současnosti stahuje své jednotky od hranice s NATO a posílá je na Ukrajinu. Takto by se stát ohrožený aliancí nechoval. Navíc stát vyzbrojený jadernými zbraněmi nepotřebuje vytvářet nové nárazníkové zóny a posouvat nepřátelské síly co nejdál od svých hranic, ne v době špionážních družic a přesně naváděných raket.

Proputinovští pseudomarxisté zakrývají pravou povahu fungování stávajícího ruského státu, který slouží jen jako prodloužená ruka oligarchie. Ilustrativní je v této souvislosti reportáž Wall Street Journal o Wagnerově skupině. V syrské občanské válce wagnerovci operovali oficiálně pod firmou Evro Polis, ta za každé ropné pole, které pro syrského diktátora osvobodila, získala 25 % podíl na těžbě. V roce 2017 měla tato firma pod kontrolou čtyři největší ropná pole v Sýrii, přičemž každé ji generovalo zisky ve výši desítek milionů dolarů. Těžko při tom říct kolik procent z této kořisti získalo ministerstvo obrany poskytující servis wagnerovcům, přestože je v Rusku žoldnéřství oficiálně zakázáno, a kolik připadlo Prigožinově rodině. Ví se pouze, že v průběhu čtyř let před samotnou invazí mu tento business model vydělal zhruba 250 milionů dolarů. Trend je tak jasný.

Ve Středoafrické republice Wagner vystupoval pod firmou Sewa Security Services, která je dceřinou společností Lobaye Invest, jenž má v zemi nejméně tři těžební licence. Obchodní model bojovníci výměnou za suroviny se úspěšně opakoval. Wagnerově skupině tak připadl v roce 2017 důl Ndassima. Tento důl se pod vedením dalšího bílého koně Wagnerovy skupiny (firmy Midas Resources) stal vůbec prvním mechanizovaným dolem na zlato ve Středoafrické republice. Oblast je zcela mimo kontrolu vlády a místní nemají nic z vytěženého bohatství. Je toto něco jiného než imperialismus?

Wall Street Journal nezapomněl připomenout bitvu o plynové pole Conoco při níž se v roce 2018 v Sýrii střetly jednotky Wagnerovy skupiny s jednotkami americké armády. Svého času byla tato událost silně medializována – poukazovalo se na to, jak těžké ztráty ruští žoldnéři utrpěli. Faktem je, že tato bitva odhalila pravou podobu angažmá obou mocností v syrské občanské válce. Šlo o to, kdo využije chaosu a ukořistí pro sebe více ropy a zemního plynu. To nás přivádí k dnešnímu konfliktu na Ukrajině.

Catch-up invaze?

Ruská vládnoucí třída může celou invazi chápat v podstatě jako catch-up invazi. Jürgen Habermas přišel s konceptem catch-up revolucí, postaveným na tvrzení že revoluce ve střední a východní Evropě, které ukončily protosocialistické režimy, se snažily pouze o to dohnat západní Evropu, tedy ustanovit liberální kapitalismus. Invaze na Ukrajinu se mohla jevit jako příležitost, jak dohnat USA a navrátit ruským vládcům jejich velmocenskou sílu.

Podívejme se ostatně, jak byla invaze propagována, téměř jako humanitární akce, jejímž úkolem je zabránit genocidě ruskojazyčného obyvatelstva. Nepřipomíná nám to jazyk, jímž byla obhajována intervence v NATO v Jugoslávii?

Tuto tezi nepřímo podporuje článek Maxima Samorukova Why Putin will never Agree to De-escalate. Text poukazuje na to, že válka umožňuje nyní Putinovi dosáhnout všech cílů, které se mu nedařilo splnit v mírových podmínkách. Jde o jím dlouho proklamované snížení technologické závislosti na Západu, navýšení objemu obchodu s asijskými státy či snížení závislosti na americkém dolaru. Už od roku 2014 Putin mluvil o nutnosti zvýšit obchodní bilanci se státy v Asii, ale až nyní se během jediného roku zvýšil objem obchodu s Čínou o 40 procent a obchod s Indií se zvýšil 2,6krát. Dlouhé roky nebyla ruská byrokracie schopná splnit ambiciózní úkoly, které dostávala. Například o železničním spojení s Indickým oceánem skrz Írán a Ázerbájdžán se mluvilo už od roku 2005. Bylo ale potřeba až války na Ukrajině, aby se podařilo podepsat všechny klíčové smlouvy.

