28.8.2019
Redakce
0
Kategorie: Politika

Kandidatura Joe Walshe donutí Republikány popřít sebe samé

Sdílejte článek:

TRW

Republikáni se ocitli tak daleko od podoby, jakou straně vtiskl během svého prezidentství Ronald Reagan a jaká ji po dlouhá léta charakterizovala a činila výjiměčnou, že když mají nyní šanci se k ní alespoň částečně vrátit, neudělají to.

 
Zatímco mezi demokraty je o nominaci pro prezidentské volby v roce 2020 pochopitelný zájem a mezi sebou tak soupeří zhruba dvě desítky kandidátů, u republikánů nemělo být pochyb o tom, že kandidátem bude samozřejmě stávající prezident Donald Trump. 
 
Historickým zvykem je v rámci stranických primárek úřadujícího prezidenta nevyzývat a naopak se za ním sjednotit a jako strana jednotně čelit protikandidátovi, jenž vzejde z opačného tábora. Nebylo tomu tak ale v minulosti vždy-mezi republikány stojí za zmínku například kandidatury Teddyho Roosevelta proti úřadujícímu Williamu H. Taftovi v roce 1912, Ronalda Reagana proti Geraldu Fordovi v roce 1976, či Pata Buchanana proti Georgi H. W. Bushovi v roce 1992, u Demokratů pak kandidatura Eugena McCarthyho v roce 1968 proti Lyndonu Johnsonovi, či Teda Kennedyho proti Jimmy Carterovi v roce 1980. Zajímavým společným jmenovatelem ve všech těchto případech je, že úřadující prezident, který čelil výzvě z vlastních řad, poté v “general election” prohrál.
 
Oponentuře z vlastních řad se nevyhne ani Donald Trump. Již dříve se objevily spekulace o možné opětovné kandidatuře bývalého guvernéra Ohia a nynějšího senátora Johna Kasiche, jednoho z Trumpových neúspěšných protivníků z primárek v roce 2016, bývalého kongresmana a guvernéra Jižní Karolíny Marka Sanforda, v realitu se pak přetavily spekulace o kandidatuře Williama Welda, bývalého guvernéra Massachusetts, jenž ve volbách v roce 2008 podporoval Baracka Obamu, aby se následně stal kandidátem Libertariánské strany na viceprezidenta ve volbách z roku 2016.
 
K Weldovi nyní přibyl další vyzyvatel-je jím bývalý kongresman Joe Walsh, zastupující stát Illinois ve Sněmovně reprezentantů v letech 2011-2013.
 
Stejně jako výše uvedení, i Walsh patří k tzv. “Never Trump” táboru uvnitř GOP a je jedním z prominentních Trumpových kritiků z pravé části spektra. V roce 2016 byl sám Trumpovým podporovatelem v souboji s Hillary Clintonovou, kdy dokonce v případě Trumpova neúspěchu vyzýval na Twitteru k (jak později objasnil) jisté formě občanské neposlušnosti, způsob, jakým Trump vykonává prezidentství u něho ale postupem času vedl k deziluzi a následné proměně v jeden z předních protitrumpovských hlasů mezi konzervativci. Pomyslným “bodem zlomu” pro Walshe dle jeho vlastních slov byla Trumpova schůzka s Vladimirem Putinem v Helsinkách v létě roku 2018, po níž prohlásil, že Trumpa “již nebude nikdy znovu podporovat” a Trumpovo chování označil za“zrádcovské”. Ostrými výrazy na Trumpovu adresu Walsh od té doby nešetřil a mnohokrát se již o Trumpovi vyjádřil, že “není konzervativec“, je “nezpůsobilý”, “považuje se za stojícího nad zákonem” a “lže pokaždé, kdy otevře ústa”.
 
