Katalánci nejsou Číňané, Barcelona není Priština a Puigdemont není Masaryk

Vůdčí představitelé katalánského disentu obdrželi od demokratických španělských soudů za rozvracení demokratického království takové palety, proti kterým působí někdejších Havlových čtyři a půl roku za identické rozvracení komunistické totality kapku směšně. Inu, demokratický a svobody plný právní stát. 

Významný rozdíl je také v tom, že zatímco československý národ měl na pár měsíců zavřeného a pro většinu nesrozumitelného protistátního elementa Havla na párku, ten katalánský se za ty své poměrně důrazně bere. Tak moc, že od pondělka, kdy byly dlouholeté tresty vězení zveřejněny, jsou v ulicích desetitisíce lidí, Barcelona hoří, španělská policie opět brutálně zasahuje a výsledkem jsou opět stovky zraněných demonstrantů.

Až třináct let natvrdo za uspořádání referenda, to je skutečně silná káva. Mimochodem, pokud teď sednete do auta a úmyslně s ním usmrtíte prvního chodce, kterého potkáte, máte poměrně slušnou šanci, že dostanete podstatně nižší trest. A pokud jste snad dosud mladistvými, či ve věku blízkém, dostanete s trochou štěstí ještě o půlku méně.

Ale mně se na tom všem asi nejvíc líbí ten dvojí metr, s jakým se dění v Katalánsku přeměřuje. A nejen tam.

Zatímco týdny a měsíce sledujeme takřka v přímém přenosu, denně a s patřičnými komentáři přetékajícími demokracií, svobodou a policejní brutalitou podobnou situaci v půl zeměkoule vzdáleném Hongkongu, totéž v takřka sousední a spojenecké zemi nemá ani zdaleka takovou mediální a komentátorskou podporu.

Zatímco hongkongští „demokratičtí“ demonstranté a jejich „oprávněné“ požadavky neslézají z našich obrazovek, katalánští „separatisté“ obdrží dvě neutrální věty a pět vteřin záběrů. Případně, jako třeba včera, kdy desetitisíce Katalánců pochodovalo na protest zemí a Barcelona dokonce hořela, ani to.

Česká televize v hlavním zpravodajství raději přidělila tři minuty americkému zákonu na podporu hongkongského Hnutí za demokracii, dvě minuty chudáku Navalnému, jehož ústrky ze strany Kremlu mají v našich médiích podobný status i prostor jako hongkongští „demokraté“ a přes minutu jakési obskurní brněnské konferenci o nenávisti. I nový typ amerického skafandru dostal včera se šesti sekundami víc prostoru, než natlakované Katalánsko.

Katalánci mají holt tu smůlu, že jejich země je součástí evropského demokratického Španělska a jejich případné sebeurčení není v ničím mocenském zájmu.

Kdyby byla součástí Číny nebo Ruska a Katalánci by v těchto východních despociích demonstrovali za svoji samostatnost a svobodu a tamní policie by je za to stále dokola řezala hlava nehlava – oj, to byla jiná mediální, politická, lidskoprávní a hlavně mocenská kávička. Ale takhle? Fašizující katalánští pravicoví nacionalisté se separatistickými tendencemi se pokoušejí rozvrátit Španělsko, našeho spojence. Vzor demokracie, právního státu, úcty k občanským právům a svobodě národů i jednotlivce.

Zatím mi žádná z více či méně učených mluvících hlav nedokázala vysvětlit, proč byla někdejší totožná snaha kosovských albánských separatistů o vlastní stát v pořádku a chvályhodná a katalánská není. Proč dokonce ozbrojený a velice brutální boj srbských Albánců se Srbskem za samostatnost byl úžasný a podpořit jej bombardováním Bělehradu bylo správné a proč většinově umírněná snaha Katalánců o totéž není a nestojí dokonce ani za zmínku?

Proč, když podobnou volbu učinily Krym, Abcházie a Jižní Osetie bylo všechno rovněž výhradně špatně? A proč jsou podobné snahy části hongkongských Číňanů či Syřanů vydávány za legitimní touhu po demokracii, svobodě a samostatnosti? Proč se o ztřískání demonstrantů policisty v Moskvě dozvídám pokaždé a obsáhle, a o ztřískání demonstrantů v Barceloně pouze občas, stručně a jaksi mimochodem?

Třesu se nedočkavostí, až to všechno někdo z městských vzdělanců konečně nám venkovským buranům srozumitelně vysvětlí.

A to už vůbec nemluvě o tom, že Češi jako národ, jehož vlastní stát vznikl za velice podobných okolností a za hlasitého pokřikování do celého světa o právu na sebeurčení, včetně žalářování a trestů smrti pro vůdčí „velezrádce“ , by měli mít se snahami Katalánců o totéž ještě o dost větší porozumění, než ostatní demokraté.

A hlavně ho dávat dostatečně najevo. A kdo by tak měl činit jiný, než právě naše vzdělané mediální a politické elity.

Katalánci přece nechtějí a nedělají nic jiného, než co chtěl a dělal Masaryk. A jestliže to, co dělal on s velkou pompou oslavujeme, nemůžeme zároveň káravě zdvihat prst směrem ke Katalánsku. Respektive můžeme, ale hanba by nás -respektive hlavně naše elity – měla fackovat.

Já sám za sebe přeji katalánskému lidu aby v blízké budoucnosti, až své nezadatelné právo prosadí, mohl tuto kapitolu uzavřít užitím jiného slavného španělského rčení: „Hemos pasado!“