Co jsme si, to jsme si, zřejmě neplatí

Od 22. do 25. května má v Brně proběhnout tradiční sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Tradiční pro landsmanšaft. Novinkou je, že bude poprvé v České republice. S trochou rošťáctví v hlase se ptám, proč s takovým zpožděním. 8. a 9. květen by bylo symboličtější datum pro oslavu požadavků potomků Konrada Henleina.

Na svých stránkách landsmanšaft běsní o porozumění mezi národy, o odpuštění vlastních příkoří. A pak se tam zvídavý člověk dohrabe k prohlášení landsmanšaftu z roku 2015, kde se vedle vzletných slov o právech na domov a proklamacích, že podobné věci už se nesmí opakovat, objeví velmi toxický odstavec na závěr.

„Sudetoněmecký spolek usiluje o to, aby Česká republika zrušila dekrety, zákony a nařízení vydané prezidentem, vládou nebo parlamentem Československa v letech 1945/1946, které nařizovaly nebo legalizovaly nespravedlnosti, jako je kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhoštění a vraždy. Za tímto účelem vyzývá k přímým rozhovorům mezi zástupci českého lidu a zástupci sudetoněmeckého etnika s cílem nalézt řešení, na kterých se obě strany mohou svobodně dohodnout,“ jak stojí v kapitole 4, na straně 16 jejich vlastní Grundsatzerklärung (Prohlášení o zásadách).

Postupimská konference. 17. červenec až 2. srpen 1945. Zasedají vítězné velmoci. USA, SSSR a Velká Británie. Československo jako delegát zastupuje Jan Masaryk. Němci musí být odsunuti. Bez toho se do zemí kolem Německa opět vrátí nenávist, kterou Německo rozpoutalo o šest let dřív, to byl výsledek jednání tzv. Velké trojky. Odsun byl chápán jako preventivní bezpečnostní opatření, nikoliv jen jako trest. Protože tři mocnosti chtěly uklidnit atmosféru plnou nenávisti ve střední Evropě a zabránit tím budoucí agresi z jakékoliv strany.

Příběh první. Osmnáctiletý Ladislav Bureš leží přitisknutý na korbě náklaďáku. Bojí se o život. Snaží se dostat z Harrachova do vnitrozemí. „V roce 1937 začali henleinovci a ordnéři řádit, přepadávali nás, stříleli po nás, strhávali nám v bytech obrazy prezidenta Beneše apod. Museli jsme opustit svůj domov,“ vzpomíná Bureš v knize Vyhnání Čechů z pohraničí, kde je podobných příběhů podobných vyhnanců stovky a stovky. V českém pohraničí dýmala nenávist způsobená henleinovci.

Obecní volby roku 1938. Sudetoněmecká strana, kterou vedl Konrad Henlein, získala až 90 % hlasů Němců žijících v českém pohraničí. Strana ovládla mnoho radnic. Pod heslem „Heim ins Reich“ henleinovci volali po připojení k německé říši. Od roku 1935, kdy Henlein získal od svých soukmenovců přes 50 % hlasů, se v pohraničí děla ze strany Němců narůstající zvěrstva, šikana, tyranie. Sudetoněmeckou stranu skrytě financoval Berlín, který usiloval o rozbití Československa. V dnešní době bychom tomu říkali hybridní válka. Teď ozvěně oné hybridní války dopřáváme sluchu a nutíme se do pokory.

Chceme žít jako svobodní němečtí lidé! Chceme se vrátit do své vlasti! Chceme domů do Říše! To byla rétorika „našich“ Němců.

Příběh třetí. Květoslav Krejčí. Agrese Němců stoupala. Když došla takové míry, že děti už kromě školy nesměly vůbec ven, rozhodli se rodiče, že děti budou převezeny do vnitrozemí. Jela s nimi matka, otec kvůli práci zůstal a měl se postarat o převoz majetku. Žel, marně. Po odjezdu rodiny byl otec chycen a s ostatními Čechy zavřen ve chlévě. „V Polici jsme také viděli vracet se naše vojáky z hranic, byli zoufalí, házeli pušky do potoka. Poprvé v životě jsem viděl dospělé chlapi plakat,“ vzpomínal Krejčí. To bylo v září 1938.