Walsh je představitelem vyhraněnějšího křídla republikánů, během své politické kariéry si vysloužil podporu hnutí Tea Party, k němuž má dodnes blízko a jehož je velmi věrným ztělesněním-Walshovy postoje lze označit jako mix libertariánského přístupu v ekonomických otázkách a značného konzervatismu v otázkách kulturně-společenských, v zahraniční politice pak Walsh stojí někde na pomezí mezi klasickým libertariánským izolacionismem a intervencionismem-znám je zejména svou velkou podporou Izraele, Rusko pak explicitně označil jako “nepřítele” a postavil se za spojenectví v rámci NATO. Názorové ukotvení Walshe coby “Tea Party konzervativce” z něho činí alternativu pro republikány, stojící ideově napravo od centrističtějšího establishmentu (představovaný typicky např. Johnem Kasichem), ale zároveň jen těžce zkousávající Trumpovo prezidentství (byť doposud přineslo jisté dílčí úspěchy). Walsh s Trumpem navzdory myšlenkové rozdílnosti v některých aspektech sdílejí společné rysy: stejně jako dnes Trumpovi, ani Walshovi během jeho pobytu ve Sněmovně reprezentantů nebyly kontroverze a radikálnější a útočnější rétorika cizí a mnohdy byla vyhnaná až do extrému tak, že za podobná vyjádření by se nemusel stydět ani sám Trump. Walsh se od těchto svých dřívějších výroků distancoval a veřejně se za ně omluvil. Hlavní rozdíl mezi Walshem a Trumpem ale spočívá v názorové ukotvenosti a konzistentnosti-na jedné straně stojí Trump, ztělesňující přísloví “kam vítr, tam plášť”, který poté, co vystřídal v průběhu let 3 strany a působil pár let jako nezávislý nakonec zakotvil u GOP v roce 2012, na druhé Walsh, léta hlásající myšlenky malého státu a respektu k Ústavě, který po zvolení do Kongresu odmítl možnost nechat si coby zvolený kongresman hradit zdravotní péči z federálních zdrojů, neboť ve zdravotnictví prosazuje systém volného trhu.
 
Ale jakkoli autentický konzervatismus Walshovy postoje představují, jeho šance v případných primárkách proti Trumpovi jsou mizivé. Poslední průzkumy ukazují na zhruba85% podporu Trumpa mezi republikány, mluvit tedy o Walshovi jako o reálné hrozbě pro Trumpovy šance na opětovnou nominaci pro “general election” by bylo značně naivní. To však neznamená, že jeho role ve volbách v roce 2020 by musela být zanedbatelná.
 
Již  zmíněný Teddy Roosevelt poté, co neuspěl v primárkách roku 1912 v souboji s prezidentem Taftem přesto kandidoval (za vlastní stranu, tzv. “Bull Moose Party”), přičemž výsledkem byla jeho i Taftova porážka na úkor demokrata Woodrow Wilsona. Stejnou roli “odebírače hlasů” sehrál o dekády později miliardář Ross Perot, kandidující v roce 1992 jako nezávislý, když odčerpal část voličů Georgi Bushovi staršímu, čímž de facto umetl cestu do Bílého domu Billu Clintonovi. Identická úloha by mohla připadnout příští rok i Joe Walshovi, pokud by neuspěl v primárkách (což je nanejvýš pravděpodobné) a rozhodl se pokračovat s cílem Trumpa zastavit, a to i za cenu vítězství nominanta Demokratické strany. Tím, kdo Trumpově cestě za znovuzvolením učiní přítrž, by tak paradoxně nemusel být nikdo z demokratů, v současnosti vzájemně soutěžících o co nejdelší skok do dálky směrem vlevo, ale část strany, která ho do Bílého domu před třemi roky vynesla.
 