I přes sankce uvalené Západem ruští oligarchové zbohatli v roce 2022 o neuvěřitelných 152 miliard dolarů, například Sberbank zaznamenala v prvním čtvrtletí tohoto roku rekordní zisk 97 miliard dolarů. Netřeba snad zdůrazňovat, že řada oligarchů těží ze zbrojních zakázek. Spekuluje se, že to byl dobrý Putinův přítel a mediální magnát Jurij Kovalčuk, který ruského prezidenta přesvědčil o potřebě invaze na Ukrajinu. Oba postarší pánové sdílí vizi obnovení ruské velikosti a lze usuzovat, že Kovalčuk v invazi spatřovat i řadu ekonomických příležitostí.

Podmínky pro mír by mohly přijít pouze za předpokladu, že pro jinou vlivnou skupinu ruských oligarchů začne být konflikt silně nevýhodný. Tento moment může přijít s tím, jak se Rusko bude více stávat závislé na Číně a čínské společnosti začnou ohrožovat jejich postavení. Klíčovou roli by při tom mohla sehrát společnost Gazprom. Při otázkách Putinova nástupnictví se sice často mluví o silovicích (tedy členech tajných služeb a ozbrojených složek) a o technokratech jako je ruský premiér Mišustin, je třeba si ale uvědomit, že ani jedna skupina nemá zdroje na to moc reálně převzít. Silovikům chybí hospodářská a mediální moc, technokraté pro změnu nemají moc vojenskou. Avšak Gazprom má potencionálně všechny tři složky – v únoru tohoto roku oznámil vytvoření blíže nespecifikovaných bezpečnostních sil údajně za účelem ochrany svých zařízení. Jeden se musí ptát proč k tomuto kroku došlo zrovna teď?

Podle realistické školy mezinárodních vztahů se stát utvořil, protože je to jednotka, která dokáže nejefektivněji vést válku – daleko efektivněji než kmenové svazy či jiná společenství. Můžeme však ve stávajícím konfliktu vidět zárodky změny? Co když díky masivnímu nástupu nových moderních technologií jako jsou drony, špionážní satelity a přesně naváděné střely již nebude stát tím nejefektivnějším aktérem ve vedení války, ale bude jím soukromá společnost? Bitva o Bachmut byla přece jenom prvním moderním střetem, kde byla armáda státu poražena soukromou vojenskou skupinou…

Při diskuzích o vládnoucí třídě je však důležité mít na paměti, že klíčoví aktéři nejsou vždy racionální. Podle některých zpráv je vládnoucí třída Rusku posedlá mysticismem a vírou v konspirační teorie. Odhaduje se, že až 60 procent Rusů věří v existenci magie. V lednu tohoto roku například na veřejnost unikla interní zpráva Federální služby ochrany (FSO), která ruským vládcům zajišťuje bezpečnost. Podle této zprávy hrozí, že se její personál stane obětí masivního ideologického útoku skrz hypnózu či jiné neznáme psychické síly. Zpráva zmiňuje jakési psi-generátory a zároveň nabízí podrobný návod obrany před touto psychologickou nákazou. Zaměstnanci FSO si tak mají vyprávět historky o hrdinství svých kolegů, případně navštívit síň slávy FSO či Chrám Ikony Matky Boží Kazaňské.