Posuňme se s panem Krejčím do prosince 1938. „Z vězení se otec vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky. Ani jsme se nedozvěděli, na co zemřel. Stačil nám jen říct, při deportaci do Cottbusu směli jít pouze po silnicích, zatímco Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je.“ A po 88 letech (jak symbolické číslo v tomto kontextu) si příběh pana Krejčího musíme připomenout, aby se neztrácel kontext.

A protože pan Krejčí toho ne a ne nechat, citujme jej ještě jednou. „Hitlerovské Německo postupně zmanipulovalo německou menšinu a vyzbrojilo zfanatizované henleinovce zbraněmi, aby se mohli aktivně podílet na rozbití našeho státu. V září 1938 pak odvlekli všechny Čechy z Bernartic do vězení do Německa. Tak se sudetští Němci vzdali československého občanství a dobrovolně se přihlásili k Velkoněmecké říši.“

Kniha Vyhnání Čechů z pohraničí.

Tu dobu historici, dle mého mylně, nepokládají za válečnou, ale předválečnou, ač došlo k nedobrovolnému záboru pohraničí naší země a o půl roku později k záboru jejího zbytku.

Vraťme se k poválečné Postupimské konferenci. Na ní vítězné mocnosti došly k přesvědčení, že příliš velké menšiny jsou příčinou zlé krve a že na Němce by měla být uplatněna kolektivní vina a měli by být odsunuti do Německa. V tu dobu v Československu probíhal divoký odsun, který se svou krutostí bez uzardění vyrovnal tomu německému, jenž proběhl o sedm let dříve. Postupimská konference dala odsunu punc legality a tvrdě vyžadovala, aby státy pohlídaly, že odsun bude probíhat nadále trochu kultivovanějším způsobem. Tedy ne divoce, ale organizovaně. Nechtěly chaos, ale uklidnění. K čemuž také došlo.

Sudetoněmecký landsmanšaft svou činností neustále rozdírá šrámy obou odsunů, kdy tedy, nutno dodat, velký důraz klade pouze na odsun Němců, odsun Čechů z pohraničí neakcentuje. Osobně landsmanšaft považuju za pokračování Henleinovy politiky. Henlein také oficiálně požadoval „jen“ autonomii pohraničí vůči vládě v Praze, přitom usiloval o Heim ins Reich, tedy návrat do říše. Což se mu také povedlo. „Musíme žádat tolik, abychom nikdy nemohli být uspokojeni,“ prohlásil Konrad Henlein. Stejnou strategii lze vidět u jeho potomků ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Vždy o kousek dál. Zítra v Brně, pozítří v Praze. Popozítří zrušme Benešovy dekrety. Hezky německy přátelsky, ale nekompromisně. Pokračujme dál, až k cíli.

Je to historie. Historie, kterou měl čas vyléčit. A možná by ji i vyléčil, ovšem je tu Sudetoněmecký landsmanšaft, který v ráně neustále rýpe a volá po změně pravidel hry. Chce, samozřejmě velmi kamarádsky a se vší láskou, které jsou Němci schopni, připomínat nároky, které na základě historické nespravedlnosti vznikly na Němcích. Rozrýpává křivdy, které jen rozklíží nynější klid obou zemí. Ale jen jedním směrem. Posselt se za příkoří na Češích omluvil. A tím to je smazané. Češi se také za poválečné příkoří na Němcích omluvili, ale stále musíme čelit nátlaku landsmanšaftu a jejich požadavkům na otevření otázky Benešových dekretů.

Neziskovka Meeting Brno, z. s., která květnový sjezd hostí v Brně, se dočkala své pozornosti. Pod heslem o smíření jí ovšem nedochází, že jednostranné smíření smířením vůbec není. Je to jen rozjitření ran, které se měly dávno zahojit.

Štěpán Cháb, Krajské listy