Vítězství Donalda Trumpa znamenalo pro GOP jistou výhru, kdy zřejmě druhý nejnesympatičtější kandidát v dějinách, sám s vítězstvím nepočítající a čelící nepřízni médií, protistrany i nemalé části vlastní strany, dokázal překazit cestu do Bílého domu papírově jednoznačně silnějšímu oponentovi, který měl ovšem jednu vadu-byl tím vůbec nejnesympatičtějším v americké historii. Tato dílčí výhra, respektive sám vítěz, s sebou ovšem přinesli vše, co je mu vlastní-názorovou beztvarost, ústící v reálné politice v nevyzpytatelnost a praktickou nekontrolovatelnost, enormní narcismus spojený s absencí jakékoli morálky, principů nebo schopnosti sebereflexe, pocit “nároku” na cokoli a ješitnost, jíž je potřeba živit každodenními urážkami svých odpůrců. Člověk s těmito osobnostními atributy nemůže být změněn, lze se pouze snažit je velmi namáhavě usměrňovat, aby tato zuřivě tikající bomba nevybuchla úplně. Když republikáni nominovali Donalda Trumpa, naložili si na bedra nevídanou zátěž, jíž nyní musí nést. Vpustili mezi sebe kandidáta, který o konzervatismu netušil vůbec nic a nevyhnutelně muselo dřív nebo později dojít k tomu, k čemu dochází nyní: GOP se radikálně mění, její hodnotové jádro konzervatismu je nahlodáváno a nahrazováno tím, co lze označit jen jako “trumpismus”, neboť tento spíše univerzální přístup k čemukoli než politická ideologie je od samotného Trumpa neoddělitelný. Fiskální zodpovědnost, volný trh, důraz na morálku, zahraniční politika, stojící na určité “reaganovské sebevědomosti” a spojeneckých vztazích jako je partnerství v NATO nyní ustupují clům, rostoucímu deficitu (který byl pravda problémem GOP již za George W. Bushe, Trump tak v tomto směru pokračuje v nastoupeném trendu), cynismu a lichotkám ke světovým diktátorům. Náplast na tato poranění v podobě dobrých nominací soudců na federální soudy, daňové reformy a zesilování vzájemných vztahů s Izraelem je pouze částečná. Podstatná část GOP postupně přestala vzývat principy na úkor přizpůsobení se jedné osobě, dočasně ji reprezentující v úřadu prezidenta, ti zbývající jsou pak nuceni každodenně za silně bolestného skřípání zubů dělat vše proto, aby nepodkopali vlastní stranu, ale zároveň mohli jednou říci, že v éře Trumpa se kultu, jenž se kolem jeho osoby zformoval, nepoddali úplně.
 
Republikáni musí přemýšlet nad tím, jak zvítězit. Pokud by v primárkách odhodili Donalda Trumpa na úkor Walshe, “trumpismus” na úkor návratu ke konzervatismu, spáchali by tím s jistotou hraničící pravděpodobností volební sebevraždu. Poté, co někteří strávili čtyři roky přímou Trumpovou apologetikou a ti zbylí zametáním Trumpových excesů pod koberec, zavíráním očí před jeho přešlapy a ohýbáním vlastního přesvědčení (těžko si lze představit, že by Republikáni zůstali potichu, kdyby prezident, který se nedávno na Twitteru rozhodl nařizovat soukromým společnostem, co smí a nesmí dělat, nebyl z jejich řad), aby mohli Trumpa samotného i stranu jako takovou bránit před médii a ataky demokratů (které se ale rovněž po většinu času nesly v duchu všeobecné hysterie), teď nemohou (nebo ani nechtějí) říci “omyl” a dělat, jako by k ničemu z toho nedošlo, pokud chtějí pomýšlet na vítězství. Středoví voliči budou vidět rozpolcenou stranu, která neví, co chce, ani čím chce vlastně být a současní většinoví republikánští voliči pak budou vidět zradu, spáchanou na Trumpovi, kterého nyní vidí coby nového spasitele. Trumpismus se mezi republikány rozprostírá široce, otázkou je, do jak velké hloubky se mu podařilo proniknout a jak dlouho tedy bude trvat, než se strana vrátí k reaganovskému odkazu, který ji po dlouhá léta definoval, a zda vůbec.
 
Se vstupem Joe Walshe do primárek před republikány bude stát dilema zda upřednostnit Trumpa, který bude mít větší šanci na výhru, neboť bude mít za sebou čtyři roky vládnutí, platformu, na které lze stavět a jeho nominace bude působit jako výraz obecného sjednocení strany, nebo zda zvolit cestu politiky a principů a, které byly se stranou spojovány v předtrumpovské éře, ale za cenu takřka jednoznačné ztráty prezidentství. Jen minimum pochyb panuje o tom, že zvolí cestu první. Republikáni, kteří nejsou ochotní se k předtrumpovskému étosu vůbec vracet, jsou s Trumpem pochopitelně spokojeni a republikáni, kteří s Trumpem úplně spokojeni nejsou, ho stejně podpoří v zájmu lepší šance na vítězství nad Demokraty.
 
Tak či tak, strana se dostala do situace, v níž je nucena odmítnout sama sebe a své dřívější principy v zájmu politického zisku. Co je však ještě horší-valná část to udělá s potěšením.
 
Autor: trw
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (10 votes, average: 3,80 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky

    Bez opony

    LU LINA Pandemie šířená hlavně televizí většině lidí už silně leze krkem. Soudím tak z toho co vidím kolem