Fronta se za poslední rok významně nepohnula, jak uvedl The New York Times, tak nejvíce území získaly Rusové a to „rekordních“ 200 čtverečních mil. Přestože se nás mnohá média snaží přesvědčit o ukrajinském odhodlání v bojích pokračovat, realita bude o něco jiná. Ilustrativní byla v tomto směru reportáž Vice News z frontové linie u Bachmutu z tohoto léta, v níž ukrajinský voják ze 17. tankové brigády vystupující pod jménem Denys řekl: „Nevím, jaké jsou vládní plány, ale vypadá to jako vyhlazení své vlastní populace.“ Historik Stephen Kotkin v rozhovoru pro The New Yorker prohlásil, že průměrný věk ukrajinského vojáka cvičeného v zemích NATO byl 36 let. Záběry, jak ukrajinská armáda doslova loví muže na ulicích spolu se zprávami o korupci v náborových centrech ukazuje, že počty bojeschopných a bojeochotných vytrvale klesají. Vzhledem k tomu, že ruská armáda nemá síly na další útok na Kyjev můžeme říct, že Ukrajinci s pomocí západních spojenců svoji státnost uhájili. Nebyl by tedy nyní nejlepší čas pro Kyjev zahájit mírová jednání?

Největší zdroje nerostných surovin a největší průmyslové kapacity se nachází na východě Ukrajiny. Pokud by všechna okupovaná území připadla Rusku z Ukrajiny v důsledku bojů zůstane hospodářská troska dlouhodobě závislá na finanční pomoci ostatních. To se samozřejmě nelíbí ukrajinským oligarchům, kteří mají na východě země cenné majetky.

Jaký mír na Ukrajině?

Mír je sice nyní nemožný, avšak politická situace se vždy může dramaticky změnit. Levice často mluví o spravedlivém míru na Ukrajině, ale už neuvede, jak by tento spravedlivý mír měl přesně vypadat, což mi přijde vyloženě alibistické. Zbytek tohoto článku proto chci věnovat rozboru možného scénáře mírového uspořádání. Již v červnu tohoto roku publikoval Samuel Charap kontroverzní článek Nevyhratelná válka (An Unwinnable War) v časopise Foreign Affairs, který bývá považován za médium, jenž je věrným zrcadlem stavu debat v zákulisí americké politiky. Co je ještě zajímavější je, že Charap je analytikem RAND Corporation – neziskové organizace silně dotované americkou vládou.

Charap upozorňuje na dva fakty, které jsou v našem mediálně-politickém prostoru přehlíženy (a je jasné, že úmyslně). Tím prvým je na první pohled banální konstatování, že i kdyby Rusko bylo vytlačeno ze všech okupovaných území, neznamená to automaticky konec války. Vzhledem k dosavadnímu odhodlání vládnoucích kruhů v Rusku je možné, že by boje minimálně v podobě vytrvalého ostřelovaní Ukrajiny pokračovaly. Zde narážíme na kontradikci hesla o tom, že Ukrajinu budeme podporovat tak dlouho, jak jen to bude třeba. Prezident Zelenskyj opakovaně prohlásil, že chce obnovit Ukrajinu v původních hranicích z roku 1991, tedy včetně Krymu. Řada analytiků se přitom shoduje, že pokud by něco mohlo Putina donutit k použití jaderných zbraní, byla by to právě hrozba ztráty poloostrova. Takže budeme podporovat Ukrajinu až do rozpoutání jaderné války? Rád bych při tom připomněl odhady, podle kterých by i relativně malá jaderná výměna mezi Indií a Pákistánem vedla k vyvolání jaderné zimy – ochlazení by způsobilo nízké zemědělské výnosy, ty by vedly k hladomoru, masové migraci a dalším potenciálním konfliktům. Opravdu chceme, aby k něčemu podobnému došlo?

Druhým faktem je pak studie, podle které se mezistátní konflikty delší než rok v průměru protáhnou na 10 let – vědom si celkových nákladů se tak Charap domnívá, že bude pro americkou vládu finančně zkrátka výhodnější pomalu začít iniciovat vyjednávání. Při tom naznačuje, že dokud nebudou diplomatické kanály otevřeny, nelze reálně odhadnout, jak moc je Rusko ochotné ke kompromisům. Srovnejme to s analytiky z ISW, kteří pořád opakují, že Rusové vyjednávat nechtějí. Jelikož RAND primárně financuje americká vláda, musí zohledňovat širší obrázek konfliktu a jeho celkovou nákladnost pro amerického daňového poplatníka, na rozdíl od ISW financovaného zbrojaři.

