Jsou to ale paradoxy!

PETR HÁJEK

Petr Pavel přednesl svůj první projev ve Vladislavském sále Pražského hradu. V připomínce 105. výročí republikánské epizody v tisícileté historii českého království, jež nám přinesla několik krátkých období relativní suverenity, přerušených vždy desetiletími cizí nadvlády, velebil poslední – současný – protektorát. V tradici Háchově, Gottwaldově a Havlově. A coby bývalý komunistický rozvědčík vyznamenal sestru bratří Mašínů, aby – oblečen i nahý – dal najevo, že pojmy jako mravnost a čest máme v „liberální demokracii“ odložit hluboko na dno archivu paměti vždy komplikované české státnosti.

Tenhle člověk se svým stvořitelům, principálům a voličům – kteří za něj nesou odpovědnost právě tak jako za Fialu, Černochovou, Pekarovou a spol. – opravdu podařil. Pravděpodobně s ním ještě zažijí spoustu legrace (a my, co za něj odpovědnost neneseme, hrůz, nechutností a trapnosti) ve smyslu krásy nechtěného. Popravdě – není to zase nic až tak neobvyklého.

Na Pražském hradě byl během zmíněné „republikánské epizody“ už nejeden ťulpas, který hlásal nezměnitelnost našeho otrockého národního osudu na věčné časy – včetně Hitlera. Jeho protektorátní fámulus Heydrich si dokonce (podle nezaručené pověsti) posadil kousek od Vladislavu na hlavu svatováclavskou korunu, aby – podle téže pověsti – za tento „výsměch nebesům“ skončil v pekle dřív, než předpokládal. Neb všeho do času.

Není zrádce jako zrádce

Analogie jsou ale vždycky ošidné, je proto třeba nejprve trochu relativizovat srovnání PePa 107  s Emilem Háchou. Tento jinak ctihodný právník (1872 – 1945) protektorátním prezidentem určitě být nechtěl, a vzal to spíš jako oběť zemi, kterou nepochybně miloval. Svou situaci ostatně sám popsal jako „…situaci člověka zavřeného beze zbraně v jedné místnosti se šílencem, který je po zuby ozbrojen. Musí se mu přikyvovat a dávat zapravdu, aby se blázen nerozzuřil a nevrhl se na něho. Přitom se stále dívá ke dveřím a čeká, kdy mu zvenčí přijde pomoc.“

Po odbojové likvidaci zmíněného Reinharda Heydricha – a hrůzách, které od našeho osudového německého souseda a „ochránce“ následovaly – se Hácha zcela stáhl z veřejného života, v podstatě již veřejně nepromluvil a v hluboké depresi se dotrápil k smrti na zámku v Lánech. Postupně (milosrdný to osud!) ztrácel paměť, nepoznával své okolí. Zemřel krátce po osvobození Zemí koruny české Rudou armádou ve vězeňské nemocnici na Pankráci 27. června.

Dokonce i Národní soud v oprávněně vzrušené atmosféře honby na kolaboranty (a že jich jako vždy u nás bylo!) nakonec nechal jeho památku nepošpiněnou konstatováním, že od roku 1943 kvůli zdravotnímu stavu nebyl odpovědný za své jednání. S takovou shovívavostí ovšem Petr Pavel u jakéhokoli soudu, jenž ho bezpochyby nemine, počítat nemůže. Jeho zrada a kolaborace jsou záměrné, vypočítané a neomluvitelné.

Šachistova školácká chyba

Je až s podivem, jak mainstreamoví propagandisté zvaní mystifikačně „novináři“, kteří patřili k hlavním kolaborantským legiím, jež ho na Hrad dostaly, se k jeho proslovu ze čtecího zařízení staví přinejmenším rozpačitě, pokud ho přímo necupují. Bezprostřední reakce například na iDnes (ten ovšem ve srovnání s hnízdem revolučních svazáků na Seznamu miliardáře Ivo Lukačeviče patří spíše mezi „umírněné“) konstatovala, že přítomný exprezident Václav Klaus při Pavlově čtenářské exhibici viditelně přímo fyzicky trpěl.

A’propos exprezidenti: Miloš Zeman to opět překombinoval – a zdá se, že v šachu by jej dnes už porazil i začátečník. Odmítl na státní svátek organizovaný jeho právoplatně zvoleným nástupcem přijít. Což zdůvodnil pokusem o bonmot, že nechce o novém prezidentovi mluvit špatně, a dobře o něm mluvit nemůže (nikdo by tam nechtěl, aby o něm mluvil). Skryl se za záda slavnostního setkání Svazu bojovníků za svobodu (SBZS) v domnění, že to bude interpretováno jako odbojové gesto.

Svaz je totiž logicky pronásledován vládou fialového hnusu, která v osobě ministryně války Černochové z ODS příznačně nechutně těmto převážně velmi seniorním úctyhodným mužům a ženám ořezala i tak směšný státní příspěvek na provoz, aby penězi z našich daní ještě více vyfutrovala bohaté kolaborantské politické „neziskovky“.

Tohle byla Zemanova přímo školácká chyba – možná i zbabělost. Každoroční hradní akt oslavy založení republiky je přece „institucí“ sám o sobě, bez ohledu na aktuálního nájemníka. To by mohl udělat Trump Bidenovi, který mu post ukradl sprostým podvodem. Pavel však Zemanovi prezidentství nevyfoukl. Byl zvolen.

Jsou to ale paradoxy!

