Kde asi soudruzi z NDR udělali chybu?

První velká legislativa Energiewende byla schválena v Německu už v roce 2000 za vlády sociálních demokratů (SPD) a Zelených. Jeho úspěšným středobodem byly štědré dotace každému, kdo instaloval přerušované obnovitelné zdroje energie (OZE), i když ceny elektřiny kvůli tomu rostly. Tato rudozelená vláda chtěla také skoncovat s jádrem, ale byla nahrazena v roce 2005 kancléřkou Angelou Merkelovou. Její CDU podporující jadernou energetiku ale po havárii ve Fukušimě v roce 2011 obrátilo podporu v odmítnutí. Vzděláním fyzička Merkelová se nepochybně chopila společenského konsensu a rozhodla se v čele vlády všechny jaderné elektrárny do konce roku 2022 zavřít. To se také důsledně děje a dnes už jsou funkční jen tři z původních 17 jaderných elektráren.

Existují široké debaty o tom, proč právě Němci se stali vůdčím národem v prosazování zelené ideologie a odstraňování emisních technologií ve prospěch tzv. obnovitelných zdrojů energie. Německý list Handelsblatt už před několika lety napsal, že díky slibovanému úspěchu při boji s globálním oteplováním „Němci…by pak konečně pocítili, že se vymanili z pověsti ničitelů světa ve 20. století v zachránce světa v 21. století.“ Rytíř Don Quijote de la Mancha ze slavného románu, který v roce 1605 napsal Miguel de Cervantes, by se dnes na projížďce na svém koni Německem asi doslova umlátil svým kopím v boji s obry, za něž pokládal španělské větrné mlýny. Na německé souši takoví až 160metroví obři, větrné elektrárny, jsou takřka všude k vidění, protože jich po celé zemi je kolem 25 tisíc s kapacitou 56 GW, přičemž další větrní obři s kapacitou 8 GW noří své sedm metrů tlusté betonové sloupy do dna moře na severním pobřeží. Spolu s loni nově instalovanou kapacitou převážně v solárních elektrárnách už mělo Německo na konci roku 2021 v OZE celkovou kapacitu 137 GW, což je více, než má kapacita německých konvenčních zdrojů.

To, co často lobbisté za větrnou a sluneční energii vždy a všude rádi zdůrazňují, tedy instalovanou, jmenovitou kapacitu, má ještě daleko ke skutečně odvedené práci. Podle předběžných údajů německého ekologického think tanku Agora Energiewende totiž loni meziročně poklesl podíl výroby elektřiny z OZE v energetickém mixu Německa o 4 body na 41 %. A to Němci v roce 2021 zvýšili kapacitu OZE o 6700 MW hlavně v FVE (pro srovnání: v ČR loni přibylo ve FVE 62 MW). Meteorologické podmínky byly méně příznivé pro výrobu z větrných a slunečních elektráren. Rostoucí ceny plynu zejména ve druhém pololetí pak způsobily, že vyrobená kilowatthodina z uhelných elektráren byla lacinější než z plynových, a to i přes výrazný nárůst cen emisních povolenek. Proto loni v Německu meziročně vzrostla výroba z uhelných elektráren oproti roku 2020 o 25 %. Rostoucí počet OZE vede ke kanibalizaci produkce a k nízkým cenám elektřiny v době všeobecného přebytku, kdy mizernou ekonomiku OZE musí dofinancovat spotřebitelé v podobě stále rostoucích cen elektřiny a dotací ze svých daní.

Německé emise CO₂ v minulém roce vzrostly o přibližně 33 milionů na 772 milionů tun, tedy o 4,5 procenta meziročně. Němci tak nesplnili ani klimatický cíl platný k roku 2020, v ohrožení je i naplnění ambiciózních plánů k roku 2030. Podle výpočtů enviromentálního portálu USA by příští rok podíl německé výroby elektřiny pocházející z fosilních paliv mohl činit až 44 procent ve srovnání s 39 procenty v roce 2021 a 37 procenty v roce 2020. Se svým profilem výroby elektřiny v letech 2021 a 2022 by Německo nedosáhlo svých cílů mj. proto, že na Silvestra 2021 odstavili tři funkční jaderné elektrárny s výkonem cca 4 GW. A ty musí nahrazovat emisní zdroje. Německo tak produkuje díky násobně větší spotřebě elektřiny daleko více emisí než bezmála čistě uhelná energetika Polska a 10krát více než Francie se svými 70% podílem jádra na energetickém mixu. Nicméně i v programové prohlášení nové vlády SPD, FDP a Zelených se prohlašuje, že v „ideálním případě“ bude v roce 2030 Německo čerpat 80 procent energie z obnovitelných zdrojů (OZE).

Evropská komise se pokouší protlačit co nejvyšší podíl OZE v energetickém mixu členských zemí, což je v rozporu s principy subsidiarity a národní svrchovanosti a s předchozím ujišťováním, že energetický mix si může každý členská země určit sama. Jak jinak lze hodnotit miliardový tok dotací a úvěrů, jejichž využití je striktně omezeno na budování OZE. Přece společným vyhlášením cílem je dekarbonizace, k jejímuž cíli si mají národní státy dle svých specifických podmínek zvolit nejvhodnější nástroje, jako je v případě ČR jedině budování nových jaderných kapacit. Ale Německo jako nejsilnější stoupenec zelené ideologie ukazuje v praxi, že budování stále nových dotovaných zdrojů z větrné a sluneční energie má být cílem i receptem na problémy energetiky, emise sem, emise tam. Šokující ceny elektřiny v Německu i dalších zemích EU jsou pak přímou příčinou takové politiky. Jak v minulých dnech přiznala Isabela Schnabelová, představitelka Německa v exekutivní radě Evropské centrální banky (ECB), prudký nárůst cen energií je hlavním faktorem zvyšující se inflace a není to jenom jev dočasný a krátkodobý, ale nejméně střednědobý.

Při takových velmi neuspokojivých výsledcích německé Energiewende autora maně napadla populární hláška z českého filmu Pelíšky „Kde soudruzi z NDR udělali chybu?“ Tady ovšem nejde o rozpuštěné plastové lžičky z bývalé NDR v horké kávě, ale o osud nejen německé, ale i evropské energetické politiky a s ní ekonomik a životní úrovně 450 milionů lidí v EU. Vůdčí role Německa v této prudké zelené změně s jejími dopady na raketově rostoucí ceny energie a závislost na ruském zemním plynu vyvolává leckde v EU značnou nervozitu. Polský prezident, jehož země v energetice takřka plně závisí na uhlí, mluví o celkovém nátlaku Německa, které chce i přes zelenou vlnu vytvořit „čtvrtou říši“. Reminiscence na válečné utrpení Polska zaviněné nacistickou „třetí říší“ je tvrdé, ale právě proto účinné varování před násilným politicko-dotačním prosazováním ideologie, která opět slibuje nějaké „světlé“, tentokrát „zelené zítřky“. A realističtí politici v členských zemích EU dobře chápou, že nejraději se volič rozhoduje podle stavu své peněženky.