Charapova mírová vize je pak dohoda o příměří, podobná té z korejské války s tím, že USA by zaujalo k Ukrajině podobný postoj jako ke státu Izrael. Článek Nevyhratelná válka vyvolal bouři reakcí, avšak jak analytik ve svojí následné polemice se čtyřmi odpůrci upozorňuje, tak kromě návrhu na Putinovo svržení, které hrozí další děsivou eskalací, nikdo jiný žádný alternativní plán nemá.

Myslím si, že Charap sice vychází ze správných ingrediencí, ale dochází k chybným závěrům. Co by mělo každého levicově smýšlejícího člověka ihned varovat při čtení jeho textu je jeho nedemokratičnost – mír je něco, co bude vyprodukováno pomocí zákulisních jednání politiků a diplomatů, obyčejní lidé jsou odsouzeni do role pasivních diváků velkého politického dramatu. Levice usiluje o emancipaci, vždy a všude. Je proto načase oprášit staré heslo použité už bolševiky a usilovat o demokratický mír bez anexí a reparací.

Přestože se vyjednávač minských dohod Wolfgang Sporrer domnívá, že téma práv ruskojazyčné komunity na Ukrajině nebylo hlavním důvodem konfliktu – tím byly velmocenské ambice a touha Ukrajinu ovládat, nelze toto téma ignorovat. Ostatně Rusové nejsou jediní, kdo mají na Ukrajině problém s uznáváním jazykových a kulturních práv. Stačí se podívat na Rusíny, u nás mají status národnostní menšiny, ale na Ukrajině nikoliv. Stačí přejít hranice a postavení tisíců se dramaticky promění. Mír může být zajištěn, pokud proběhne skutečně nezávislé referendum, které rozhodne o dalším směřování Ukrajiny, toto referendum by měla provést a dohlížet na něj OSN. Klíčová by byla také účast mírových sborů OSN složených ze států, které nejsou v NATO – ty by měly obě strany konfliktu oddělit podél dohodnuté hranice. Ukrajina by měla být odškodněna za škody spáchané ruskými silami, toto odškodnění ale nesmí přijít v podobě kolektivního trestu známého jako reparace, které jak praví lekce z první světové války dláždí cestu akorát dalšímu, a ještě horšímu konfliktu. Ať za válku platí ti, kdo ji skutečně rozpoutali a vydělali na ní. Spolu s tím bude potřeba nezávisle vyšetřit a odsoudit všechny válečné zločiny.

Výše zmíněné návrhy představují některé body, které by měly být rozpracovány v širší debatě napříč evropskou levicí, protože dříve či později podmínky pro mír uzrají a je potřeba být na tento moment připraven. Nesmíme však zapomínat, že v kapitalismu, kde je válka výnosným byznysem a hodnotu lidského života lze finančně vyčíslit, nemůže být o trvalém míru ani řeč.

Válka na Ukrajině je bezpochyby historický moment, moment prozření. Předně oddělila v levici zrno od plev, protože ukázala, kdo je skutečně levicově smýšlející a kdo jen nenávidí cokoliv západního. Zároveň s tím jasně odhalila pokrytectví současných mocností. Odsuzujeme invazi na Ukrajinu a zločiny ruské agrese a s tichostí přehlížíme už 50 let, jak členský stát NATO okupuje severní část Kypru a přemísťováním své populace na něj porušuje Ženevské konvence, oslavujeme válečné zločiny Izraele a jeho okupaci Palestiny, zapomínáme na invazi do Iráku zahájenou pod lživou záminkou.

Před levicí se rýsuje možnost využít tento historický moment k zažehnutí nového mírového hnutí postaveném na antikapitalismu. Jestli se tak skutečně stane, je při tom je na nás, na naší vlastní pracovitosti a odhodlání. Za mír!