Jít v takové chvíli do „jámy lvové“ chce jistou odvahu. Václav Klaus přišel – a beze slov dal najevo svůj komentář: Pavlovi nezatleskal. Miloš Zeman zatím trávil čas ve společnosti ctihodného Jaroslava Vodičky (fialovci nenáviděný šéf ČSBS), expremiéra Jiřího Paroubka a předsedy strany PRO Jindřicha Rajchla, který si na premiérský post (žel zatím více teoreticky než realisticky) myslí. To určitě nejsou exprezidentovi klíčoví spojenci.

Celé je to o to paradoxnější, že naopak právě Jana Černochová (a ostatně i Petr Pavel) Zemanovými blízkými spojenci jsou. Minimálně v již přímo psychotické vládní oddanosti Izraeli při jeho právě vedené brutální genocidě Palestinců bojujících o návrat do okupované vlasti. Že je Izrael okupant prohlásil již – paradoxně – i Černochové a donedávna i Zemanův kolega z NATO prezident Erdogan.

Izraelská zvěrstva v Gaze a nutnost záchrany miliónů palestinských civilistů včetně dětí (již více než tři tisíce jich bylo zavražděno) bez jídla, vody a lékařského ošetření v gazovském koncentráku vyjádřilo v rezoluci 121 států OSN.

Jen nejubožejší mopslíci USA – vedle několika jejich ostrovních tichomořských kolonií – hlasovaly proti jejímu přijetí a pro pokračování války (obdobně jako na Ukrajině). Mezi nimi samozřejmě americká protektorátní vláda ČR. Černochová dokonce pomateně vykřikla, že bychom měli z OSN vystoupit (kéž by!), což si jistě již zítra nebude pamatovat.

Mezi tyto své úhlavní spojence proizraelského třeštění odmítl Zeman přijít? Vždyť Pavel v projevu jeho milovaný Izrael patřičně „černochovsky“ velebil! A nic na tom nemění, že Zeman svou izraelománií ve skutečnosti jen chce dát najevo mainstreamovou konformitu, jíž se domnívá vyvažovat své v jiných ohledech nekonformní postoje. Nebo možná dokonce opravdu cítí solidaritu s židy, neboť – jako mnoho jeho stejně nevzdělaných spoluobčanů – má tento uměle vytvořený subjekt za „židovský stát“ – na rozdíl od většiny skutečných židů rozptýlených v diaspoře (v Izraeli těch „geneticky“ pravých ostatně už moc nežije).

Jsou to ale paradoxy, ohodnotil by to asi ožralý sládek v Havlově Audienci (a patřil by k tomu i fakt, že repliku z jediné zajímavější hry tohoto podprůměrného dramatika tady vůbec cituji).

Dokonalost

Zabývat se tím, co Pavel říkal, je nesmyslné. Rozebírat, co nám chtělo sdělit jeho užší (hradní) či širší (vládní) loutkářské okolí, autor textu, je ztrátou času. Jsou to jen přežvýkané fráze jejich loutkovodičů – v tomto smyslu je Pavel loutka na druhou. Lidé na výplatních listinách CIA, Bruselu či Sorose v těch „týmech“ absolutně dominují.

Lesk dokonalosti se tak zablýskl alespoň při předávání státních vyznamenání. Ne bezdůvodně se dokonce i korporátní média divila, že „chartistům“ (omedailoval jich víc než Václav Havel) náhle nevadilo přijímat vyznamenání od bývalého komunistického rozvědčíka, předsedy stranické organizace adeptů na zakroucení Američanům a NATO krkem.

Na tom ale nic divného není. Onen zuřivý antikomunismus (když už se to smí – ba žádá) je jen výrazem absolutní dutosti a prázdnoty těchto „hrdinů“ tehdy, když z toho něco kape (posty, role, granty, trafiky). Potud nic nového – právě tak to jejich zvěčnělý guru v devadesátých zavedl. Ani on si ovšem netroufl vyznamenat „odbojáře“ Mašíny.

Kavárnou vlastněný senát pak následujícím prezidentům tyto „příkladné“ vrahy a hrdlořezy na vyznamenání navrhoval. Samozřejmě marně. Dokonce i Pavel před volbou ujišťoval, že by je jako prezident nevyznamenal. Jenže teď už na Hradě je, takže na většinovém mínění veřejnosti – dokonce i té, co ho volila – nezáleží. A tak sáhl alespoň po jejich sestře, kterou Zeman odmítl se slovy, že nebude vyznamenávat někoho jen proto, že je něčí sestrou.

Fialová bramboračka

Rozvědčíkovi to naopak imponuje. Přesněji – imponuje mu, že tato bezvýznamná osoba ho domněle legitimuje v očích těch jeho voličů, kteří – zpitomělí letitým vymýváním mozků – mají s jeho nehranou komunistickou minulostí problém.

A opět: Je to paradox na druhou. Ti, kdo skutečně znají věčně falešně přehrávaný mašínovský příběh, vědí, že rodina protiněmeckého odbojáře Mašína staršího po válce s komunisty problém neměla. Byli mezi nimi naopak nadšení vyznavači nového revolučního světonázoru. A synové se pustili do odboje, až když je Gottwaldův režim chtěl povolat do armády. A tak dále.

Je to celé jen taková nechutná „fialová bramboračka“ s přídavkem mimořádně jedovatých hub.  Jako ostatně vše, co nám zdejší loutky servírují. Pouze že při tom našemu státu, jenž se před 105 roky prohlásil možná neprozřetelně republikou (doporučuji se podívat na můj rozhovor s Milanem Macákem) – a jeho historickým národům – jde o krk.

Jen kolaboranti a další bezectné nuly v té bramboračce – jako obvykle – prosperují. Kvůli zamlčené a stokrát překroucené historii totiž opět nevědí:

Všeho do času.